Jak milovat

Reklama






Jak milovat

Obálka: Jak milovatTak se jmenuje nová knížka Gordona Livingstona, amerického lékaře a psychiatra, od něhož jste možná četli oblíbený bestseller „Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý“. Autor pomáhá vtipnou formou čtenářům vyznat se sami v sobě a správně se orientovat při výběru partnera. Přitom se nezbytně dostává k hodnocení společenského prostředí, které je prostorem pro naši životní hru. Vychází z toho, že základním předpokladem naplněného života je kvalita lidských vztahů a největším utrpením osamělost.

Žijeme v období, kdy náš kapitalistický systém akcentuje potřebu přežít jednáním výlučně ve vlastním zájmu jako evoluční imperativ a vyvinul ji v nejmocnější ekonomický pohon, jaký byl kdy vynalezen. Žijeme v materialistické společnosti, založené na soutěživosti „Kdo s koho“, kde se se vším kšeftuje a účastníci jsou jen vítězi nebo poraženými, přičemž jeden získává na úkor druhého. Tak se stáváme sobci, zvykneme si zaměřovat se jen sami na sebe a na ostatní lidi pohlížíme jen jako na herce vedlejších rolí v životním dramatu, jehož jsme hvězdou.

„Uspokojení tužeb závisí na stejné šikovnosti jako úspěšný obchod, zejména na umění ‚prodat sebe sama‘.“

O rodičovství se uvažuje zejména z ekonomických hledisek a taky z hlediska omezení, která rodičovství přináší našemu sebeuplatnění. Výchova je často považována za nákladné a tíživé břemeno. „Pojetí rodičovství jako oběti patří k jádru naší kultury.“

A pokud vyloučíme rodiče, od koho se mají mladí učit? „Když se podíváme blíž na to, kde mládež získává znalosti o světě, zarazí nás zjištění, že se většinou učí od vrstevníků a z televize, internetu a kina. Občas k nim prorazí i tištěné slovo, ale tyto publikace se týkají spíš životního stylu celebrit.“

A kdo se jim pak stává vzorem?

Hystrionské typy, tzv. teatrální lidé, kteří se zabydleli na televizních obrazovkách a plátnech kin. Hlavním atributem je mládí, fyzická krása a sexuální přitažlivost. Tito lidé bývají citově mělcí a nestálí a soustředění na sebe.

Další jsou na řadě narcisti. Jsou zamilovaní jen do sebe, nesnášejí kritiku, ihned útočí. „Uplatňují jakási zvláštní práva: to, co požadují od jiných, pro ně samotné neplatí. Jsou to ti lidé v drahých autech, kteří na silnicích dělají ‚myšky‘.  Dospělí narcisti připomínají sobecké puberťáky, kteří si myslí, že se svět točí kolem nich. Soustředění na sebe a ctižádostivost jsou charakteristiky mnoha politiků. Čím vyšší postavení zaujímají, tím víc se od nich očekává, že budou vystupovat jako ztělesnění moudrosti a ctnosti. Stávají se pro nás zdrojem naděje, že se o nás někdo postará, zničí naše nepřátele a pod jeho vedením dospějeme do bezpečného a šťastného světa. Slibovat něco takového vyžaduje sebedůvěru hraničící s šálením, což vysvětluje narcismus mnoha politických hvězd, jimž dáváme hlasy a které nás nakonec zklamou, když nesplní přehnané sliby.“

Nakonec přichází řada na sociopaty, ti jsou obzvlášť nebezpeční, protože postrádají svědomí. Na dolním konci jsou lidé nestoudní, bezohlední a kořistničtí. Neomezuje je loajalita, život vidí jako hru a motivuje je jen touha po moci a ovládání druhých. Lež je pro ně standartní formou komunikace. Bohužel tito lidé bývají úlisní, okouzlující a přitažliví. Hodně jich inklinuje k výsadním povoláním, která jim umožňují využívat ty druhé.

Soběstřední lidé bývají neústupní a dogmatičtí. „Tento rys, často patrný při tzv. politických debatách, je víc než tvrdohlavost. Dokládá oddanost vlastním postojům, imunní vůči logice i názorům jiných. Tito lidé se svojí neústupností brání nejistotě a zjednodušují si svět. Svým názorům mohou dodat na důstojnosti tím, že je nazvou ‚pravdivými‘ prostě proto, že to vyhovuje jejich sobeckým zájmům. Všichni jsme si zvykli slovně podporovat altruismus, avšak většina pověr o správném řízení společnosti bývá samoúčelná, někdy až křiklavě. Nepřakvapuje proto například, že je pohled bohatých na svět konzervativní, a že odsuzují programy sociální péče jako nezákonné pokusy přerozdělit majetek mezi lidi, kteří se o něj nezasloužili.“

Objektivnímu pohledu na svět brání smyšlené legendy, mezi něž patří jako určitá forma lži i falešná sentimentalita „Ve skutečnosti je celá naše svépomocná, spotřební kultura, plná reklam, založená na sentimentálním pohledu na svět, v němž nás od života, po kterém toužíme, dělí jen poslední nákup. Nevypadají ti hezcí mladí lidé v nových bourácích s vychlazeným pivem v ruce šťastně?“

