Jaký by byl, kdyby byl aneb Egon Bondy o Bohu

Reklama


Egon Bondy, ještě pod občanským jménem Zbyněk Fišer, v knize Útěcha z ontologie vydané v roce 1967 (2 350 výtisků, cena 20,- Kčs) filosofuje o tom, jaký by byl Bůh, kdyby existoval.


Původně jsem chtěl vybrat pouze pár vět z uvedené knihy do tzv. Vyklepáno z knih, ale musel jsem od toho záměru upustit, neb by to bylo k nečtení, a opisovat stránky textu, kde se to hemží pojmy jako inteligibilní, ontologická realita, substance, fenomény, fenomenalita abalietnosti světa, sebeafirmace, ontologický solipsismus, aseitní a abalietní skutečnost, axiologické aporie…, by přece nemělo smysl. Takže občas jsem z Bondyho nějakou větu opsal a doplnil, dle mne, aspoň se domnívám, srozumitelným komentářem. Ostatně, kdo chce, má přece možnost přečíst si celou jeho Útěchu z ontologie. Doporučuji, vynikající počteníčko! Mnohokrát jsem se usmíval, ba až hlasitě smál, holt Bondy byl skutečný Mistr.


O co v té knize (teda v téhle kapitole o které budu psát) vůbec jde? Egon Bondy píše, že pokud přijmeme za své, že Bůh stvořil svět (samozřejmě i celý Vesmír), tak je to tedy Jeho dílo, do kterého Mu nemáme co kecat, což je pravda pravdoucí, a Bůh si může se světem dělat, cokoliv se mu zlíbí. S tím nelze než souhlasit. A co když třeba Bůh má celý Svět a Vesmír jako divadlo, ve kterém je On divadelním režisérem – tu nechá explodovat nějakou superhvězdu, jinde zase nechá hvězdy pohltit černou dírou, na Zeměkouli nechá občas vybouchnout sopku, onde nechá shodit atomovou bombu, někdy zařídí vzájemné světové velkovraždění, povodně, sucha, hladomory, někde nechá někoho pokousat psem, kohosi nechá zakopnout a zlomit si ruku či nohu, jinému může zařídit výhru v Sazce, dalším může nařídit svatbu či rozvod, může navádět ke krádežím a tunelům… přece bez jeho vůle nám ani vlas z hlavy nespadne, bez vůle Páně bych se přece nemohl ani já stát atheistou, takže se není čemu divit, vždyť to vše je v jeho režii.


Je vynikajícím nebo mizerným režisérem? O tom Bondy právě filosofuje. (Útěcha čili těšení se z filosofie.)


Bůh nám prý dal také svobodu, můžeme se svobodně k čemukoliv rozhodnout. Jenomže to má háček – dal nám svobodu uctívat a klanět se Stvořiteli a nebo svobodu Ho neuctívat a neklanět se Mu. A pokud se rozhodnu pro to druhé, tedy nebudu se klanět a uctívat Ho, tak budu potrestán a půjdu do Pekla. Probůh, co je to za svobodu? (Můžete si vybrat jakoukoliv barvu, pokud to bude černá – Henry Ford.)


Je prý neskonale dobrotivý, nekonečně milosrdný, nekonečně milující Otec – co to teologové žvaní za nesmysly? Copak být upalován na pomalém ohni, nelidsky mučen, brutálně vražděn, umírat hladem … to je láska? Tak si Bůh představuje milosrdenství? (Připadá mně to jako ono slavné humanitární bombardování!)


Bondy píše: A co když se místo filosofie prosadí do centra lidského zájmu náboženství? Ještě pár miliard přírůstků lidské populace a Synové a Proroci boží se budou rojit jako mravenci a lidé za nimi půjdou jako lvi.


Nezbylo mi, než těch dvacet stránek v podstatě silně zjednodušit a převyprávět. Občas jsem použil i přímé citace z Bondyho (Fišerova) textu. Bondy píše pojem bůh zásadně s malým začátečním písmenem a zdůvodňuje to takto: materialisté mají za substanci hmotu-energii a taky to píší s malým písmenem, tak proč by substance bůh měla být s velkým písmenem? A když, tak potom musíme psát i Hmota a Energie s velkým písmenem. Já přesto pojem Bůh píšu s velkým, je to dnes takové obvyklejší, kněží, kardinálové a profesoři a doktoři teologie také tak činí, neboť přeci napsat velkým písmenem Vám, Vy apod., znamená projevovat jakousi úctu, no a projevujte úctu hmotě či energii. Takže Bůh s velkým písmenem je projevem úcty, kdežto Hmota či Energie s velkým písmenem jako projev úcty, to jaksi by nesedělo, že?


