Jak si Obama vyhlásil sankce proti Asadovi

Reklama


Květen 20, 2011

Komu úterní vyhlášení sankcí proti syrskému prezidentovi Asadovi pomohlo? Ze všeho nejvíc Baracku Obamovi v jeho prezidentské kampani, konstatuje blog Syria Comment. Může se díky tomu totiž stavět do role muže, který zabil Usámu a navíc je s to rozhodné akce proti arabským diktátorům (ano, jistě, jen vybraným).

Že jako stojí na straně arabské ulice a demokracie. Pro kampaň to bude dobré a navíc to alespoň na čas utlumí jeho pravicové kritiky, kteří požadují, aby Washington s Damaškem přerušil vztahy, a kterým se nezdá, že zatímco bombarduje Libyi, k Sýrii přistupuje v rukavičkách.

Nicméně sankce proti Asadovi a dalším šesti představitelům jeho režimu přicházejí v době, kdy už režim získává nad protestními akcemi kontrolu. Přicházejí tedy příliš pozdě na to, aby protestní hnutí dokázaly podpořit. Možná dokážou protesty prodloužit, režim ale nesvrhnou.

Opozici se nepodařilo oddělit armádu od prezidenta, jak se stalo v Egyptě, a nepodařilo se v armádě vyvolat ani konfesní roztržku, jak se stalo v Libanonu. Sunnitští vojáci se od těch allávitských neodtrhli. Záložním plánem opozice je snaha poškodit ekonomiku a zruinovat režim do té míry, že už nebude s to splácet své účty. Tomu ale sankce také příliš nepomáhají.

Důležitější je tak otázka, odkud vzali západní vůdci nápad, že je Asadův režim na pokraji zhroucení a že nemůže přežít a že ho nepodpoří ani Turecko. Kdo by ho asi tak svrhl? Západ určitě může Asada oslabit, může prohloubit jeho izolaci, ale nemůže dosáhnout změny režimu. Výsledkem tak je jen to, že si Obama polepšil, opoziční předáci získali více podpory ze Západu a Syřani jako takoví zchudnou. Na důvěryhodnosti syrské opozici v očích arabské ulice přitom určitě nepřidá fakt, že se její představitelé pod záštitou rakouských pravičáků ze strany Svobodných setkali s členem izraelské vlády, konkrétně s náměstkem ministra pro rozvoj Negevské pouště a Galileje Ayoobem Karou, a jednali s ním o „postasadovském" uspořádání v zemi.

Nicméně, než jsem tohle dopsala, Obama posílil své šance na znovuzvolení ještě víc — pronesl totiž svůj „s napětím očekávaný" projev o Blízkém východě, a jak jsme už předvídali, řečeno spolu s Cimrmanem, prvek očekávání byl – podle očekávání — opravdu vystřídán prvkem zklamání.

Co tedy americký prezident vlastně řekl? Nic nového a dokonce se originality nedopustil ani v rétorické sféře. Blog Angry Arab k jeho projevu podotýká: „Vím, že Obamova administrativa, stejně jako všechny administrativy předchozí, předpokládají, že všichni Arabové jsou hloupí a lze je snadno opít rohlíkem, opravdu si ale autoři projevu mysleli, že jim ke zblbnutí jediného Araba bude stačit takovýhle text? Nezapomínejme, že Obamův projev v Káhiře přišel krátce po jeho nástupu do funkce a Arabové v něj tehdy uvěřili. Teď ale Obama promluvil a měl v zádech jen pochybné výsledky, jichž mezitím dosáhl. Pochybuju, že by mu nějaký Arab vůbec se zájmem naslouchal."

Proč takový odsudek? Obama naznačil, že arabsko-izraelské „řešení" by mělo vycházet z hranic z roku 1967, ovšem za předpokladu, že se Izrael sám rozhodne, kolik z tehdejšího území bude ochoten vrátit a kolik si ho ponechá. (Legrační je, že izraelský premiér Netanjahu návrat k „neubranitelným" hranicím z roku 1967 odmítl snad dřív, než Obama vůbec odmluvil. A stejně rychle byla oznámena i další židovská kolonizace východního Jeruzaléma.) Obama navíc navrhl, že by palestinský stát musel být demilitarizovaný, odložil diskuse o právu uprchlíků na návrat a o Jeruzalémě a mluvil o bezpečnosti, ovšem jen o bezpečnosti Izraele. Jak konstatoval Gideon Levy v Haaretzu, Netanjahu může být spokojený, protože Obama použil většinu slov, které by vyslovil i sám Netanjahu. „Americký prezident zničil zatímní jediný palestinský výdobytek – vlnu mezinárodní podpory před zářijovým uznáním státnosti v OSN. Září zemřelo včera. Po Americe stáhne podporu i Evropa. Palestincům zase zůstane jen Kuba a Brazílie, zatímco nám zůstane Amerika," míní Levy.