Dalším kolbištěm, na němž má sentimentalita navrch, je politika. Při výběru lidí, kteří by nás měli provést nebezpečnými časy, se až příliš často spoléháme na jedince, kteří ostře rozdělují svět na dobro a zlo, nás a je, a slibují, že nás ochrání před teroristy a ekonomickými turbulencemi. Všichni bychom rádi věřili, že existují mocné a moudré osobnosti, na něž se můžeme spolehnout. Skutečnost, že nás po zvolení téměř nevyhnutelně zklamou, nás činí kupodivu ještě přístupnějšími vůči dalšímu kandidátovi, který slibuje, že bude lepší. Cykly závislosti, důvěřivosti a rozčarování se opakují znovu a znovu, aniž bychom se z toho poučili …“

„Žijeme v civilizaci, v níž se většina lidí cítí odsouzena k mlčení. Hlasy vycházející z rádií a televizí jsou hlasité, naléhavé a je jich relativně málo vzhledem k blogování na internetu. Náš současný vzdělávací systém klade důraz na znalosti a zkušenosti starších /ale ne příliš/ jedinců, pokládaných za autority. Političtí vůdcové nám běžně předkládají pro sebe prospěšné lži a samoúčelná logická vysvětlení.“

„Od dětství se učíme o důležitosti materiálního úspěchu a povzbuzují nás, abychom o něj bojovali. Mnohomiliardový reklamní průmysl nás bombarduje obrazy, které mají vyvolávat nespokojenost s tím, co máme a jak vypadáme, a podporuje sny o tom, že si můžeme koupit lepší verzi nás samých.“

Žijeme ve světě válečných konfliktů, vyvolávaných a řízených lidmi, kteří nenesou svoji kůži na trh, ale očekávají oběti od mladých. „Využívat idealismu a dobrých úmyslů jedné generace, abychom naplnili aspirace a napravili chyby starších, je mimořádně falešné. Odůvodnění se univerzálně nazývá ‚boj za svobodu‘, naši vlastní či něčí jinou, třebaže jsme si dobře vědomi, že se za tím slovem skrývají přírodní zdroje, území, náboženství či strach. V každém případě ti, kdo bojují, nikdy nejsou těmi, kdo válku vyvolali a taky z ní nebudou mít prospěch.“

Dalším problémem je chronická nuda, kterou trpí tolik dospívajících. S nástupem televize, počítačů a vysoce stimulativních her je naše schopnost bavit se bez technické podpory radikálně snižuje.

Žijeme ve společnosti na jedno použití. Končí doba, kdy jsme pracovali celý život u jedné společnosti. Nevydrží nám zaměstnání, nevydrží nám manželství, ani přátelské vztahy „Ve společnosti, kde je pravidlem ‚nový a dokonalejší‘, zní slova jako spolehlivost a věrnost téměř podezřele.“

Dalším problémem je nesnášenlivost, která je podporována již samotným pravidlem konkurence a je spojená s omezeností a nedostatečným vzděláním. „Myšlenka, že se v každém z nás skrývá dobro i zlo, je pro řadu lidí nepohodlná. Radši si představují zlo jako doménu jiných, zatímco sebe považují za dobráky od kosti.“

Naše uspěchanost a nedočkavost vede k bezmyšlenkovité honbě za potěšením, která nakonec přináší utrpení. Droga přináší okamžitý zážitek, dlouhodobě má ale degradující a devastující následky. Toužíme po fyzické přitažlivosti, příslibu vzrušení a společenském postavení.

To ale nemůže přetrvávat celý život. Pleteme si momentální slávu s opravdovým úspěchem a ohrožujeme víru v sílu myšlení. „Jedním z důvodů, proč mladí lidé považují školní docházkou za otravnou, je, že ve srovnání s filmy, videohrami a jinými aktivitami je učivo nezábavné. Nudné hodiny ve škole jsou podle adolescentů dobré jen jako příprava do zaměstnání, na něž pohlížejí jako na nepříjemnou nutnost k získání peněz na aktivity, které je opravdu baví.“

Žijeme v materialistcké společnosti, kde stav života je do značné míry dán stavem naší peněženky. „Pro většinu lidí, kteří pochybují o smyslu svého života, je materiální vlastnictví měřítkem úspěchu. Jsme v mnoha směrech posedlí fantaziemi o neomezeném bohatství.“ Sazka, Sportka, jackpot, hrací automaty!

„Peníze mohou také sloužit jako náhražka lásky. Obrázek dětí z bohatých rodin, jejichž materiální potřeby jsou splněny a mnohdy přeplněny, ale pečuje o ně najatá chůva, je kulturní klišé. Dokonce i v rodinách se skromnějšími prostředky jsou někdy děti okrádány o pozornost a lásku, přestože o jídlo a přístřeší mají postaráno. Oba případy jsou formou rodičovského zanedbávání, jež v dětech budí pocit strádání, který v nich natrvalo zdeformuje význam lásky i peněz.“

Chcete-li se v tom labyrintu dnešního světa orientovat, prohlédnout a najít pocit vlastního naplnění a uspokojení, cestu k opravdové lásce, najdete v prezentované knížce přívětivého průvodce. Hledejme tedy každý svou vlastní cestu a neztraťme se sami sobě!

Přejít do diskuze k článku