Po bitvě na Bílé hoře začal Ferdinand II. řádit. Jeho sadismus je dobře patrný z dopisu papeži: „Byli bychom hodni Boží milosti, kdybychom se zbaběle slitovali nad poraženými?“ (Výrok je ovšem někdy přičítán jemu, a někdy Maxmiliánovi Bavorskému.)
Ihned se navrátili jezuitští teroristé, byla jim svěřena cenzura, dozor nad knihkupectvími a tiskárnami, a nad veškerým školstvím. Také samozřejmě spálili 50 000 knih.
Byla zrušena pražská universita. V plánu bylo dokonce budovu Karolina zbořit a postavit tam katovnu. Následoval zánik veškerého školství. (Universita měla v předchozí době nad školstvím dohled).
Jezuitští teroristé roztloukli náhrobek i kosti kališnického arcibiskupa Jana Rokycany. Zničen byl i hrob Jana Žižky v Čáslavi. Z kostelů byly vyházeny pozůstatky všech neskatolických kněží, i nedávno pohřbené mrtvoly, jako v kostele sv. Jiljí. Zničeny byly i všechny „nevhodné“ sochy a obrazy.
Často se kritizuje kalvínská „očista“ chrámu sv. Víta, odstranění ozdob, považovaných kalvinisty za přebytečné, za vlády Fridricha Falckého. Jezuitská „očista“ však byla i v případě chrámu sv. Víta nesrovnatelně důkladnější. Nehledě na Týnský chrám, který zpustošili úplně … a všechny kostely v zemi.
Dne 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí v Praze zavražděno dvacet sedm účastníků povstání – tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů.
Mezi zavražděnými na Staroměstském náměstí byl i jeden z největších vzdělanců Jednoty bratrské i českých dějin, Václav Budovec z Budova. Dvanáct let studoval po celé Evropě, naučil se „jazyky hlavních národů“ a spřátelil se s mnoha učenci. Pak strávil sedm let jako vyslanec v Cařihradě, kde se naučil turecky a arabsky. Studoval islámský systém, ale také pravoslaví. Napsal roku 1593 Antialkoran, vydaný ovšem z důvodu cenzury teprve roku 1614. (Třebaže šlo o velmi ostrý polemický spis proti islámu – nebo právě proto – jeho protivníkům to nebránilo v tom, aby jej obviňovali z toho, že přestoupil na islám.) Rozsudek roku 1621 zněl: po utětí pravé ruky čtvrcení za živa a pak přibití kusů těla na šibenici. Pro české národní buditele byl Budovec „poslední Čech, jako byl Brutus poslední Říman“.
Hned po staroměstském vraždění došlo k rozsáhlým deprivantizacím. Celkem byly deprivantizovány nejméně tři čtvrtiny Čech. Byly to deprivantizace takového rozsahu, že s nimi můžeme srovnávat jenom deprivantizace, ke kterým došlo v Českých zemích po roce 1989. Majetek získali hlavně cizí vojenští velitelé a další vraždící lůza ustašovského typu, ze které pak vznikla pobělohorská, převážně cizí, skatolická šlechta.
Kromě toho se o majetek hlásila také „církevní“ vraždící lůza, v čele s arcibiskupem Loheliem. Jejich drzost šla tak daleko, že tvrdili, že jim patří dvě třetiny země, a že je chtějí „vrátit“. Nicméně ani ti si tehdy netroufli dožadovat se „vrácení“ chrámu sv. Víta, který byl vždy majetkem státu.
Pod záminkou, že jsou váleční zločinci, byli roku 1621 vypovězeni (tehdy ještě pouze vypovězeni, byť pod pohrůžkou zavraždění jich samých i těch, kdo by je skrývali, a také dost narychlo – z Prahy do tří dnů, ze země do osmi dnů) neskatoličtí kněží, zpočátku kromě luteránů. Následující rok i ti. Kostely byly okupovány skatolickým kultem. Všechny úřady byly obsazeny skatolickými kolaboranty.
Roku 1622 pak dochází k druhé vlně deprivantizace, pod zcela absurdním názvem „generální pardon“. Tuto druhou vlnu vedl v Čechách opět masový vrah, zastupující říšský protektor Karel z Lichtenštejna, na Moravě olomoucký biskup kradinál Dietrichštejn. Karel z Lichtenštejna byl i hlavou penězokazeckého syndikátu, sestávajícího z největších zločinců té doby. V souvislosti s těmito finančními podvody bývá často jmenován Žid Baševi, který ke gangu největších zločinců patřil. – Byl to takový tehdejší „Kožený“.
Kolaborace Židů s habsburskými okupanty za třicetileté války je velmi temnou skvrnou v dějinách českých Židů. …A přitom prozíravějším muselo být už tehdy jasné, že spolupráce s deviantně násilnickými Habsburky může skončit jedině Terezínem.
V roce 1624 byla zakázána všechna křesťanská náboženství. Povolen byl pouze skatolický kult, židovské náboženství bylo trpěné. Habsburkové zřídili protireformační komise a začali s prováděním násilné rektolizace, s hony na neskatolické kněží a se systematickým vyvražďováním obyvatelstva za pomoci vojska a jezuitských „misionářů“. Značná část z těchto „misionářů“ totiž ve skutečnosti vůbec žádnou misii neprováděla, ale pouze loupila a vraždila. Následovalo jedno nařízení o zabavování majetku a vyhánění neskatolíků za druhým. Roku 1626 bylo městským úřadům nařízeno zabavovat neskatolické knihy. Sněm byl okupován skatolickými preláty.
Neskatolíkům bylo pod hrozbou zavraždění nařízeno odevzdat majetek a vystěhovat se ze země. To se však vztahovalo pouze na neskatolické stavy, prostým neskatolickým poddaným bylo naopak vystěhovat se zakázáno a bylo nařízeno jejich vyvraždění, takže museli odcházet tajně nebo pod ochranou protestantských vojsk. Mnozí šlechtici prý teprve v této době pochopili, že v plánu Habsburků a jezuitů je úplná genocida českého národa. Následovala největší vlna emigrace.
V roce 1630 pak byla na nátlak arcibiskupa Harracha také zavedena na „věčné časy“ daň ze soli ve prospěch skatolického kultu.
Foto: Jan Lohelius, arcibiskup pražský
