Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – 8. díl: Dětmar, první kláštery a svatý Vojtěch

Reklama


Také Boleslav I. (935-972?) podporoval slovanskou liturgii a usiloval o založení pražského biskupství a samostatné a liturgicky slovanské církve, podobné původní cyrilometodějské církvi moravské. Založení pražského biskupství je proto třeba přičítat úsilí Boleslava „Ukrutného“, třebaže se toho nedožil, a tak biskupství formálně založil Boleslav „Pobožný“.


Založit biskupství se tedy podařilo až za Boleslava II. (972?-999), roku 973, a to pod podmínkou, která v té době byla v podstatě jen formalitou, že biskupem musí být kněz latinského obřadu, a ne kněz pravoslavný. Roku 972 totiž oženil císař Ota I. svého syna, pozdějšího císaře Otu II., s byzantskou princeznou Theofanou, a tím začíná otonská renesance.


Prvním biskupem se stal (roku 976) saský mnich Dětmar (Thietmar) – zřejmě také z toho důvodu, že v té době byli všichni čeští kněží pravoslavní a nesplňovali tedy daný požadavek. Dětmar žil již delší dobu v Praze, dokonale ovládal slovanský jazyk, a hlavně nevyvolával konflikty. Na nižší stupně církevní hierarchie se tehdy ještě povinnost latinského obřadu nevztahovala.


Pražské biskupství bylo podřízeno mohučskému (Mainz) arcibiskupství (náhradou za to, že magdeburské biskupství bylo krátce předtím od Mohuče odtrženo a povýšeno na arcibiskupství).


Kolem roku 970 byl také založen při kostele sv. Jiří na Pražském hradě první klášter v Čechách – ženský benediktinský. Abatyší se stala Mlada, dcera Boleslava I. a sestra Boleslava II., „Pobožného“.


(První mužský klášter, také benediktinský, byl založen roku 993 v Břevnově. Jako třetí pak byl založen roku 999 klášter Ostrov na ostrově na soutoku Sázavy s Vltavou.)


Druhým biskupem byl od roku 982 Vojtěch (Adalbert). Choval se tak nevybíravě, že musel z Čech dvakrát (roku 988 a definitivně roku 994) uprchnout. Když jej chtěl arcibiskup poslat roku 996 opět do Čech, byl v Čechách prohlášen za nežádoucího.


Když se Boleslav II. (Pobožný) dostal s Vojtěchem, synem Slavníka, již podruhé do sporu o moc (poprvé v roce 988), nechal roku 995 jeho příbuzenstvo na jejich hradě Libici nad Cidlinou, snad za pomoci Vršovců, vyvraždit. Libici získali Vršovci.


Vojtěch byl o dva roky později (roku 997) zabit na misijní cestě ve východním Prusku baltskoslovanskými Prusy, a později také prohlášen za svatého. Jelikož je známo, jak moc toužil po tom, stát se mučedníkem, mohlo se jednat o sebevražedně vyprovokovaný útok. Mnichům, kteří jej doprovázeli, a kteří se zřejmě chovali slušně, se totiž nic nestalo. Jeho smrt, daleko spíše než mučednická, byla potupná. Podle jedné z dochovaných verzí dostal mocnou ránu veslem zezadu „doprostřed obou boků“.


Název Slavníkovci vznikl až v polovině 19. století. Snahou bylo vytvořit představu, že proti světskému rodu Přemyslovců stál „církevní“ rod Slavníkovců, vzbudit představu přinejmenším rovnoprávnosti těchto rodů. Žádný rod Slavníkovců však není historicky doložen. Pouze Vojtěchův otec Slavník a jeho synové. Navíc v případě Slavníka šlo ve skutečnosti jen o zkorumpovaného úředníka, který od Boleslava I. dostal pro své příbuzenství výnosné místo, a který pak dosáhl své značné moci tím, že v podstatě „zneužíval svého úředního postavení“.


(Také založení břevnovského kláštera, který byl nezávislý i na pražském biskupství – byl podřízen snad mohučskému arcibiskupovi nebo přímo papeži, pak bylo zosnováno k oslabení moci českého panovníka. Klášter byl založen po vzoru kláštera Cluny v Burgundsku – v duchu „reformy“, podle níž měla „církevní“ moc stát nad mocí světskou. Mnichy přivedl do břevnovského kláštera Vojtěch z Říma.)


Jelikož Slavníkovou ženou a Vojtěchovou matkou byla Střezislava, sestra Václava I. a Boleslava I., až do její smrti v roce 987 se mezi Prahou a Libicí neobjevovaly větší konflikty. Matka Vojtěchova otce Slavníka byla zase sestrou císaře Oty I. V říši však v té době již vládla (od smrti svého manžela Oty II. roku 983, za syna Otu III., kterému tehdy byly tři roky) krásná a vzdělaná byzantská princezna Theofano, ustavená jako regentka, takže bylo po protekci.


Theofano k německému dvoru přinesla jemnější byzantskou kulturu a také náklonnost k byzantské nádheře, což vedlo ke vzniku otonské renesance. Vládla velmi moudře a jistě neměla o podlézavého Vojtěcha zájem. Důvodem jejího příklonu na polskou stranu v česko-polském konfliktu roku 990 možná ani tak nebylo spojenectví českého krále s pohanskými Lutici, jako právě znechucení z „českého“ Vojtěcha. Ostatně zanedlouho se právě s pohanskými Lutici proti Polsku (které mezitím dostalo i arcibiskupství) spojoval císař Jindřich II. Kolaboraci mohl Vojtěch nabídnout až po její smrti (zemřela roku 991, ještě ani ne čtyřicetiletá), kdy se vlády přímo ujala skupina prelátů, která se soustředila kolem jedenáctiletého Oty III.


Ota III. roku 999 dosadil jako nového papeže svého zločinného rádce Gerberta (* 935, působil již za Oty I. jako učitel jeho syna Oty II.), který byl považován již ve své době za černého mága a později se prý stal předlohou Fausta. Ten Otu, kterého nazýval „novým Konstantinem“, zcela ovládal (Ota byl patrně jeho médiem). Sám se pak nazval Silvestrem II. Společně se prohlásili za pokračovatele císaře Konstantina a papeže Silvestra a společně vymýšleli (spíš Silvestr vymýšlel) šílené plány na založení světové říše. Ota a Silvestr krátce na to odešli ze světa, Silvestr patrně s dopomocí (roku 1003), Ota se utopil na útěku v bažině (roku 1002), když proti němu v Římě vypuklo povstání. Silvestr II. hned po svém nástupu prohlásil kolaboranta Vojtěcha za svatého.


foto: Karek Tvrdík

Přejít do diskuze k článku