Téma mi přihrál před časem ( zde ) pan Vrchovský. Když si přečtete jeho článek a diskuzi pod ním, zmocní se vás jediný dojem: bezvýchodné.
Není tomu tak. Učil jsem jak gymnazisty, tak neúspěšné žactvo ze základních škol, na učňáku. S těmi prvními opravdu nejsou potíže nad běžnou a snesitelnou hranici; jsou dostatečně motivováni podat výkon a učit takové žáčky je skoro radost. Ty druhé provází hrozná pověst.
Podruhé říkám: není tomu tak. Za devět let jsem s nimi neměl jeden jediný vážný incident a rozčílil jsem se nedivadelně také jednou jedinkrát. Asi sedmnáctiletý blb, zjevně dopovaný z domova nenávistí k „těm učitýlkům“ si dovolil prohlásit o stavebních základových konstrukcích, které jsem se snažil poutavě přiblížit, že to jsou „píčoviny“. Sice to pronesl potichu, na hranici slyšitelnosti, ale já mám tenký uši. Dostal podmínečné vyloučení a od vyhazovu ho zachránily jenom relativně slušné pracovní výsledky. Nejsem nelida. A už s ním nikdy žádné podobné potíže nenastaly.
Na děti okolo puberty platí domluva i represe. Cukr a bič. Sousedům se zaběhla šestnáctiletá dcera. Vypnula mobil a zůstala přes noc mimo domov. Panenskou blánu byste u ní po tomto incidentu hledali marně. Rodiče se šli poradit s psychologem, protože to bylo vyvrcholení delší dobu trvající vzpurnosti a vzdorovitosti té dívenky. A vůbec nepůsobícího domlouvání. Ten studovaný muž vyslechl příznaky, promluvil s dívčinou a jeho odborná rada zněla: Seřezat prdel! A pořádně!
Po jistém váhání využil otec dalšího zastřečkování, odepnul pásek a zmydlil jím, v souladu s klinickou instrukcí, zadnici té povstalkyně téměř do modra.
Jako kdyby holčinu sešlehal kouzelným proutkem! Sice na ně nějakou dobu nemluvila, už ale si nikdy nedovolila takovou vzpouru, jako na počátku, do roka se srovnala i celkově a dnes studuje na UK. Tedy nikoliv ve Spojeném království.
K patnáctiletým puberťákům, jejichž vzdorovité obličeje mám ještě před očima, jsem při jejich příchodu na náš ústav, hned v první vyučovací hodině, držel takovouto řeč: „Teď jste, hošani, doskákali. Na základce jste rozčilovali paní učitelky, měli jste srandu z toho, že z vás měly málem infarkt. Věděli jste, že vám kromě dvojky z chování nic moc udělat nemohou. Tady si srandu už neužijete, zapomeňte na staré dobré časy. Při prvním větším průšvihu vás vykopneme tak rychle, že za vámi budou dveře jenom kmitat.“
A dodnes vidím, jak ty jejich napučené obličeje, když to mozečkům začalo docházet, vadly jako lilium nebo jako zelné hlávky. Pak jsem si ještě chirurgicky připravil jeden beznadějný případ (nebo dva, víc jich obvykle nebylo, dokázali ale do značné míry rozvrátit i chování ostatních), exponát, ve kterém se spojila naprostá tupost a drzá hovadnost do nesnesitelného coctailu, a toho jsem před Vánocemi skutečně ze školy vyrazil. Do Vánoc jsem to musel vydržet, protože pro dotace na celý školní rok byl rozhodující stav žactva ke konci listopadu.
Od Tří králů už chlapci pracovali a spolupracovali jedna radost. A zbyl i čas na záchranu těch chytrejch ale zlobivejch, i těch tupejch ale hodnejch, před někdy nevybíravými pařáty školní hydry.
Aplikováno na základní školy: umožnit škole, aby při vážném kázeňském prohřešku mohla žáka vyloučit, přechod na jiný ústav organizovat tak, aby byl pokud možno vzdálený, aby hajzlík musel dojíždět. Jestliže by to delikvent dotáhl i k druhému vyloučení, pak by následoval nucený přechod na školu s internátním ubytováním (soboty a neděle doma, za odměnu, za dobré chování) a s tvrdým režimem, přibližujícím se pasťákům. S úhradou pobytu rodiči, v citelné výši. Myslím, že takové zařízení by stačilo jediné v kraji, s výjimkou Prahy, tam by musela být nejméně tři. (No, nevydržel jsem.) Při jasném zlepšení umožnit přechod zpátky, dát šanci. Řekl bych, že dvanácti a víceletí zmetci by vadli po obojím způsobu, jako lilium i jako zelné hlávky.
Ale nebojím se, že by něco takového hrozilo. V první řadě by se vzbouřili humanisté, takhle omezovat práva nebohých budoucích zlodějů a vrahů, v druhé řadě Kalousci, takovejch peněz. Že by to byla účinná prevence v zájmu těch dětí, které si své budoucí zločinecké návyky teprve vytvářejí, to je té první i té druhé skupině úplně jedno.
A už úplně je jim jedno, že dnes a denně ztrácí s těmito normálními metodami nevychovatelnými spratky zbytky svých nervů desetitisíce učitelů.
(K věci samé můžete diskutovat bez registrace ZDE.)
