Druhá mezinárodní humanitární flotila nazvaná Stay Human má ke břehům Gazy vyrazit už zítra, 25. června, a začíná jít asi zase do tuhého.
Americké ministerstvo zahraničí vyzvalo občany USA, aby se vyvarovali cest do pásma Gazy, a ve výčtu všeho možného, co jim od izraelské strany potenciálně hrozí, je zatčení, deportace nebo třeba desetiletý zákaz pobytu v Izraeli pro „kohokoli, kdo se pokusí dostat do Gazy po moři", o možnosti zopakování loňského masakru na palubě Mavi Marmary ani muk. Zatím se nezdá, že by to americké aktivisty nějak odrazovalo, naopak svou účast na palubě americké lodi Audacity of Hope (Smělost naděje – asi nebude náhoda, že přesně tak se jmenuje i kniha Baracka Obamy z roku 2006) potvrdila i slavná spisovatelka Alice Walkerová, autorka dnes už klasického románu Barva nachu. (Své cíle pro účast ve flotile popsala pro CNN).
Flotila by letos měla mít asi deset lodí, na nich lidi ze zhruba dvacítky zemí a jejím cílem je opět pokus prolomit izraelskou námořní blokádu Gazy. Izraelské komando loni postřílelo devět tureckých účastníků humanitární flotily (z nichž jeden měl i občanství USA), a i letos Izrael opakuje, že zasáhne tvrdě, protože mezinárodní humanitární konvoj prý může být jen pláštíkem pro dodávky zbraní do Gazy. Neopodstatněnost podobných tezí nemá cenu rozebírat, protože mnohem zajímavější na celé letošní flotile je postoj Turecka. „Islámští kalvinisté" premiéra Erdogana, kteří v Turecku vládnou, minulý týden znovu a tentokrát i drtivě vyhráli volby, a sám Erdogan se v posledních letech vyprofiloval v sebevědomého státníka přinejmenším regionálního významu: vystupoval jako rozhodný zastánce spravedlivého řešení palestinské otázky, po izraelském velemasakru v Gaze zvaném Lité olovo si v Davosu na pódiu podal izraelského prezidenta Šimona Perese, jak by si to snad nikdo ani nedovolil, aktivně se vložil do vyjednávání jaderné smlouvy s Íránem, zprostředkovával mírové rozhovory Izraele se Sýrií (než se izraelský premiér Olmert rozhodl, že masakr v Gaze je důležitější než mír se Sýrií) a ještě před dvěma týdny rázně tvrdil, že nové humanitární flotile do Gazy nebude nijak bránit.
Teď se ale z účasti na flotile zničehonic stáhla islámská nadace IHH, která byla loni hlavním motorem celé akce, a komentáře médií i blogů začaly přetékat spekulacemi o tom, co se to v zákulisí odehrál za monstrkšeft. Po loňském masakru na Mavi Marmara Turecko pro opětovnou normalizaci vztahů s Izraelem požadovalo kompenzaci pro rodiny obětí, jména vrahů a veřejnou omluvu Izraele. Jestřábí ministr zahraničí Avigdor Lieberman ale jakoukoli omluvu naprosto vyloučil, čímž všechny náznaky možného – alespoň chladného – smíření spolehlivě zazdil.
Jak už jsem před nedávnem zmínila, Spojené státy Turecku výměnou za „zdrželivost" kolem humanitární flotily nabídly významnou roli v jakýchsi budoucích mírových jednáních mezi Izraelem a Palestinci a Haarec už informoval o tom, se dohoda mezi Izraelem a Tureckem v tomto směru – a v rámci „tajných" jednání – se už dolaďuje. Asi nebude náhoda, že tato jednání prozradila izraelská strana, na což premiér Netanjahu vzápětí vyzval Turecko, aby se vrátilo ke svým tradičně dobrým vztahům s Izraelem, což ovšem v praxi znamenalo hlavně nadstandardní styky armád obou zemí.
