Jsem líný číst titulky, raději poslouchám dabing. Vždycky. Filmům s titulky se většinou vyhýbám a nebo je dlouho odkládám. Zdá se mi, že to pak není film, ale ani kniha. Dovedete si představit titulky třeba v divadle? Anebo v opeře? Ony ty filmové scénáře stejně mnohdy za nic nestojí a věnovat jim více energie, než jen uši nastražit a ukolébat k spánku, mi smysl nedává. V noci pak vypínám zrnící televizi a nevím, "co dávali."
O to větší paradoxbyl, když jsem si uvědomil, že poslouchám a zároveň i čtu český text. Titulky byly určené neslyšícím a já jako hluchý divák četl a neslyšel. Jako slepý čtenář jsem poslouchal a neviděl. Film byl určen komukoli stejně jako život hlavního hrdiny a texty, které kdy napsal, vykonverzoval či vykřičel jako monolog. Vyřval s pivní pěnou u huby. Vyšeptal do sklenky s kořalou. Vykloktal do talíře s čerstvou tlačenkou zasypanou cibulí a pokapanou octem.
Žena na mě mluví – marodíme spolu, ona s těhotným břichem, jak jsem ji zranil, já s rozlámaným kotníkem, jak mi strčila do chůze francouzskou hůl – odpovídám: „Nerozuměl jsem, nevnímám tě, čtu titulky. No jo, sakra, proč čtu titulky, já – titulkobijec, když mluví česky? Co že jsi chtěla?“ „Ále nic, já je čtu taky.“ Provinilý pohled. „To je přece blbost, nemyslíš? Nebo to musíme mít rovnou nadvakrát?“ „Co?“ „Asi ano.“ Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal.
