Rizika související s novou vládou Petra Nečase lze rozdělit do dvou skupin: rizik pro vládu, včetně její další existence, a rizik pro českou společnost.
Rizika pro vládu souvisejí zejména s tím, že vládní koalice sestává z jedné skutečné strany a dvou proto-stran, z nichž jedna, Věci veřejné, je zcela nevyzpytatelná. Je to v podstatě firma podnikající na politickém trhu, a jako taková se řídí kritérii zisků a ztrát. V okamžiku, kdy ztráty začnou převyšovat nad zisky, vládní koalici klidně pohřbí.
Obrátí-li se veřejné mínění proti reformám, vypuknou-li sociální nepokoje, a preference vládních stran začnou padat, první zpanikaří véčkaři, neboť se začne rozplývat vidina dlouhodobého působení v politice, a tím i náležitého zhodnocení investic podnikatelů v pozadí. Navíc je to „strana“, která se neopírá o členstvo, ale o „sympatizanty“, což je podpora značně efemerická, zejména v mladé demokracii. První šok může přijít už v komunálních volbách.
Rizikem pro stabilitu vlády bude též bratrovražedný souboj mezi ODS a TOP 09. Pravicoví voliči se mohou začít přiklánět k TOP 09 nejenom proto, že ODS, zejména v Praze, nepřestává produkovat skandály, ale i proto, že Nečas přenechal TOP 09 reformní agendu. Prohra s TOP 09 v podzimních volbách může v ODS vyvolat silné pnutí a následný tlak na vládu.
Koaliční strany může též destabilizovat i zbytečně podrobná koaliční smlouva. Oslabuje vedení stran, neboť politici druhého a třetího ranku v každé straně mohou poukazovat na údajné porušování schválených dohod. Navíc omezuje prostor pro dohodu a improvizaci na úrovni špiček koalice.
Obecně je ovšem důležitější otázka rizik pro českou společnost. Tím prvním je zatím neexistující odpověď na spor, zda masivní škrty v době krize oživí nebo spíše zadusí ekonomický růst.
Druhé riziko spočívá v tom, že šetřit lze různě, ale Nečasova vláda zvolila především šetření na chudých a sociálně slabších. Původně ambiciózní požadavky VV na zprůhlednění státních zakázek a omezení systémové korupce (což by mohlo přinést státu desítky miliard z kapes novodobých oligarchů a kmotrů) byly zatlačeny do pozadí asociální agendou TOP 09, spočívající ve škrtání sociálních dávek či přizpůsobování pracovního práva požadavkům kapitálu.
To vše posune českou společnost nikoliv k modernímu sociálnímu státu skandinávského typu, ale k transformaci existujících sociálních nerovností v systém sociální nesouměřitelnosti, jak neúnosné rozevření nůžek mezi bohatými a zbytkem společnosti nazývá Jan Keller.
Společnost napadená virem sociálního darwinismu rychle ztrácí sociální kapitál. Bez sociálního kapitálu mizí sociální smír, v horších případech je destabilizován demokratický systém jako takový.
Navíc krácení různých sociálních dávek, ekonomické kádrování nezaměstnaných, zvyšování regulačních poplatků ve zdravotnictví, méně peněz pro postižené, či redukce porodného jsou jen jiným typem zadlužování budoucnosti, protože povedou k sociálně patologickým jevům, jež nakonec někdo bude stejně muset zaplatit. Zaplatit už ovšem nepůjde lidské utrpení—nejen těch, kdo upadnou do naprosté chudoby, nebo si nebudou moci dovolit pobyt v nemocnici, ale třeba i obětí vzrůstající kriminality ze strany těch, kdo už nemají co ztratit.
Napsáno pro Právo, 15.7.2010
Převzato z blogu autora na Aktuálně
Související text nazvaný "Revoluce nebo reformy?", odvysílaný ČRo 6, 14.7., lze najít ZDE