The Arabist poukazuje na to, že vyloučení podpory pro palestinskou státnost je vyloučením nenásilného kroku, byť ovšem Obama jinak násilí ve svém projevu odmítl. Jeho zmínka o pokusech „delegitimizovat" Izrael zase staví nenásilné metody BDS na úroveň metod násilných, zatímco opakování izraelské floskule o „právu na existenci" při současném odmítnutí téhož práva Palestincům naznačuje, že se Obama tohle své prezidentství prostě rozhodl doklepat s mírovým procesem, který nikam nevede. Za nejzajímavější větu celého projevu tak blog považuje tuhle: „Spoléhám na Hillary každý den a věřím, že bude jednou vnímána jako jedna z nejlepších ministrů zahraničí v našich dějinách."

Obama podle Angry Arab nepřiznal, že chápe rozdíl mezi právem Izraele na existenci a právem na existenci izraelského státu takového typu, jaký známe. Příklad Jihoafrické republiky, která existuje i po pádu režimu apartheidu, je přitom veleznámý. Jinými slovy, projev to byl nepřesvědčivý, plný oficiálních manter, a Obama se dokonce nezdráhal označit Saúdskou Arábii za vzor transparentnosti a integrity (byť z cynického úhlu pohledu tahle tmářská a agresivní země čitelná opravdu je a svou integritu si silou také udržet umí). Demokracie na Blízkém východě tak podle Obamy asi nemůže vznikat jen u volebních uren, nejspíš musí jít ruku v ruce s popravami mečem, bitím, cenzurou a „vojenskou bratrskou pomocí", což vše Saúdská Arábie předvádí. Obama ve svém projevu navíc svět informoval, že demokracie je v Iráku, a tamní demonstrace požadující základní práva jsou jen dílem teroristů. A v protistátních událostech v Bahrajnu má prý zase prsty Írán. Kdyby USA, Izrael a Saúdové neměly Írán, fakt by si ho musely hezky rychle – když už si oficiálně zabily Usámu a při absenci jiného strašáka po ruce — vymyslet. Do toho Obama prohlásil, že USA v arabském světě podporují „reformy" a „přechod k demokracii", čímž měl nejspíš na mysli, že podporuje „prodemokratické protesty" v Sýrii a blahořečí brutální represe v Bahrajnu a Ománu a Spojených arabských emirátech nebo „demokracii" v Saúdské Arábii a dalších regionálních monarchiích. Nejspíš přitom Obama čekal, že arabská ulice propukne v jásot, nicméně, jak konstatuje Angry Arab, je urážlivé, že si americký prezident v takovém projevu vůbec bere do úst jméno Muhammada Buaziziho, zoufalého tuniského prodavače zeleniny, který svou demonstrativní sebevraždou v arabském světě odstartoval vlnu revolt…

Bahrajnský demokratický Úřad pro otázky informací nařídil monitoring zahraničních (normálních i sociálních) médií, aby věděl, kdo „šíří falešné informace o výdobytcích království". A co bude pak?

Spojené arabské emiráty, bašta primitivního otrokářství, ropou zaslepených mozků a přátel Západu – vřele doporučuji reportáž Johanna Hariho z Dubaje (tady jsou ještě osmá, devátá a desátá kapitola) – jako vůbec první arabská země vysílají svého velvyslance k NATO. Člověku je z těch našich přátel fakt nevolno.

Nechci se nijak navážet do přátel Izraele, ale z textu z The Jewish Chronicle je mi nevolno taky. Začíná větou: „Jen pár událostí – a poprava Usámy bin Ládina ani tolik ne – mi udělalo takovou radost, jako zpráva o smrti italského tak zvaného „mírového aktivisty" Vittoria Arrigoniho." Autor vysvětluje, že byl Vittorio zavražděn nikoli Hamasem, ale fundamentalistickou buňkou, nicméně hlavní je, že to prý nebyl žádný mírový aktivista, protože „pomáhal narušovat izraelskou blokádu Gazy"

A když už jsme u zvedání žaludku, marocký imám Zamzámí Abdilbarí prohlásil, že manželství platí i po smrti, neboť smrt tenhle svazek neruší. Za podklad pro schvalování nekrofilie si vzal verš z koránu, podle něhož muslimští věřící jdou do ráje spolu se svými manželkami… Jinými slovy, manžel má právo na sex s mrtvou manželkou – dokonce ji prý smí před sexem umýt a pak ji pomilovat. Žena prý má stejné právo, ale imám už nevysvětlil, jak na to…


A už jen hodně stručně:

— v „demokratickém" Iráku policie zabila přes 10 demonstrantů, kterým se asi na demokracii něco nezdálo, tři pumové nálože pak v Kirkúku zabily na třicet lidí.

— předák libyjských povstalců uvádí, že si konflikt vyžádal už přes 15 tisíc obětí, mnoho z nich z řad civilistů. Nejspíš tím chtěl popostrčit NATO, aby je začalo „chránit" zintenzivněním bombardování měst nebo co. V půlce března, tedy těsně před zahájením války NATO proti Libyi, povstalci mluvili o osmi tisících obětech.

— v době, kdy roste napětí mezi Pákistánem a USA kvůli Usámovi, Čína souhlasila, že Pákistánu okamžitě dodá padesát stíhaček JF-17.

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku