Ani fašismus českých Němců nevznikl „jen tak z ničeho“, až napodobováním říšských Němců po nástupu fašismu v Německu. K bouřím, tehdy ještě nazývaných „národnostními“, při kterých skatoličtí Němci ničili pomníky Josefa II., došlo již v roce 1920. K bouřím fašistických studentů proti rektorovi židovského původu pak došlo na pražské německé univerzitě již v listopadu roku 1922. Nebezpečí fašismu se pak stává zjevným po masivním nástupu henleinovců a celostátním sjezdu skatolíků v Praze na Strahovském stadionu v červnu 1935 za účasti 300 – 350 tisíc „věřících“. V říjnu 1937 se konference skatolických biskupů rozhodla vydat „pastýřský list na záchranu rodiny“, vycházející z nacistického zákona o rodině z roku 1933.
…Pro úplnost se musíme zmínit, že u nás byla také německá křesťansko-sociální strana, která byla protifašistická, a dokonce byla stranou vládní, a to v letech 1926-1929, a znovu od roku 1936 do roku 1938.
A také bychom se měli zmínit o tom, že v Emauzském klášteře opat Arnošt Vykoukal obnovil staroslověnskou liturgii. Tím se znelíbil nacistům, a tak s několika dalšími mnichy skončil v koncentračním táboře v Dachau, kde zemřel. Emauzský klášter byl ovšem trnem v oku i Američanům, možná jako český národní symbol, a tak jej v roce 1945, kdy si jej prý za dokonalé viditelnosti spletli s německými Drážďany, vybombardovali.
Čapkova známá Válka s Mloky z roku 1936, však přes vžitý názor není namířena přímo proti fašismu, ale varuje před arabským – islámským nebezpečím (arabské země ovšem byly nacistickými spojenci). Mlok – salamandr je slovní hříčka. Je to člověk (řecky andros), který říká salám (arabský pozdrav). V knize jsou i další narážky – mloci jsou popisování jako skvělí matematici, což má připomenout arabská čísla (která ovšem Arabové nevymysleli, ale přejali z Indie; přes vžitý mýtus nebyli ani skvělými matematiky). …Šlo tedy spíš o obdobu Budovcova Antialkoranu.
Důsledkem Mnichova, okupace a druhé světové křižácké války byl silný růst moci skatolické „církve“, zejména na Slovensku, který se již nepodařilo zvrátit, což znemožnilo provést později osvobození státu od „církve“, a který nakonec po letech vedl k rozpadu státu – odtržení Slovenska.
(Slovenský „štát“ nebyl ničím jiným než okupací převážně neskatolického území slovenskými fašistickými klerikály. Statistiky sice pro tu dobu uvádějí pro Slovensko 70 % skatolíků, ale vzhledem k tomu, kolik skatolíků bývá pouze formálních, se sotva jednalo o skutečnou většinu. Zcela zjevně pak šlo o klerofašistickou okupaci neskatolického území na Podkarpatské Rusi, kde bylo skatolíků pouze 10 %.)
Pro území „protektorátu“ byly vyhlášeny norimberské rasové zákony a začala „privatizace“ (arizace) židovského majetku. Na podzim roku 1940 Hitler oficiálně schválil vyvraždění veškerého českého obyvatelstva, což však bylo v plánu samozřejmě již dávno. Netřeba připomínat, že plány na vyvraždění celého českého národa (a Slovanů vůbec), nevypadají příliš jako z německé dílny, ale spíš římsky či habsbursky. (Připomeňme si vyvraždění albigenských, plánované vyvraždění všech Čechů v husitské době a opět v době pobělohorské.) Na německém území byli sice Slované vystaveni neustálému germanizačnímu tlaku, ale ne masovému vyvražďování. Jinak by asi Češi v pobělohorské době před římským terorem právě do Německa neprchali.
1. září 1941 bylo obnoveno nařízení, zrušené Josefem II., že Židé musí povinně nosit viditelné žluté označení. Platilo pro všechny Židy starší 6 let, a jednalo se o známou žlutou šesticípou hvězdu s nápisem Jude. (Původně, od doby tridentského koncilu, v Českých zemích od roku 1551, to bylo žluté kolečko na levé straně oděvu.)
18. února 1942 bylo Heydrichovým rozkazem zřízeno v Terezíně ghetto. Heydrich tak navázal na „tradici“ zřizování ghett, založenou, spolu s nařízením Židům nosit odlišný oděv, na IV. lateránském koncilu v roce 1215 (na kterém se definitivně odloučila římská „církev“ – sekta od křesťanské, ortodoxní církve), později obnovovanou v rámci protirenesance v době tridentského koncilu (římské ghetto, založené papežem roku 1556), habsburské rektolizace (nařízení koncentrování Židů v ghettech z roku 1650), a za restaurace moci římské „církve“ (v Římě, za papeže Lva XII., 1823-1829).
27. května 1942 byl Heydrich zlikvidován výsadkáři vyslanými z Londýna. Je charakteristické, že parašutisty skrýval pravoslavný kněz, biskup Gorazd, vlastním jménem Matěj Pavlík, v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici … a udal je skatolický kněz. – Odměnu 100 000 K za pomoc gestapu při pátrání po parašutistech dostal i velkopřevor řádu maltézských rytířů páter Franz Werner Bobe, který působil i při zatýkání biskupa Gorazda. Také později se uplatnil jako horlivý nacista a konfident pražského gestapa mezi německými katolíky… Představitelé pravoslavné církve byli povražděni a pravoslavná církev byla zakázána. Jelikož Heydrich splňuje všechny podmínky – byl zločinec a zašel „mučednickou smrtí“, lze očekávat jeho prohlášení za dalšího „českého svatého“.
Likvidace Heydricha vzdáleně připomíná dřívější defenestrace. Spojení s pravoslavnou církví jí navíc dává také tak trochu renesanční ráz.
Foto: Biskup Gorazd, vlastním jménem Matěj Pavlík
Jmenný seznam osob odměněných za pomoc při dopadení „vrahů“ Heydricha
