Kolem roku 1850 dochází v Římě v podstatě k jezuitskému převratu. Od té doby není nově obnovená (1814) jezuitská teroristická organizace nástrojem papeže, ale naopak papež nástrojem jezuitů.
Jezuité po uchopení moci prosazují prohlášení Marie za pannu (v roce 1854), za níž ji nepovažoval ani do té doby mocný inkviziční řád dominikánů. (Už předtím ale museli profesoři na jezuity ovládané pražské universitě při svém nástupu potupně přísahat na Mariino panenství. S výjimkou jednoho profesora-dominikána, roku 1760. U něj, jako u profesionálního „křesťana“, byl brán ohled na skutečnost, že to odporuje jeho, a také – a to asi hlavně – oficiální „církevní“ víře. U laiků žádný takový ohled brán nebyl.)
Následoval zákaz potratů (v roce 1869), tedy ve skutečnosti trestání za heterosexuální styk. Tento zákaz se pak dostal, s různou mírou postihu, i do „zákoníků“ mnoha zemí. Zjednodušeně: když nemohli zabránit individuálnímu rozvoji lidí násilným vnucováním své ideologie, začali bránit v jejich rozvoji ještě násilnějším potlačováním jejich sexuality. Místo za „kacířství“ se začalo zavírat za sex. Můžeme říci, že novým „kacířstvím“ se tedy stala heterosexualita. Ještě spíš se však heterosexualita stala novým „čarodějnictvím“. …Místo aby museli zdlouhavě na mučidlech „dokazovat“ styk s ďáblem, stačí nyní dokázat heterosexuální styk. Důkaz je jednoduchý: jeho následek – otěhotnění.
A konečně, když už měli papeže zcela ve své moci, když měli jistotu, že bude říkat přesně to, co budou chtít, prosadili „neomylnost“ papeže (v roce 1870).
V té době vycházel také časopis Čech, politický list skatolíků, který byl asi tak stejně český, jako „náš“ dnešní, německými firmami vlastněný tisk.
Roku 1876 v Praze vzniká českožidovské hnutí, spolek Židů hlásících se k české národnosti. Později, roku 1893, byla založena Národní jednota českožidovská. V devadesátých letech pak německé počínání nabývá vyloženě fašistických a antisemitských rysů a stává se předzvěstí toho, co se v plném rozsahu projevilo za „třetí říše“. Hojně jsou rozvíjeny teorie o nutnosti „vyhlazení“ neárijců. Již roku 1896 Němci vyhlásili „svatou válku“ Čechům. Vypukly protičeské pogromy a masakry. Češi byli prohlašováni za „méněcennou rasu“ a „apoštoly barbarství“, Němci samozřejmě za rasu „nadřazenou“. Roku 1899 vyhlásili vyloženě fašistický „Svatodušní program“. Požadavek okupace pohraničí byl již prohlašován za nedostatečný, byla žádána likvidace všech Čechů. Roku 1899 také proběhl inscenovaný antisemitský proces – známá hilsneriáda, která byla hned napodobována. Proti procesu tehdy protestoval například T. G. Masaryk.
V roce 1874 byl otevřen pravoslavný chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Kolem něj se soustředila skupina 1200 pražských intelektuálů, což byla v době, kdy měla Praha asi 150 000 obyvatel a vyšší vzdělání měl málokdo, v podstatě veškerá pražská inteligence kromě židovské. …Teprve roku 1889 se konal první kongres českých protestantů od vyhlášení tolerančního patentu. V roce 1904 uspořádali mladočeši v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše bohoslužby za vítězství Ruska napadeného Japonskem. – Vůdcem mladočechů byl Karel Kramář, který měl za ženu Rusku a byl pravoslavný.
Renesanční myšlení a vzpomínky na pravoslaví se v 19. století částečně vracely v romantismu, ke konci století pak v secesi, která je v zahraničí často považována za dílo jediného člověka – Alfonse Muchy. Alfons Mucha se inspiroval pravoslavím zejména pro svůj cyklus Slovanská epopej. Cestoval po všech slovanských zemích, v Rusku obdivoval kostely a jak je … všechno čistě byzantské a slovanské, na Balkáně pilně zakresloval srbské kroje. Celý dokončený soubor dvaceti monumentálních pláten odevzdal roku 1928 městu Praze jako dar. Obrazy samozřejmě v Praze vystaveny nebyly. Byly „uklizeny“ na zámek v Moravském Krumlově, jedno z dopravně nejnepřístupnějších míst v republice, takže je nemohl hned tak každý vidět. Když Mucha roku 1939 zemřel, skatolický kněz jej odmítl pohřbít.
Foto: Alfons Mucha – autoportrét
Nejstarší údobí českožidovského hnutí
O kostelu (i staroměstském) sv. Mikuláše
