Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – díl 57: 2. světová křižácká válka

Reklama



Podobně jako za první světové křižácké války se i za druhé světové křižácké války odboj opět hlásí k husitství. Na Ostravsku působil partyzánský oddíl Jan Žižka, na Brněnsku partyzánská skupina Prokop Holý, ze Sovětského svazu byly vysazeny skupiny Mistr Jan Hus, Jan Kozina, v Jugoslávii byla vytvořena 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova.


V odboji spolupracovali evangelíci s komunisty. Na podzim roku 1943 vznikla v Praze jako součást komunistického odboje tajná organizace mládeže Předvoj, ve které byla spolu s komunisty evangelická mládež z českobratrského sboru. Později patřili k posledním vězňům, kteří byli vražděni nacisty v Terezíně ještě 2. května 1945.


Už roku 1946 britská tajná služba (která vždy sloužila a dosud slouží hlavně Spojeným státům jako nástroj pro špinavou práci) připravovala společně s Vatikánem v Československu fašistický převrat, kterým chtěla dosadit k moci slovenského fašistu Ferdinanda Ďurčanského, bývalého představitele slovenského „štátu“, jednoho z předních válečných zločinců (v roce 1947 v nepřítomnosti odsouzeného k smrti), který také po válce v emigraci vedl ľuďácké teroristy. Pokus o převrat byl po prozrazení zlikvidován. Právě s ním souvisejícím skandálem (mnozí členové tehdejšího československého parlamentu byli tajně spjati s Ďurčanského fašistickými teroristy), který byl koncem roku 1947 veřejně odhalen, ztratila pravice poslední zbytky sympatií mezi obyvatelstvem – a komunisté rozhodně nepotřebovali provádět nějaký převrat, aby se dostali k moci.


Dnes už je dostatečně známo i to, že také procesy padesátých let byly připraveny západními tajnými službami, respektive britskou – která vždy „dělala špinavou práci“ pro Spojené státy – a že západními tajnými službami byla vypracována i obvinění.


V prvním procesu, s Miladou Horákovou, v roce 1950 převládají osoby, které měly nějaký „vroubek“ u římské „církve“, ve druhém, v procesu s Rudolfem Slánským, v roce 1952 převládají „osoby židovského původu“, což byla msta západu za vyzbrojení Izraele, napadeného arabskými fašisty, Československem. (Ze strany Britů patrně také „nevyřízené účty“ s Židy, se kterými v Palestině bojovali.)


Milada Horáková se prý ke všemu bez okolků přiznala, protože byla, jak se ve vězení svěřila své spoluvězeňkyni, přesvědčena, že proces proti ní byl veden ne pro nějakou protistátní činnost, ale za to, že roku 1918 při strhávání mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí to byla ona, kdo dal „panně“ Marii smyčku na krk. Podobně asi nebyl Záviš Kalandra (rodák z tradičně „heretického“ Valašska, z Frenštátu pod Radhoštěm) souzen za svou kritiku Stalina, ale za svoji knihu České pohanství. (Podobně jako patrně nebyl v roce 1621 Václav Budovec z Budova zavražděn na Staroměstském náměstí ani tak za svou účast v povstání, ale za svůj Antialkoran.)


Dnes neustále omílané řeči o tom, jak by se měla komunistická strana za procesy v padesátých letech pořád znovu a znovu omlouvat, tak znějí asi tak stejně, jako že by se měly české stavy omlouvat za třicetiletou křižáckou válku, a pronásledování komunistů v dnešní době tak trochu připomíná pronásledování protestantů po Bílé hoře.


Rok 1948 připomíná rok 1618 nejen tím, že v obou případech šlo o odstavení zkompromitované a vlastnímu národu nepřátelské pravice od moci a snahu o vymanění se z vlivu nepřátelských Habsburků či západu. „Češi“ si nenechali vnutit Ďurčanského, podobně jako si v roce 1618 nenechali vnutit Ferdinanda Štýrského, a podobně jako tu byl za stavovského povstání silný vliv německých protestantů, v tomto případě tu byl silný vliv sovětských komunistů.

 

…Řeči o „komunistickém puči“ budou s odstupem času znít asi podobně jako habsburské bláboly o „ohavné rebélii“.


Nevysvětlená smrt Jana Masaryka, ke které došlo 10. března 1948, bývá propagandou nazývána „třetí defenestrací“ (navíc se jedná o neznalost, protože tři defenestrace už předtím proběhly). Poněkud to připomíná typické nacistické přirovnávání komunistů ke „zlým husitům“, a je to snahou o očernění předchozích, jednoznačně pozitivních defenestrací, nejsvětlejších okamžiků naší historie. V tomto smyslu nebyla defenestrací, likvidací zločinců ve státní či městské správě, začátkem ozbrojeného odporu proti zahraničním nepřátelům, ale antidefenestrací. Půjdeme-li ještě dále do historie, mohla by být smrt Jana Masaryka (pokud byla opravdu násilná) přirovnávána spíš k vraždě Jana Želivského, která také měla odpor národa naopak oslabit. Někteří historici také československý, možná předčasný pokus o demokratický socialismus srovnávají s vystoupením Jana Husa – sto let před Lutherem.

 

V případě srovnání s rokem 1618 však byli komunisté v jedné věci úspěšnější. Přes analogické inscenované procesy proti „českým pánům“ (kteří byli ovšem v případě pobělohorských inscenovaných procesů převážně němečtí protestanti, a v tomto případě židovští komunisté) se totiž komunisté u moci udrželi, a dokázali bránit rozkradení československého majetku po dobu delší než čtyřicet let.

Z historie smíchovského sboru (také o Předvoji)

Prečo zahynul Vladimír Clementis? (také o Ďurčanském)

Rozporuplný protižidovský politik Ďurčanský má na Slovensku pomník

 

Foto: Mariánský sloup

Přejít do diskuze k článku