Jak se vládne aneb Politická mateřská školka

Reklama


Jakým způsobem se vlastně vládne? Inu, milé děti, dá se říci, že vládnout je velice snadné, protože recept na to je už po tisíciletí stále stejný. Všichni vládci používají pořád jen tři hlavní nástroje vlády: Propagandu, peníze a násilí.


Základem vlády pomocí propagandy je lež. Základem vlády pomocí peněz jsou daně, jejich přerozdělování, dluh a úrok. Základem vlády pomocí násilí je strašení a vyhrožování tresty, zakotvenými v zákonech. Když už to nepomáhá, tak nastoupí přímá fyzická exekuce. Uvnitř státu je to exekuce úřední, policejní a soudní a vně státu jsou to agresivní dobyvačné války proti jiným státům.


Co je to propaganda a jak fungují daně

Propagandu dělíme podle účelu na tradiční výroční oslavnou, propagandu pravidelnou přesvědčovací a propagandu občasnou zavádějící nebo zastrašovací. Podle časové formy ji také dělíme na mediální denní a propagandu sezónní předvolební. Jako velmi účinná se též jeví forma propagandy osobní diskusní, například internetové. Propagandu vládci rovněž úspěšně organizují a realizují pomocí reklamy, obchodu a vhodně "reformovaného" školství a vzdělávání.


Zatímco propaganda působí jen na myšlení lidí, systém peněz, půjček a daní a způsob přerozdělování vybraných daní, pak působí již rovnou na peněženky občanů. Lze říci, že výběr a přerozdělování daní je zatím tím nejúčinnějším známým způsobem obírání poddaných o jejich peníze. Daně se vybírají a následně pak rozdělují zpět, ovšem vždy s příslušným procentem peněz, které pak zůstane vládcům a jejich pomocníkům za nehty. Výběr a přerozdělování daní je tudíž logicky tím nejúčinnějším neválečným způsobem vládnutí.


Také je však už v této chvíli možné spolehlivě říci, že bez vybraných peněz daněmi a poplatky, by bylo nutné vládu zrušit a celý její administrativní i donucovací aparát rozpustit, protože jinak by to vládnutí nikdo bez dobré mzdy přece nedělal.


Co tedy, milé děti, vláda svým občanům může – za peníze od nich vybrané – slíbit a zajistit? Především nutno podotknout, že vždy každá vláda mnohem více slibuje, než zajišťuje. Protože nikdy žádná vláda nic nevyrábí ani nepěstuje, může občanům proto pouze nabízet jakési – celkem pofidérní – "služby". Ač se to nezdá, lze říci, že už po celou historii lidstva je vládci všech států úspěšně provozována zejména "ekonomika služeb zlodějských", kterými je vlastně maskováno donucování. Služeb, jakoby oficiálně určených občanům, ale bohužel – málokdy beze zbytku pro ně plněných. Proč? Protože nikdo jiný další k okrádání už totiž v žádném státě k dispozici není.


Co je základem tak zvaných deforem

Z předchozího výkladu, milé děti, tedy vidíme, že chtějí-li se vlády a jejich přátelé nějak obzvlášť výhodně obohatit, pak musí takové ještě mnohem větší peníze a majetek občanům vzít nějakou zvláště speciální formou.


S výjimkou mocenských převratů je mechanismus takových akcí v časech míru následující:


Propaganda vlády vyhlásí nutnost provádění tak zvaných REFOREM. Osvědčenou metodou při tom je střídavé slibování a střídavé vyhrožování občanům. Slibování zlepšení jejich ekonomické a právní situace a nenápadné a později už i zcela otevřené výhrůžky, že když k tomu občané nedají alespoň pasivní a mlčenlivý souhlas, tak že se něco zcela strašlivého stane.


Mnoho lidí ví, že by se nestalo vůbec nic a někdo by možná k takovému postupu přiřadil i slovo vydirání. Obecně však platí, že je v takových případech spíše využívána hloupost občanů, protože princip propagandy a realizace "reforem" obzvláště mladí lidé bez životních zkušeností téměř nikdy zavčas neprokouknou.


Jak dějiny ukazují, systém vládnutí je po celé věky stále stejně a přitom docela chytře vymyšlen. Už víme, že občané si své vládce a celý jejich vládní stroj svými daněmi platí. Zda to dělají dobrovolně či nikoliv, záleží na spravedlnosti politického systému. Aby tak občané činili za všech okolností, čili "dobrovolně povinně", mají politici každého státu k tomu účelu zkonstruovaná pravidla. Říká se jim zákony.


Zákony a zákonodárci se sice na první pohled tváří, že občana jeho stát bude zejména pečlivě chránit, ale ve skutečnosti zákony a zákonodárci především chrání vládce, jejich příbuzné a známé a zejména – jejich politickou a ekonomickou moc.


A opět, co je zde pozoruhodné: Nebudou-li občané elitám platit vůbec žádné daně, zruší tím okamžitě nejen státní vládu a zákonodárce, ale i celou jejich úřední a soudní adminstrativu. Zruší tím také i státní policii a armádu, protože zadarmo to přece nikdo dělat nebude. Aby se tak nestalo, je daňová povinnost základní zásadou všech ústav a zákonů.


