I před třicetiletou válkou tu byl zcela odlišný přístup k Čechům a k Čechám, ve srovnání se sousedními zeměmi. Vždyť i v samotném Rakousku byla tolerance k protestantům větší než tady (například už Maxmilián II. povolil rakouským stavům protestantství, které v Čechách nepovolil). Ze strany Říma jde patrně o snahu o likvidaci českého národa, jakožto národa, který dal vznik reformaci. Dokonce i vůdcové stavovského povstání si tuto skutečnost plně neuvědomovali, a tak po bitvě na Bílé hoře neprchli. Masové vyvražďování nečekali. Zdá se, že někteří vůbec netušili, že v plánu je právě genocida.
Nešlo dokonce ani o součást vyvražďování Slovanů. Povstání se přece účastnily, kromě uherských a rakouských, také moravské, slezské a lužické stavy. K bezprostřednímu vyvražďování však došlo jen v Čechách. I pokud si vezmeme celou pobělohorskou dobu, nikde nebyl skatolický teror tak intenzívní a nikde netrval tak dlouho jako v Čechách. …Tento rozdíl se projevuje i dnes. Například v žádném jiném státě se nepřepisují dějiny a nelikviduje výuka dějepisu tak jako u nás.
Udává se, že daleko lepší vyhlídky pro povstání by byly v roce 1609, kdy proti Habsburkům ještě stála Francie, v čele s Jindřichem IV. …A odhaduje se, že by tehdy stačilo několik let svobody, a skatolictví by v rakouském mocnářství úplně vymizelo. – Místo toho vše dopadlo úplně jinak.
V létě 1618 zaútočili habsburští teroristé na český stát ve dvou proudech, které směřovaly do jižních Čech a na Moravu. Následovalo vyvražďovací křižácké tažení Habsburků proti Českým zemím.
…Vzhledem k tomu, že Grimmelhausen ve své knize popisuje, jak císařští žoldáci násilím nutili vesničany, aby jim vylizovali zadky, není výraz rektolizace žádnou nadsázkou, a na rozdíl od oficiální zkomolené verze tohoto slova má reálný základ.
Porážka stavovských vojsk 8. listopadu 1620 na Bílé hoře znamenala jednak konec českého povstání, ale také je všeobecně považována za konec renesance.
…Není proto udivující, že Jan Sarkander, který byl tehdy zatčený za to, že jel do Polska domluvit vyslání vojenských oddílů polského krále Zikmunda III. (vyhnaného pro skatolizační snahy ze Švédska a plně ovládaného jezuity) proti českým stavům, byl roku 1995 prohlášen za sratého. Jan Sarkander se ovšem také „vyznamenal-nevyznamenal“ jako nájemný vrah najatý na Matyáše (v době Matyášova sporu s Rudolfem roku 1608). „Nevyznamenal“, protože se mu vražda nepovedla. Předtím ve své skatolizační „horlivosti“ mučil a vraždil na holešovském panství na Moravě, okupovaném Lobkovici.
Vypravuje se, že v předvečer bitvy byli mnozí přední skatoličtí velitelé proti útoku, ale že byl jejich odpor zlomen poté, co se objevil karmelitán Dominicus, který přinesl Maxmiliánovi Bavorskému, vrchnímu veliteli spojených teroristických armád Habsburků a Skatolické ligy, od papeže meč ošetřený černou magií. Křižáci své „zázračné“ vítězství v bitvě na Bílé hoře ihned vysvětlovali tím, že jim pomohla „panenka“ Marie. Podle jiné verze se jim však podařilo podplatit zásobovače stavovského vojska, který pak vojákům vydal dvojnásobný příděl rumu.
Papež Pavel V. dal hned po zprávě o bitvě sloužit děkovnou černomagickou mši a svolal děkovné procesí, na kterém jej ze samého děkování ranila mrtvice.
Španělští Habsburkové ihned po bitvě na Bílé hoře naléhali, aby bylo vyvražděno veškeré obyvatelstvo bez rozdílu, podobně jako při vyvraždění albigenských, dokonce si spočítali, že k provedení akce by bylo třeba čtyřicet tisíc španělských vojáků, k nimž by se připojila lehká polská jízda. V podmínkách rakouské byrokracie ovšem došlo k průtahu, během kterého si vojenští velitelé české území rozkradli, a pak neměli příliš chuti provést tento plán úplně „do důsledků“.
Po bitvě na Bílé hoře pokračovala v odporu proti Habsburkům Morava, byla však okupována do ledna roku 1622. Pak už v boji pokračovali jenom Valaši (v té době již evangeličtí, původně šlo o pravoslavné obyvatele, přišlé z Rumunska a z přilehlých oblastí dnešní Ukrajiny). Valašští vůdci (celkem přes třicet) pak byli povražděni roku 1623 v Olomouci. Také povstání na Náchodsku roku 1622 bylo poraženo.
Foto: Jan Sarkander