Není zatím vůbec jasné, kam že to Turecko nynější nenadálou pasivitou míří, a jak velký dárek za to od Izraele má dostat. Tady už ve hře určitě není jen omluva za loňský masakr a kompenzace rodinám obětí. Co by tak mohlo být dostatečnou cenou za blokování flotily? Souhlas Izraele s návratem k hranicím z roku 1967? To by Izrael nevyměnil. Souhlas s vyhlášením palestinského státu v OSN? Sotva. Souhlas, že Izrael nezaútočí na Írán? To už vypadá pravděpodobněji. Souhlas, že nechá být na pokoji Sýrii, odkud prchají lidé právě do Turecka? Že by? Variant se nabízí mnoho, tím spíš, že rozměr turecké hry zdá se být opravdu velký. Turecko je člen NATO, nicméně včera se v médiích objevila zpráva, že Kaddáfího vojáci mají příděly potravin právě z Turecka a datum výroby balíčků ukazuje na letošní březen. To by znamenalo, že byly do Libye dodány nejspíš už v době, kdy NATO proti Kaddáfímu zahájilo agresi. Zvláštní, ne? Erdogan je podle mnohých názorů mistrem realpolitiky, takže se nechme překvapit, čeho chce nynějším postupem dosáhnout.
(Mimochodem, po nedávném Erdoganově vítězství ve volbách Netanjahu pochválil tureckou společnost coby „svobodnou a demokratickou". Že by už Izrael nebyl jedinou „demokracií na Blízkém východě"?)
Než se ale ukáže, o co že to Ankara vlastně hraje, pořadatelé flotily Stay Human (tak se jmenuje kniha italského aktivisty Vittoria Arrigoniho, kterého v Gaze zavraždili fundamentalisté) podotýkají, že absence Turecka nyní alespoň jasně odhaluje prázdnotu propagandistických útoků Izraele, podle nichž měla být celá flotila tu turecká, tu islámská. I bez Mavi Marmara, konstatují organizátoři, bude v nové flotile lodí víc než loni a zúčastní se jí více národních organizací z Evropy, Severní Ameriky, Blízkého východu a severní Afriky…
Tak co? Budou neozbrojení humanitární aktivisté znovu umírat? Nebudou?
A pár odkazů:
— Vzápětí poté, co Obama oznámil začátek (ne)stahování z Afghánistánu, totéž oznámily i Francie a Británie. Nečas na to prohlásil, že se Česká republika bude chovat jako spolehlivý spojenec NATO a nebude dělat žádné jednostranné kroky. Bůh suď, co tím myslel, nejspíš ale jen to, že myslet nebudeme a počkáme na rozkazy.
— Poradci afghánského loutkového Hamída Karzáího prý ho přemlouvají, aby se odvrátil od USA a přiklonil k Íránu. To by byl teda gól.
— Je zábavné, jak teď – po devíti letech „nevítězné" války — všichni chtějí jednat s Talibanem: po Američanech stejnou touhu vyjádřili i Britové. Taliban ale trvá na tom, že žádné jednání nebude, dokud neodejdou všichni okupanti, což při Obamově vizi (ne)stahování jakoukoli možnost skutečných rozhovorů s Talibanem vylučuje.
— V Libyi prý působí skupina 130 britských a francouzských tajných agentů, kteří mají zavraždit Kaddáfího.
— Palestinská samospráva je prý připravena vzdát se požadavku na zmrazení kolonizace okupovaného území, pokud Izrael přistoupí na nápad Baracka Obamy jednat o návratu k hranicím z roku 1967. Izrael to ale ostře odmítl snad ještě dřív, než to Obama vyslovil, a tak se Obama následně zřekl i sám sebe. Suma sumárum, nula od nuly pošla.
— Budoucí Obamův šéf CIA David Petraeus si myslí, že mučení není až tak špatné a ve „výjimečných případech" je dokonce fajn.
— V Egyptě dnes působí prý na 200 „revolučních koalic" neschopných jakékoli koordinace. Zavedené – nerevoluční — strany včetně Muslimských bratrů mají zářijové volby už asi v kapse.