Co je rovněž pozoruhodné, jak právě k vykonávání vládní a vůbec politické činnosti se vždy tak rádi hrnou především kariérističtí sociopati a deprivanti, kteří neradi fyzicky či duševně užitečně pracují.


Stát za kapitalismu a za socialismu

Jaké z toho všeho vypývá nebezpečí pro nás občany právě nyní, v období kapitalismu, na rozdíl od socialismu? To nebezpečí je zde opravdu velké. Jde totiž o to, že všechny složky establishmentu si může koupit bohatá majetková elita, která v socialismu neexistovala. Elita nejen států, ale i elita nadnárodní. Taková majetková elita si pak může koupit i vlády nad celými nadnárodními a státními společenstvími.


Proto je užitečné, milé děti, si pamatovat: Po každé, když pravičáci začínají tvrdit, že stát by měl být zrušen, je tomu tak vždycky právě tehdy, když už sami mají dostatek nahrabaného bohatství na zaplacení a vydržování svých vlastních soukromých úřednických mocenských "služeb" a exekučních, policejních a vojenských složek, které jim vládnutí zabezpečí a které zatím až dosud vykonával stát.


Pravice nejen, že vždy má tendenci privatizovat si národní zdroje a zisky všech a naopak socializovat ztráty všech, ona má také vždy silnou tendenci pro sebe si zprivatizovat rovnou celé státy a jejich vlády – a to právě do rukou majetkově bohatých skrytých elit. Touto "privatizací" se však už nerozumí pouze zbylý fyzický majetek rozpadajících se států a jejich ekonomika. Rozumí se tím privatizace celého systému každé původně státní moci a jejího zákonodárství.


Základy obrany demokracie

Co by měli dělat občané, aby se toto nestalo? Občané musí DONUTIT své vlády a její členy jednotlivě k nesení zodpovědnosti za jejich rozhodnutí a činy. Občané si musí už konečně uvědomit, že každá vláda, poslanci, soudci, policie, vojsko, to všechno jsou jen zaměstnanci společenství občanů, kteří je svými daněmi platí.


Jestliže občané jsou tedy zaměstnavatelé, musí mít také právo své špatné, škodící a líné politické zaměstnance z takové vadně vykonávané práce vyhodit. Vláda, poslanci, soudci, a další klíčoví státní úředníci musí být proto občanským referendem odvolatelní. Vadné zákony a mezinárodní smlouvy proto musí být rovněž občanským referendem kdykoliv odvolatelné a zrušitelné. Jinak žádný takový politický systém už nebude možné nadále nazývat demokracií a zůstane z něj jen obyčejná totalita.


Takže, když si to shrneme, milé děti, dojdeme k těmto závěrům: Když občané nebudou platit daněmi své politiky, politici ztratí svou moc a budou muset jít namísto vládnutí normálně pracovat. Když politici některých států (například v Evropě) neuzavřou mezistátní smlouvy výhodné jen pro elity a takové se systémem nesouhlasící státy přestanou platit bruselskou administrativu, tato administrativa nebude mít časem už co přerozdělovat, tím i ztratí svou moc a tamnější politici se také potom budou muset živit něčím užitečnějším.


Všechno tudíž záleží na uplatňování pouhých tří hlavních demokratických zásad: Voliči – občané – nesmí mít pouze právo volit, ale kdokoliv z nich musí mít i právo kandidáty navrhovat a pečlivě VYBÍRAT z řad každého, kdo se k takové práci nabídne, nebo je někým navržen. Systém výběru a voleb musí mít ustanoven zákaz finančně na sebe vázat propagandu, protože propaganda vyžaduje peníze a ty každý kandidát nemusí mít. (Problémem však potom bude, co s politickými stranami? Vyhodit je na smetiště dějin?)


A dále musí platit: Zvolený politik s pravomocí jmenovat úředníky a soudce je zaměstnancem občanů a proto musí být kdykoliv okamžitě odvolatelný. Je-li k tomu dostatečný důvod, pak také i z tohoto pracovního místa může být i propuštěn.


Zvolený politik musí být také za své činy hmotně zodpovědný těm, kteří jej zvolili a v jeho funkci jej tedy i pracovně zaměstnávají. Je to stejný princip, jako když dělník vyrobí zmetek a cena zkaženého materiálu a promarněné práce jsou mu pak strženy ze mzdy.


Jak na mocenský komunismus elit?

Když si takto demokraticky uměli poradit Ukrajinci a dokázali potrestat premiérku Tymošenkovou, která jejich stát poškozovala, proč by to nemohli umět i ostatní Evropané, včetně nás Čechů? Naši politici jsou přece zaměstnanci našich občanů, bruselští politici a úředníci jsou zaměstnanci občanů všech sjednocených států evropských. Kdyby se tito všichni občané rozhodli všechny tyto politiky propustit a třeba je i zcela zrušit a nahradit politiky poctivějšími a pracovitějšími, pak by se pouze uplatnil starý známý vztah zaměstnavatele (občanů) a jejich zaměstnanců (politiků a úředníků). Řečeno stručně a zároveň "vědecky", zastupitelská "demokracie" musí být nahrazena opravdovou demokracií – demokracií přímou.


