Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – díl 58: „Ateistická“ padesátá léta

V roce 1946 byla v parlamentních volbách nejsilnější Komunistická strana – získala celostátně 38 % hlasů, z toho v Českých zemích přes 40 %. Na Slovensku ovšem získala po masivní kampani přes 61 % (dvakrát víc než komunisté) „Demokratická strana“, ve které bylo mnoho „bývalých“ klerofašistů (ve funkcích 70 % klerikálů).

Spekuluje se proto o tom, že se za skutečností, že komunistická strana nedokázala za celou čtyřicetiletou „éru komunismu“ osvobození státu od „církve“ prosadit, skrývá nějaká tajná dohoda komunistické strany se skatolickou „církví“ (která za své kolaborace během války značně zvýšila svou moc), nebo alespoň se slovenskými klerofašisty. Tato dohoda pak vedla k nebývalému růstu její moci právě v době, o které dnes lže, jak byla „utlačovaná“. Velmi podivnou je například i skutečnost, že na oslavu volby Klementa Gottwalda presidentem byla ve sv. Vítu sloužena černomagická mše.

Po této dohodě se pak státní orgány soustředily hlavně proti evangelickým církvím, vůči jejichž představitelům bylo vedeno (na méně viditelné úrovni, u okresních soudů) daleko víc procesů (a ve kterých padaly daleko vyšší „tresty“) než proti představitelům skatolické „církve“ (které byly hlavně na efekt). Je i doloženo, že někdy komunisté skatolické kněze, kteří měli být zatčeni, předem varovali. – Přesto má takto komunisty varovaný farář Beránek ve Vodňanech pomník jako „oběť komunistické zvůle“.

…Lze ještě pochopit, že nedošlo k osvobození státu od „církve“ za první republiky, kdy bylo třeba brát ohled na skatolické Němce (v Českých zemích byli Němci skatolíky z více než 94 %). Snad i to, že se této záležitosti nevěnovala pozornost hned po válce, kdy bylo i mnoho jiných starostí. Jak ale vysvětlit, že k němu nedošlo ani v době, kdy měla plně v rukou moc proklamativně ateistická komunistická strana? Částečně snad jen vstupem dřívějších kolaborantů-nacistů-skatolíků do strany!

Je pravda, že v roce 1950 byla zrušena většina mužských i ženských klášterů. Přes tak časté nářky o pronásledování „církve“ komunisty nebylo podle údajů pravoslavné církve „příkoří“, které se skatolíkům dálo, vůbec srovnatelné se zločiny, které u nás skatolická „církev“ hned od konce války páchala vůči církvi pravoslavné, kterou jako svou „konkurenci“ systematicky likvidovala hlavně falešnými udáními ohledně její reakčnosti a protisovětskosti. Podle zasvěcených kruhů vyráběla skatolická „církev“ falešná udání i na své vlastní členy, které obětovala, aby se mohla stavět do role oběti. …Když se pro svou kolaboraci mohla těžko stavět do role oběti nacismu, začala si vytvářet pozici „oběti komunismu“.

Komunistický režim tedy naopak skatolické „církvi“ pomáhal likvidovat její odpůrce, a to ať členy jiných církví, tak i nepohodlné členy z jejích vlastních řad. …Zajímavá je i skutečnost, že archeologové měli zakázáno mluvit o onom nálezu 1200 dětských koster pod voršilským klášterem. (Nalezeny byly v době „normalizace“.)

I ve starších pracích skatolických autorů můžeme najít zmínky o náboženské lhostejnosti liberální éry, o tom, že po celé 19. století proti sobě stáli český národ a „církev“ v ostrém konfliktu, a že proto ani erární „austrokatolicismus“ (po uzavření konkordátu v roce 1855, tedy v době, kdy působení „církve“ na obyvatelstvo bylo nejsilnější) nemohl mít na obyvatelstvo nějaký silnější vliv. O tom, že skatolická „církev“ byla vždy v konfliktu s češstvím, do kterého proniká teprve za první republiky.

(I když je pravda, že strana křesťansko-sociální nepůsobila negativně. Byla založena po vzoru německé křesťansko-sociální strany, která byla za první republiky jednak stranou vládní, ale hlavně protifašistickou.)

Můžeme zde i najít analogii mezi dobou Karla IV. a Václava IV., kdy se české obyvatelstvo poprvé dostává do kontaktu s římskou „církví“, a tímto nedávným pronikáním „církve“ v době samostatného československého státu. Obojí bylo v době, kdy se České země staly předmětem zvýšeného politického zájmu (v prvním případě jako centrum římské říše, ve druhém jako nový stát), a tedy i zájmu „církve“. Husitství, které tehdy v reakci na to vzniklo, však bylo skutečně protiskatolické, na rozdíl od režimu po roce 1948, který byl „proticírkevní“ pouze formálně. …A frázovité vzývání husitských tradic komunistickou ideologií dokonce vyvolalo u mnoha lidí odpor a připravilo půdu dnešní protihusitské skatolické propagandě.

Pronikání skatolické „církve“ pak po roce 1948 pokračuje. Po upevnění její moci na Slovensku za slovenského „štátu“ přišly na řadu i sousední oblasti Moravy. Jednak Valašsko – původně nejprotestantštější oblast. (Připomeňme si, jak se tam roku 1777, po rozšíření fámy, že již byl vydán toleranční patent, naprostá většina obyvatel přihlásila k protestantství.) A tak mohly být ve Vsetíně, původně nejprotestantštějším městě (v roce 1777 90 % protestantů), později všechny posty obsazeny členy KDU-ČSL. Další oblastí bylo Hodonínsko – oblast původně nejlevicovější. (Připomeňme si, že prosincová stávka v roce 1920 tam přerostla v revoluci). Není divu, že se na tato území „církev“ musela přednostně zaměřit. (I když klíčovým pro prohloubení vlivu v těchto oblastech bylo již darování Velehradu jezuitům v roce 1890 ministrem kultu a vyučování Gautschem.) …Z oblastí, kde byl vliv „církve“ nejmenší, se tak paradoxně staly oblasti, kde je její vliv největší.