Jelikož byl Václav IV. v konfliktu s „církví“, zpočátku „mírně v mezích zákona“ podporoval reformní hnutí. „Církev“ tehdy hlásala – podobně jako dnes – svou nadřazenost nad světskou mocí, reformátoři naopak podřízenost „církve“ světské moci, zbavení „církve“ moci a sekularizaci „církví“ přivlastněného majetku.
Za jeden zdroj českého reformního hnutí se považují různá, v té době u nás existující náboženská hnutí, či „lidová kacířství“, jak jsou nazývána. Byli to valdenští, begardi, kataři – což byl jen jeden z názvů pro albigenské a další. Tyto směry vesměs navazují na podobná učení, vyskytující se v Byzantské říši. (České slovo „kacíř“ pochází právě od katarů – ze slova kathar, v řečtině čistý, přes německé Ketzer.) Další skupiny k nám právě tehdy, pro větší toleranci, která u nás panovala, přicházely.
Za druhý zdroj se považuje „učené kacířství“, které bylo v pozdější fázi inspirováno zejména spisy anglického kazatele, oxfordského profesora Johna Wycliffa (* asi 1320 ve Wycliffu, + 1384). Z reformátorů si jmenujme již zmíněného Konráda Waldhausera, radikálnějšího Jana Milíče z Kroměříže, považovaného za otce české reformace, Matěje z Janova, Tomáše ze Štítného, který už česky nejen kázal, ale i psal, a konečně Jana Husa a Jeronýma Pražského. Další inspirací bylo samozřejmě pravoslaví.
Toto obvyklé rozdělení je do značné míry umělé, neboť vůdci „lidových“ náboženských hnutí také nebývali zcela nevzdělaní. A nositelé přežívajícího pravoslaví už vůbec ne. A právě intenzívní styky s pravoslavím – a také se židovstvím – jsou tím, co se nejvíc opomíjí.
…Husitství tedy tím, jak přejímalo pozitivní rysy od pravoslaví a patrně i od Židů, poněkud připomíná pozdější nacistický výraz „židobolševismus“, a asi právě proto dnešní pravici tak vadí.
Úloha Židů v husitském hnutí není dosud řádně zpracována a zhodnocena. Skutečnost, že římská „církev“ obvinila Židy ze vzniku jak hnutí albigenských (katarů), tak ze vzniku husitského hnutí, ještě není žádným důkazem. Jisté je, že Židé husitskou revoluci podporovali, a že jedna z hlavních výhod husitských vojsk – silné dělostřelectvo, které měla díky podpoře měst, mohla být po odchodu Němců z měst těžko výsledkem něčeho jiného, než podpory Židů. A je zajímavé, že právě Praha, kde byli Židé roku 1389 vyvražděni, byla v podpoře husitského hnutí nejvlažnější.
I Žižkovo jméno je někdy vysvětlováno jako přezdívka odvozená od jeho, byť poněkud spekulativního židovského původu. I pokud však pomineme rekonstrukci Žižkovy podoby podle lebky – s výrazným zahnutým „orlím“ nosem, je zajímavé, jak se Žižkovy zásady nápadně podobaly zásadám pozdějšího Mosadu: všechno pokud možno „ukecat“, a sílu použít jen v případě, kdy není možné protivníka ani na čas zpacifikovat slovy. V takovém případě pak provést důkladně promyšlenou likvidační akci, při které se však velmi přísně dbá, aby bylo ohrožení vlastních lidí co nejmenší. Nikdy v historii nebyla vojenská síla používána tak úsporně. …Zvítězit s pokud možno nejmenšími ztrátami na lidech a s nejmenšími výdaji – a pokud možná úplně bez boje, byla však i byzantská zásada.
(Můj dědeček kdysi vypracoval rodokmen, který sahal až do rodiny Jeronýma Pražského. Na základě čeho? Křesťanské matriky se začaly psát až o dvě stě let později. Nebylo to po některé ze židovských linií, které v naší rodině existují? …Rodokmen se později ztratil. Zůstal jen „oficiální“, pro potřebu dokázat za nacistické okupace árijský původ, kde byli Katzovi přepsáni na Kácovi, a samozřejmě také uvedena jiná víra.)
Každopádně byly v Čechách předpoklady pro uchycení „učeného kacířství“ lepší než kdekoliv jinde. V Čechách totiž ve 14. století došlo, kromě založení university, ke všeobecnému rozmachu vzdělanosti vůbec. Starší farní školy navíc po celé 14. století přecházejí z „církevní“ správy pod správu městské rady – vznikají „městské školy“. V pražských městech bylo ve druhé polovině 14. století 25 škol, zatímco Vídeň a Norimberk měly ještě na počátku 15. století po čtyřech školách a Krakov měl pět škol.
Dále si připomeňme, že jedním z hlavních požadavků reformátorů byly bohoslužby v národním jazyce. Hlavní problém v této době byl asi ten, že staroslověnština, která byla v době svého zavedení všeobecně srozumitelná pro všechny Slovany, která byla jakousi „latinou“ východu, ovšem latinou, kterou se nikdo nemusel učit, která byla pro každého v podstatě pouze spisovnou formou jeho rodného jazyka, již tuto funkci neplnila. Od doby Konstantina a Metoděje tehdy již uběhla zhruba stejná doba jako od husitských dob ke dnešku. Za tu dobu proběhl také podobně velký jazykový vývoj, a staroslověnština tedy již nebyla jazykem srozumitelným pro široké vrstvy, ale pouze jazykem vzdělanců. To, k čemu v této době v Čechách došlo, tedy nebylo ani tak vznikem nového učení. Spíš šlo o přeložení pravoslavných nauk ze staroslověnštiny do češtiny. …Podobně, jako v případě Wycliffa šlo o „přeložení pravoslaví do angličtiny“.
V šedesátých letech 14. století vznikl nejstarší český překlad celé bible – podobně jako v Anglii vznikl první anglický překlad bible v době Wycliffově.
Foto: Upalovaný katar, kresba ze 13. století
