Už 12. listopadu 1989, tedy ještě před „revolucí“ došlo k čistě politickému svatořečení „Anežky České“. Po roce 1989 pak u nás nastala, jak říkám, nová doba římská, ačkoli si mnozí občané původně představovali, že přijde něco úplně jiného – třeba čekali novou dobu renesance, podobnou době vlády Jiřího z Poděbrad. Po „volbě“ Havla samozřejmě následovala černomagická mše v chrámu sv. Víta – na které byl i „evangelík“ Klaus.
Hned na začátku roku 1990 se pak začal název země psát po vzoru prvního „protektorátu“ Česko-slovensko – s nacistickou pomlčkou, kterou slovenští klerofašisté ihned opět prosadili. A podobně jako tehdy se hned také začalo s přípravami na rozdělení země, na obnově slovenského „štátu“ a vzniku „České republiky“ (spíš repliky Böhmen und Mähren).
„Církev“ byla před rokem 1989 tak „utiskovaná“, že dostávala na svou činnost ze státního rozpočtu ročně kolem půl miliardy Kčs. Ještě větší částky v té době stát vynakládal na opravy a rekonstrukce „církevních“ objektů, a to nejen kulturních památek, ale i „církevních“ provozních budov, dokonce platil i výstavbu nových kostelů, aj. Vládnoucí KSČ dostávala v té době ze státního rozpočtu naproti tomu jen 70 miliónů Kčs ročně, neboť si své náklady hradila převážně z členských příspěvků sama. (Naivní člověk by asi čekal naopak, že si budou věřící platit ze svého svou „církev“, a na státním rozpočtu bude parazitovat vládnoucí strana.) …Když to tedy vezmeme podle toho, jak byly vypláceny „dividendy“, kdo tady vlastně vládnul?
Dnes jsou dotace „církvi“ samozřejmě ještě vyšší než dřív. Jen na platy je to ročně jedna miliarda Kč. Platy kněží jsou velice nadstandardní, na rozdíl od jiných státních zaměstnanců pobírají i třinácté a čtrnácté platy, které jim zůstaly i poté, co byly ostatním zkrouhnuty na pár směšných procent, v plné, stoprocentní výši. A má tomu tak na dlouhý čas zůstat i v případě, že jim okupační správa protiprávně věnuje další stamiliardové majetky.
Nezákonným „zákonem“ č. 298/1990 a jeho novelou č. 338/1991 Sb., která seznam majetku převedeného „církvi“ rozšířila, okupační správa darovala „církvi“ stovky většinou historicky cenných budov, které „církvi“ samozřejmě nikdy nepatřily, a ve kterých často byly domovy důchodců a zařízení pro zdravotně postižené, které byly brutálně vystěhovány. Omylem (?) tehdy darovali voršilskému neřádu i budovu Národního divadla. I když se říkalo, že k tomu došlo omylem, na druhou stranu říkali, že není možné dar vzít zpátky. Voršilský neřád si asi tak jistý nebyl, proto budovu rychle prodal a peníze shrábl.
Dar byl odůvodňován tak, že je nutné „církvi“ majetky darovat, aby měla prostředky na svůj provoz. Prezentovalo se to tehdy jako projev dobré vůle vůči „církvi“ která tak „trpěla“ za komunismu (jako kdyby to byla pravda). Tehdejší tolik obdivovaný arcibiskup kradinál František Tomášek tyto kradené majetky (a o kterých moc dobře vědě, že jsou kradené) přijal a ujišťoval obyvatele, že „církev“ už nic dalšího chtít nebude. Samozřejmě, že se pak nic nezměnilo, provoz „církve“ platil nadále „stát“ – tedy nevěřící svými daněmi, počty platů rostly, pokud jde o jednotlivce, a rostly i celkově, protože počet farářů, které má „stát“ platit, nebyl žádným zákonem, žádnou dohodou omezen. A „církev“ se začala dožadovat dalších stamiliardových majetků a rozsáhlých území.
Nejzávažnější skutečností je, že šlo o nebezpečný precedens, neboť „církev“ byla poprvé prohlášena za skutečného vlastníka (kterým nikdy předtím v historii nebyla) majetku, kterým byla obdarována, čehož začala hned nehorázně využívat.
„Církev“ tedy vznesla po roce 1989 požadavky na „vrácení“ rozsáhlých majetků, které nikdy předtím nevlastnila (pokud by ovšem někdo nechtěl pobělohorskou protiprávní držbu tohoto majetku „církví“ nazývat vlastnictvím). „Církev“ tyto majetky maximálně měla v užívání a byly spravovány s její účastí. To „církev“ samozřejmě moc dobří ví, přesto se nikdy nejednalo o tom, že by „církev“ dostala tento majetek opět jen do užívání, ale naopak o majetkových megapřesunech.
Přes nehorázné požadavky nenažrané „církve“ však ani majetky, které požaduje, nedosahují celkové výše dotací, které obdržela za dobu „bezbožného“ komunismu. Hospodaření na tomto majetku by v té době i bylo ztrátové, a kdyby tehdy komunisté chtěli, mohli „církev“ zlikvidovat tak, že by jí tento majetek dali k užívání, a zároveň zrušili dotace. „Odlukou“ by tehdy byla „církev“ zlikvidována velmi rychle.
Nejabsurdnější „restitucí“ v celé polistopadové době jednoznačně bylo ono darování Národního divadla voršilskému neřádu. (Navíc se jednalo o moderní budovu Nové scény, se kterou voršilky opravdu nemohly mít nic společného, a novodobá technická zařízení nutná pro provoz staré budovy.) …I když v této okupaci divadla byla i symbolika, vzhledem k tomu, že voršilky jsou jen ženskou větví jezuitů a právě jezuité divadlo ke své propagandě zneužívali.
Foto: Nová scéna ND, „vrácená“ volšilskému neřádu – Aktron / Wikimedia Commons
Víte kolik nás stojí podpora církví?
Voršily a Národní divadlo (psáno katolíkem, ale obsahuje i fakta)
