Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – díl 60: Spory o katedrálu

Reklama


Roku 1991 se stává arcibiskupem Miloslav Vlk. Za jeho arcibiskupování „církev“ otevřeně provádí teroristickou činnost, odmítá o svém postavení ve státě jednat, diktuje si podmínky, megapodvodně se domáhá dalších stamiliardových majetků a českého území. Zejména proslulý je svými teroristickými útoky na chrám Sv. Víta.


Chování „církevních“ pohůnků k návštěvníkům chrámu sv. Víta – který „církvi“, jak je notoricky známo, nikdy nepatřil (tak by naivní člověk mohl očekávat, že by se tam měla chovat slušně) – bylo vůbec po dlouhou dobu otřesné a stále nehoráznější, a budilo údiv i turistů ze skatolických zemí.


Myslím, že jej bez okolků můžeme nazývat masovým vrahem. (Masový vrah je mimo jiné i ten, kdo v masových prostředcích páchá vraždy – vyvíjí jakoukoli nepřátelskou činnost.)


Na tom, co si „církevní“ vraždící lůza dovolila – tvrdit, že jim patří chrám sv. Víta, je jednoznačně vidět, že moc „církve“ u nás vzrostla natolik, že je nejvyšší za celou dobu historie. To si totiž „církev“ nedovolila nikdy v minulosti – dokonce ani po bitvě na Bílé hoře! (I když je pravda, že dokud československý stát chrám za své peníze nedostavěl, nebyl až takový důvod proč.)


Ohledně chrámu sv. Víta zde byl, jak jsem se zmiňoval už dřív, dokonce zvláštní zákon z roku 1513, majestát vydaný Vladislavem Jagellonským, který mu uděloval status nezcizitelného majetku České koruny. Formulace z roku 1918 – že patří „československému státu“ a z roku 1954 – že patří „československému lidu“ nepředstavují žádnou změnu vlastnictví, říkají jen jinými slovy totéž.


…Pokud někdo tvrdí, že výnos z roku 1954 nebyl potvrzením vlastnictví, ale znamenal jeho změnu, kterou je třeba zrušit, a zároveň tvrdí, jak komunisté v roce 1948 všechno sebrali, znamenalo by to pouze, že o vrácení chrámu by mohla žádat komunistická strana – která jej tedy podle tohoto tvrzení v letech 1948-1954 vlastnila, nikoli však „církev“.


Také skatolíků u nás nikdy nebylo tolik, kolik tvrdí „církev“. Dokonce i pokles počtu „věřících“ během asi jednoho desetiletí po roce 1989 ze zhruba třiceti na dvacet procent nevypovídá nic o poklesu „zbožnosti“, která tu neexistovala. Vypovídá pouze o demografii, o tom, že během této doby vymřelo obyvatelstvo narozené za Rakousko-Uherska, kdy byli křtěni – formálně – v podstatě automaticky skoro všichni. „Církev“ totiž (pokud si zrovna úplně nevymýšlí) vydává za věřící všechny pokřtěné. A navíc od všech pokřtěných neodpočítává komunisty – přestože byli papežem v roce 1949 exkomunikováni, ani ženy, které byly na potratu a jsou proto automaticky exkomunikovány také. 


Na přelomu století byly provedeny dva sociologické průzkumy, jeden pro dospělou populaci, jeden pro mládež. Oba vyšly stejně. Praktikujících, hlásících se ke všem vírám, včetně orientálních nauk a různých alternativních směrů, bylo 7 %, katolíků 4 %. Ke 4 % došla i sama skatolická „církev“, která prováděla sčítání návštěvníků bohoslužeb o náhodně zvolených nedělích v letech 1999 a 2004. K podobnému číslu se dostaneme i po odpočtu pokřtěných, kteří vstoupili do strany a potrativších. …A toto číslo stále klesá.

 

O „zapálenosti“ zdejších věřících vypovídá i výrok představitele Charity, který si v rozhlase stěžoval, že z věřících jestli přijde do kostela jeden ze sta, a z těch jestli jim jeden z deseti něco dá.

 

Skutečnost, že klerofašismus na Slovensku přetrval, se neprojevila jenom prosazováním nacistické pomlčky. Na Slovensku brzy odhalili pamětní desku Hlinkovi, začali se hlásit k válečnému zločinci Tisovi, na demonstracích otevřeně provolávali fašistická hesla. Co naplat – proti Havlovi, symbolizujícímu svým původem bývalý „protektorát“ Böhmen und Mähren, začaly na Slovensku vystupovat požadavky na slovenský „štát“.

 

Někteří slovenští politici (jako Ján Čarnogurský) však podporovali rozdělení republiky sice z náboženských důvodů – ale v úplně opačném smyslu. Nechtěli, aby Slovensko spadalo pod české „církevní“ představitele, které považovali za ještě horší než slovenské. A jak se ukázalo, v tom měli pravdu.

 

Foto: Pražský hrad podle představ skatolické „církve“

 

 

Komu zvoní katedrála? – Vlastnictví katedrály sv. Víta z ústavněprávního pohledu

Morálka ŘKC: Nacisté dodnes nebyli exkomunikováni (a o exkomunikaci vůbec)

Sčítání účastníků katolických bohoslužeb v Česku

Přejít do diskuze k článku