Využil jsem slovníku cizích slov a tak pouze v tomto odstavečku význam některých pojmů dle slovníku osvětlím, klidně ale tento odstaveček lze přeskočit. Inteligilibita: pochopitelnost, poznatelnost intelektem. Ontologie: učení o bytí, o jeho nejobecnějších určeních a pojmech, v podstatě metafyzika, což je původní název Aristotelova spisu následujícího po Fyzice, v nichž pojednává o jsoucnu jako jsoucnu, o jeho prvních principech a nejvyšších příčinách. Filozofickými termíny lze aseitas popsat tak, že existence Boha je totožná s jeho esencí (podstatou) neboli jeho esence v sobě nutně obsahuje fakt existence.


Bůh je tak jediné jsoucno v pravém slova smyslu, ostatní jsoucna na jeho bytí pouze participují. Pouze substance (v našem případě tedy Bůh), je skutečná, aseitní, a celá oblast jednotlivin, tedy celá oblast jediného světa, který známe, je oblastí čistě fenomenální, naprosto závislá na substanci, je to produkce, derivát, vlastnost Boha, věci světa jsou jenom dech, stín, jev, nejsou nic reálného. Jestliže něco pociťují, tak je to méně než jejich sen, neboť to není jejich sen, ale sen, myšlenka, jev Boha. Jevy v Bohu vzniklé, nemohou než opět v Bohu zaniknout. Abalietní skutečnosti, jsou pouhé funkční projevy Boha.


Nejdříve o tom, zda si Bůh vymýšlí abalietní skutečnost z nudy či pro pouhé pobavení.


Bůh šprýmovný

Jestliže je Bůh základní substance, pak oblast jednotlivin, tedy celá oblast světa který známe, je oblast čistě fenomenální, jevová, která se nemůže dít nezávisle na substanci, tedy na Bohu. Jedině v případě, že by Bůh dal fenoménům skutečnou realitu a postavil ji mimo sebe a vedle sebe jako sobě rovné, teprve potom bychom mohli mluvit o jejich (našich) vlastnostech a o svobodě. Ale v tom případě bychom už Boha nepotřebovali, už bychom se rozhodovali sami a za svá rozhodnutí nesli důsledky, Bůh by do našich záležitostí prostě neměl žádnou možnost zasahovat a naše rozhodnutí nějakým způsobem ovlivňovat. Jenomže to Bůh neudělal, nadále řídí svět a Vesmír, přece bez Jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne, tedy dle teologů.


Bůh ve své nekonečné nehybnosti, ve své ničím nedoplnitelné dokonalosti a všeobsáhlosti tráví svou existenci vymýšlením příběhů. Je jich jistě možný nekonečný počet. Bůh se těmi příběhy může třeba bavit. Je to ovšem neklamný znak toho, že se bůh nudí, nebo je poněkud prostoduchý a i málem nadšený šprýmař, jež se nemůže vynadívat na vlastní ekvilibristiku. Budiž mu to přáno, ale vědomí toho, že já i vše, co se děje kolem mne od věčnosti do věčnosti, je pouze boží hrou, není příliš důstojné. Bůh má schopnost dávat svým představám zdánlivý pocit vlastního života, ovšem že ty jeho představy tonou v moři utrpení, mu nějak nedochází. Je-li svět povídkou Páně, je to povídka příliš nevtipná pro tak dokonalého autora. Navíc, jak se máme zodpovídat za něco, zač nemůžeme? Když už je povídkářem předem koncipován každý náš krok (což je ovšem obdoba materialistického determinismu), tak nic co děláme, nepřinese výsledky. Není ani trestů ani odměn za náš veselý výkon, pouze bůh se pobaveně dívá na svůj příběh a baví ho to pozorování. Tato koncepce možná připadá někomu jako fraška, leč musím upozornit (dodává Bondy), že ve smrtelné vážnosti je hlásána v hinduistické koncepci božské Máji, je předpokládána u Tomáše Akvinského, dokazována Giordanem Brunem a věru desítkami ne málo významných myslitelů.


