Duben 14, 2011
Pentagon Obamovu administrativu, která netuší, kde dřív v těch milionech miliard dluhů začít škrtat dřív (no dobře, moc dobře to tuší, ale to je na jiné téma) „varoval", že navrhované škrty v armádním rozpočtu (které se až dosud ve finále vždy ukázaly naopak jako nárůsty výdajů) mohou omezit schopnost americké armády provádět „zahraniční mise", jak se cudně říká válkám a zabíjení.
Každá změna v rozpočtu má proto – podle ministra obrany Roberta Gatese – odrážet „politickou volbu a nebýt jen cvičením v rozpočtové matematice". Jinými slovy, Pentagon předpokládá, že bude válčit ve světě dál a potřebuje na to peníze.
Nyní válčí v Afghánistánu, Iráku, nejspíš i v dalších zemích, o nichž se jen dohadujeme, a samozřejmě v Libyi, kterou americká armáda bombarduje dál, a to i navzdory tomu, že ohlásila ústup do „podpůrné role" a tím i omezení počtu útoků. Ve středu se však ukázalo, že od 4. dubna podnikly americké letouny 97 „misí", při nichž útočily na nejméně tři cíle. Pokud to někomu jako „omezení" útoků nepřipadá, má Pentagon prosté vysvětlení: výše zmíněné nálety jsou OK, protože jsou to jen „obranné mise", tím spíš, že se „omezení" útoků prý „nevztahuje" na útoky na Kaddáfího jednotky. Na co tedy útočili, když ještě nebyli „omezeni"? Bůh suď.
A zatímco se „spojenci", byť lepší je nejspíš termín útočící země, dohodly, že začnou libyjským rebelům – mudžáhidům v jejich řadách včetně – cpát peníze ve velkém, nad zbytkem regionu začíná panovat příznačné ticho. A v něm byl v bahrajnském vězení umučen už čtvrtý prodemokratický aktivista, v Jemenu jednotky přítele USA prezidenta Sáliha zastřelily dalších sedm lidí a nejmenovaný činitel Pentagonu prohlásil, že pro Irák bude nejlepší, když tam americké jednotky zůstanou i po letošním prosinci, kdy by se měly podle dohod stáhnout (nebo se z bojových jednotek účetně „proměnit" v nebojové a zůstat taky).
Do toho skupina mezinárodních vyjednavačů konstatovala, že Palestinci – řeč je samozřejmě jen o Palestincích v Ramalláhu, tedy pod vedením Mahmúda Abbáse a jeho neuvěřitelně zkorumpovaného hnutí Fatah — jsou připraveni vyhlásit svůj nezávislý stát, neb dokázali vybudovat kapacity nutné k chodu země – prý už stačí jen nové politické úsilí a k tomu navíc i mír. Vedle toho, že obě podmínky jsou za stávající situace jaksi jen těžko splnitelné, je tu navíc i fakt, že „vláda práva a lidských práv", které si OSN na palestinské samosprávě tak pochvaluje, spočívala mimo jiné i ve střelbě do vlastních lidí, kteří chtěli například demonstrovat proti izraelské agresi vůči Gaze a podobně – spočívá tedy v činnosti ve prospěch okupační mocnosti. Jestli zrovna na tomhle lze stavět „nezávislý stát", ať jsem teď a hned milionářka!
Netuším, kdo tam komu co přesně nasliboval, ale jasnější je to v případě Egypta. Washington slíbil Káhiře „pomoc při překonávání ekonomických těžkostí", což znamená, že tamní vojenská junta vykročila kupředu tou správnou nohou a jistí, že zatímco Mubarak padl, jeho režim jede dál. Hlavně proto se zítřek znovu stane celonárodním Dnem hněvu a revoluce z 25. ledna podle všeho vstoupí do dalšího fáze. Bude to ještě napínavé. Při tom všem totiž nesmíme zapomínat, že egyptští študáci, odboráři a miliony lidí vůbec toho 25. ledna zahájili proces, na jehož předběžném konci, řekněme v „první etapě", dokázali cosi skutečně převratného – pod hesly o sociální spravedlnosti srazili hlavu neoliberálnímu režimu, který ve jménu soukromých zájmů té nejbohatší špičky zničil veřejné školství, zdravotnictví a podobně (pro lepší pochopení si sem dosaďte vše, co nyní prosazuje česká vláda, tedy pokud ve chvíli, kdy to píšu, nějakou vládu ještě máme.) Srovnání náměstí Tahrír s naším Listopadem, o což se tady mnozí snažili, je proto nesmysl – oni tam udělali revoluci ne jako poslední, ale jako jedni z prvních, a navíc – a to je fakt hlavní – revoluci proti systému, který se zrovna snaží vyždímat i to poslední z nás tady v České republice (a na Západě obecně). Pokud by to neznělo tak pateticky, řekla bych, že se teď proto v Káhiře bude bojovat i za Prahu a výsledky tamního vzepření budou hodně důležité i pro nás (bez ohledu na to, že tady mnozí dál vnímají Blízký východ prizmatem jakoby neslučitelných kategorií „my" a „oni").
No budiž. Úsměvné je, že zalíbit se davům se pro jistotu rozhodl i velký muftí káhirské islámské univerzity Al Azhar, šajch Ahmad Tajíb, který se zničehonic rozpomněl, že prý také kdysi odmítal normalizaci vztahů s Izraelem, byť o tom za Mubarakovy vlády tenhle šarlatán ani necekl a naopak byl dlouholetým a snaživým členem Mubarakovy Národní demokratické strany. Mezitím ve vězení (prozatím jen na 15 dní!) končí Mubarakovi synci, šéf Mubarakova parlamentu Fathí Surúr (sloužil v čele parlamentu snad nejdéle na celém Blízkém východě) a tak podobně, což mi oslím můstkem připomíná, že vězení zřejmě u sousedů čeká i na protofašistického izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana, a to (nepřekvapivě?) ze stejného důvodu, jako Mubarakovy loutky v Egyptě – obvinění mluví o korupci, podvodech, praní špinavých peněz a tak podobně.
No a na závěr jedna bizarnost: zvláštní vyslanec Baracka Obamy předal saúdskému králi Abdalláhovi Obamův osobní dopis, v němž se prý americký prezident snaží utlumit rozpory mezi oběma zeměmi ohledně toho, jak zamávat se vzpourou v arabském světě. Obsah dopisu nebyl zveřejněn, nicméně Obama v něm prý zmiňuje touhu saúdského půlnočního království vybalancovat svůj konzervatismus s touhou po „demokratických reformách". No to mě podrž! Zkuste balancovat celibát se sexem (špatný příklad, z praxe víme, že to jde), tak raději třeba vybalancovat Mubaraka s vládou zákona nebo Mahmúda Abbáse s nezkorumpovaností nebo Kaddáfího s obyčejnými plátěnými modrými montérkami…
Čus zítra.
Převzato z Literárek