Problémem je, že pokud jde o moc, pak si politici, soudci a úředníci představují ve svém vládnutí takový přenesený komunismus: Chtějí rozhodovat a vládnout a zadlužovat náš stát podle svých nálad a potřeb a dostávat i za jakkoliv špatnou práci tolik peněz, co jejich hrdla a kapsy ráčí. A to určitě dobré pro nás není.


Proto by i vydávání státních dluhopisů a vyvádění státních peněz do privátních rukou mělo být vždy a zásadně vázáno pouze na souhlas občanů referendem. Kdy? Například při pokusech o beztrestné (a účelovým narychlo ušitým zákonem posvěcené) "odklánění" financí občanů z veřejných důchodových a zdravotních rozpočtových fondů – pouhým svévolným návrhem jediného nezodpovědného ministra.


Zmanipulované mezinárodní smlouvy – základ imperiálních superstátů

Nu a závěrem si, milé děti, ještě řekněme, jak se imperiálně vládne více státům najednou. Opět je to vlastně velmi jednoduché. Nejprve se místní vládci dílčích států patřičně podplatí či pro danou věc získají jinak. Vedle okázalých tzv. mezinárodních cen pro nejlepší ministry financí a školství všech dob, to ale naopak může být i "přesvědčování". Například skrytými výhrůžkami, vydíráním osobním, ekonomickým či vojenským. Cíl bude splněn, až se příslušné osoby donutí k podpisu různých tzv. mezinárodních smluv. Smluv, jimiž se jménem svých občanů zavážou, že jejich stát i s tamnějším obyvatelstvem se stane součástí nějakého většího nadstátního celku.


Poté se ustanoví, že každá mezinárodní smlouva bude mít vnitrostátně i mezinárodně větší právní sílu, než zákony daných slučujících se zemí. Ustanoví se tak i přesto, že takové smlouvy obvykle podepisují jen vedoucí politici pouze svým jménem. Jak ukázala evropská praxe, vynutil-li si nějaký statečnější národní politik o takových otázkách referendum, pak v případě, že občané daného státu poprvé řekli NE, referenda se opakovala tak dlouho až do té doby, než se původní záměr elit podařil. (Nehledě už na dehonestující mediální kampaň proti takovým politikům od tuzemských žurnalistických slouhů kolaborantského typu).


Dá rozum, že všechny tzv. reformní aktivity národních i nadnárodních vlád musí být pojištěny hrozbou či uplatňováním možného vydírání a (zatím jen) ekonomického násilí na těch, kteří nebudou souhlasit. Také je jasné, že tu funguje mechanismus, že nejprve centrální evropská nikým nevolená vláda vybírá peníze od národních států, půjčuje jim a přímo či nepřímo je zadlužuje, aby pak přerozdělováním a vymáháním těchto peněz a úroků z nich – mohla pohodlně vládnout. Kdyby to totiž nedělala, nebude mít v rukách žádné páky na ovládání jí podřízených národních států.


Takže závěrem lze, milé děti, říci: Základní problém zatím nedemokraticky se sjednocující Evropy je v tom, že společná Evropa může být z principu vždy jen dobrým projektem ekonomicko obchodním. Stane-li se však projektem mocensko politickým, začne být v tu chvíli budováno nadnárodně elitářské a centralistické impérium dílčích ovládaných států s ústřední vládou, mající totalitní, koloniální a dobyvačně válečné rysy – a možná i cíle. A to pak rozhodně už vůbec pro nás nebude dobré.


Kontrolní otázka č.1: Proč část majetkových elit tolik brání prezidenta Klause? Protože prezident Klaus obhajuje pod rouškou zájmů národních především zájmy elit.


Kontrolní otázka č.2: Proč také část politiků pravicových majetkových elit tolik brání Evropskou unii a její bruselský establishment? Je to zejména tehdy, když potřebuje využít jejich systém bank, soudů a arbitráží a vojensky dobyvačný a policejně "pořádkový" potenciál.


Kontrolní otázka č.3: Proč dosud nedošlo české sociální demokracii, že obhajobou současného politického a zejména privátního nadnárodního bankovního systému EU vlastně s pravicí spolupracuje proti zájmům zaměstnanců? Ostatně … zatím co si evropští socialisté stále ještě myslí, že EU je socialistická a tedy i "jejich", tak mezitím si politický systém Evropské unie již dávno kompletně zprivatizovaly nadnárodní elity vojensko průmyslového a bankovního kapitálu, elity z Bilderbergu a NWO.


Zdá se, že slepecké brýle a bílá hůl by všem evropským socialistickým stranám docela slušely. Hlavně však, že se donekonečna zaobírají hrozbou údajně obnoveného putinovského ruského komunismu. Člověka tak napadá: Jejich starosti na naši hlavu…

Přejít do diskuze k článku