Bůh hloubavý

Bůh ovšem může svět a jeho fenomény produkovat nejen pro zahánění nudy, ale třeba pro své sebepoznávání či sebeuvědomování nebo dokonce sebezdokonalování. Svou existenci nemá jako holou existenci pro existenci, ale jako prostředek ke svému zdokonalování. Jsem-li já pouhým stínem bez špetky reálnosti a je-li má existence bezvýznamná a bezúčelná, jsem přece jenom ochoten a to třeba až do roztrhání těla, žít a dít se pro význam existence boží. Jak málo stačí člověku k životu! Nechce než sloužit v bezmezné oddanosti a zhola bez vyhlídek na odměnu, jen může-li si představovat, že jeho služba má pro toho, jemuž slouží, nějaký užitek. Ale zoufalství nad marně prožitým životem, nad zbytečným namáháním, nad zmrhanou službou, nezná naopak mezí. Sebeobětování se čemukoliv zhola bezvýznamnému je příšerné a horší už je snad jen sebeobětování se vymyšlenému fantómu. Dokonce mne trápí hluboká lítost, že případně nevím přesně, jak nejlépe bych plnil dobrou službu Bohu. A medituji nad tím, co se Bohu líbí, co je mu prospěšné, co chce, co potřebuje. A radostiplný se odevzdávám do vůle Jeho, ta staň se, ne vůle má. Bůh ví, co chce, co činí, kam míří, oč usiluje, já to vědět nemohu, mohu jen s nejzbystřenějším uchem snažit se naslouchat jeho přáním a hned je plnit. Nač více slov – děkuji jen za to, že se bohu uzdálo mne vůbec použít, to je celá má hrdost, radost i odměna. A snažím se – nemá-li bůh nic proti tomu – rozšířit toto poznání i ostatním lidem a tvorstvu. Jsem blažen službou, jsem jí hrd, nesu její znamení jako vyznamenání a kdybych mohl komentovat boží činnost, jen bych litoval těch, kteří nevznikli, nebyli bohem vyvolání v existenci a nemohli tak býti jeho služebníky – pomocníky.


Vyplývá z toho, že bůh má dějiny a že na začátku byl jiný než později, jiný alespoň tak, že byl vědomím jiný. Dějiny boha mají svůj háček v jeho bezčasovosti a nepovstalosti a nepomíjivosti. V bohu nelze tudíž zjistit počátek, to se ovšem týká každé substance vůbec. Bůh může ale permanentním prohlubováním stavu vědomí, rozšiřovat své kvality, které jsou povýtce psychické. Bůh může být tudíž i Duch, ač nevíme, co Duch je, nikdo to doposud nedefinoval. Bůh se neustále sebeprohlíží, sebenahlíží, což je vlastně ješitnost. Jeho sebeprohlížení nazývají boží svědci a teologové jako Sebeoslavování, ve filosofické hantýrce Sebeafirmací. Bůh trvá neustále v nadšení a spokojenosti ze své báječnosti, což vědí všichni věřící. Spokojenost se sebou samým je tedy jeho jedinou náplní existence. Chvílemi to vypadá, že se bohu rouhám úsměšky, ale za to mohou teologové, kteří ve své prostotě udělali z Boha obraz k pohledání.


Bůh tone ve slasti

Bůh si připravuje stále nové a dokonalejší slasti (nebo také trvá stále v jedné neproměnné slasti), to je náplní, smyslem a významem jeho existence. Pokud ovšem k této slasti potřebuje a užívá aktivní imaginace, bylo by to s ním na pováženou v ohledu mravním, neboť fenomény imaginací vytvořené jsou schopny pocitů a simulují samy sobě reálný život, ačkoliv žádný nemají. Ovšem zánikem fenoménů, tj. přechodem Boží pozornosti k jiným fenoménům, zaniká i pocit fenoménů a je s nimi nadobro a definitivně konec.


Uvidíme dále, že je možný, a je dokonce předpokládán, Bůh daleko hanebnější a absurdnější.


Bůh usilující

Bůh vyvíjí aktivitu k tomu, aby dosáhl vyššího, širšího, dokonalejšího sebepoznání, sebezvládnutí, sebezdokonalení. Co ale konkrétně může být předmětem, obsahem a cílem těchto excercií? Vylučujeme-li možnost, že by nad Bohem vládlo něco jako Nutnost apod., pak Bůh nemůže poznávat nic mimo sebe, protože mimo něj nic není, a z téhož důvodu nemůže ani, pochopitelně, zaměřovat svou aktivitu k čemukoliv jinému než k sobě. Jediné, co by si Bůh mohl o sobě uvědomovat, je sama problematika až problematičnost jeho existence a jeho bytí. A nutně by musel dojít až k otázce po důvodu a významu své existence, musel by začít zkoumat, proč existuje, musel by zkoumat, zda existence má pro něj takovou cenu, že ji udržuje a neruší, Jeho uvědomování by nemohlo uniknout, že fenomény jím vytvářené mají schopnost pociťovat se „jako živé“, což jim nepřináší v podstatě nic než utrpení. Musel by rozhodnout, zda jeho existence má sama pro sebe takovou cenu, aby jeho výtvory (člověk, živočichové) „nezaslouženě trpěly“. Bůh by pak mohl uvážit, zda by neměl zrušit i své bytí, tedy sama sebe vůbec. Vypadá to, že Bůh si vůbec nevšímá utrpení jím stvořených tvorů, nepociťuje žádnou lítost, ostatně, slibuje jim všem dokonalý zánik a ví, že jejich pocity jsou jen vteřinkové. I já, píše Bondy, se málo starám o to, jak se vede mým buňkám (a to jsou se mnou podstatně rovnocenné reality a žádné pouhé fenomenality mého myšlení), otravuji jim život lihem, nikotinem atd., zcela upjat na svůj vlastní zájem a cíl – a tak i Bůh by se asi spíš než o osud svých „představ“ staral o sebe sama.


Bůh existenciální

Bůh se také nutně dostane ve svém sebeuvědomování k problematičnosti své existence a posléze i bytí a hledá jejich význam pro sebe sama. Co jeho existence přináší takového, aby pro to existoval? I Bůh musí být jednou zmrzen neustálou slastí. Bůh poznává svou existenci jako zbytečnou, protože k ničemu. Co mu zbývá, je zábava. Nebo zoufalství, může vyzkoušet třeba i šílenství. Pro Boha bude zřejmě nejlepší sebevražda. Uráčí-li se Bohu zemřít, zemřeme všichni s ním, to se nedá nic dělat.


Bůh musí být nutně subjektem inteligibilním, bez této charakteristiky nebylo by možno jej odlišit např. od hmoty (třeba kamenu), která je v materialistickém systému substancí, ontologickým subjektem všeho dění.


Bůh stvořil svět jen ke své oslavě a pro své potěšení, člověka pak jmenovitě proto, aby měl někoho, kdo by se mu kořil a jej chválil, člověk je tak pouhou hříčkou a loutkou boží, bezbranným terčem jeho svévole a zlovůle. Bůh se může jevit jako perfidní mučitel a sadista.


Ale na tom, jaký je Bůh, přece naprosto vše záleží, když už se mu máme odevzdat. Odevzdanost bohu-idiotovi se sice může rentovat ve formě vlastní duševní spokojenosti, ale degraduje člověka na zvíře krmené na porážku.


Bůh spící

Bůh coby Šípková Růženka a my jsme pouhý jeho snový přelud. Bůh nikdy neprocitne a tedy nikdy své snové produkci neučiní konec, jen vesmírné epochy v něm zanikají a znovu se rodí. Je to Bůh pasivní, nevědoucí, neřídící, nevládnoucí, byť všemocný a všemohoucí, je pouze spící a převalující se Višnu a jeho Mája, Život a Praživot, Urgrunt i Ungrund věčně dýchající, blaženost pociťující perpetum mobile. To ovšem také může být Bůh a pak jistě tu máme tajemství, co hrdlo ráčí. Mystika, intuice, iracionální základ myšlení je vyzdvihován jako ten pravý pramen poznání, jako poslední instance našeho poznávacího a myšlenkového procesu vůbec. Mystika má „zvláštní“ schopnost parazitovat na všem, tedy i na vědě a vědeckém poznání. Mísit zde pojmy Bůh, Princip, Nutnost či Osud, Řád, Bytí apod. znamená prostě dělat si z lidí blázny, je to pouhá zoufalá hra na schovávanou. Tím se milovníkům tajemství klaním a ponechávám je meditaci.


Bondy kapitolku o tom, jaký může být Bůh uzavírá větou: „Mnozí si řeknou, že tohle povídání o babských pověrách nemá smysl číst, jelikož je jasno, že Bůh neexistuje, takže je zcela zbytečné uvažovat, co by dělal, kdyby existoval.“ Jsem si ale jistý, že se Bondy při psaní bohovsky dobře bavil, stejně jako já se bavil při čtení a určitě se bavili i další čtenáři.


Tohle by Číňany, ba ani Buddhu, nikdy nenapadlo, ba by se tomu srdečně vysmáli a brali by to jako výborný vtip. My to bereme smrtelně vážně už dva tisíce let! Málokdo se tomu otevřeně vysmíval, neb věděl, že by skončil na plápolající hranici. Proč na tom u nás vládnoucí elita trvala a vlastně trvá ještě i dnes? Bondy vysvětluje, že to bylo pouze z potřeby přesvědčit lidi o jejich vlastní inferiotě a bezmocnosti vůči silám, jež nad nimi vládnou (inferiota – podřadnost, podřízenost, méněcennost, značná podprůměrnost, slaboduchost, moronství).


Závěrem ocituji báseň Bondyho, která v podstatě vyjadřuje totéž, co tvrdil a exaktně dokazoval Karel Marx:


Ježíš i Nietzsche – Buddha i Ladislav Klíma

přece říkali pořád totéž

protože věděli totéž

I já vím totéž

Nikdo z nich nehalucinoval

že jest mu dopřáno dojíti „konce“

závěru“ či „cíle“

neboť takového nic není

Je jen krokem za krokem a úměrně rychlosti našich kroků se rozvinující

koberec sebevytvářející se skutečnosti

BONDY, Egon. Útěcha z ontologie: substanční a nesubstanční model v ontologii. 2., opr. a dopl. vyd. Praha: DharmaGaia, 1999, 308 s. ISBN 80-859-0550-7.

Přejít do diskuze k článku