V ideovém a názorovém rejstříku současnosti se vyskytuje určitá část (zejména americké) radikální pravice, která sebe sama považuje za poslední obhájce zájmů především středního stavu ale vlastně i nepřímo celé společenské většiny neprivilegovaných – a je podobně kriticky zaměřena proti současnému světovému systému jako razantnější část levice. Názor této, často velmi hlučné, skupiny (dále jen „radikálně kritická pravice“) má ale své specifické rysy.
Standardní kapitalismus je podle nich jednak zřízení, které je prý v největším možném souladu se zájmy skoro všech lidí … až na to, že už prý vlastně (téměř) zanikl.
Proto prý ta nespokojenost a dějinný pesimismus lidí.
Kdyby prý skutečný kapitalismus trval, bylo by (prý) v tomto ohledu jinak.
Aktivisté a publicisté této názorové skupiny se jinak velmi rozhořčují nad údajným zánikem „echtovního“ kapitalismu, nad zpupnou vládou nekrytých peněz a nad sílící rolí veřejné moci. Ve svých šťavnatých manifestech a pamfletech (s oblibou přetiskovaných i českými radikální vebsajty, blogspoty a diskusními fóry) proklínají status quo – a současnou situaci a její aktéry a viníky označují a popisují těmi nejexpresívnějšími výrazy. Slova jako „drzost, zločinec, grázl, bolševismus, fašismus, stalinismus“ jsou vcelku běžnou výbavou těchto článků a běžným označením amerických finančních a vládních kruhů …
Články reprezentantů této skupiny s oblibou čte a prvoplánově velmi chválí (možná spíš kvůli expresívnímu vyjadřování než kvůli tomu ostatnímu) i naše radikálnější levice. Ale jen do té doby, dokud se jedná o popis stavu věcí a událostí, pokud tedy jde o deskripci a analýzu a nikoli projekt a způsob řešení. Protože když jsou v kritických manifestech pravice někde naznačena nějaká řešení, následují (pochopitelně) u levičáckých čtenářů (předtím spokojených a téměř jaksi „vrnících“ nad orgasmickou razancí kritické smršti) rozpaky a nejistota …
Málo platné – ti radikálně pravicoví, ultraliberální aktivisté a publicisté radikálních článků a pamfletů přece jen patří z hlediska názorových kořenů někam jinam než levice. Původní, standardní kapitalismus je pro ně vysoce žádoucí fenomén, cíl a vzor … a oni ve svých řešeních proklamují především návrat. A to dokonce nikoli jen návrat do poválečného sociálního státu (kde prý dokonce podle nich naopak ten „nástup nesvobody“ skutečně začal), ale do co nejpůvodnějšího kapitalismu 19. století. Obrazně řečeno „návrat do stavu jakéhosi idealizovaného „kapitalistického ráje“, „návrat do (systémového) bříška“, návrat do poměrů, kdy kapitalismus vznikl, kdy podle radikálně kritické pravice …
… bylo všechno tak, jak to má být …
Mají tvrzení o „zániku kapitalismu“ něco do sebe?
Nebo jde jen o účelovou absurditu, aby články byly šťavnatější a výbušnější a aby hlavně vzbudily pozornost?
Nebo jak tedy vůbec označit, pojmenovat, definovat současný systém?
Je to kapitalismus (v těch podstatných náležitostech určité systémové kategorie) nebo ne?
Michal Kalecki – otec „levé syntézy“
Právě končí rok 2013, ve kterém uplynulo 130 let od úmrtí Karla Marxe a stejná doba od narození Johna Maynarda Keynese.
Masarykova demokratická akademie, osvětová instituce blízká ČSSD, vzpomenula v roce 2013 při večerních přednáškových seminářích v pražském Lidovém domě v Hybernské ulici Keynesovu památku – a také památku našeho velkého rodáka z moravské Třešti, rakouského ekonoma Josepha Aloise Schumpetera, který se stejně jako Keynes také narodil v roce Marxovy smrti. Bohužel plánovanou, větší, celodenní konferenci věnovanou Karlu Marxovi se v roce 2013 už nepodařilo řádně uspořádat a tato zřejmě proběhne některou únorovou sobotu roku 2014, i když jubilejní rok už uplynul …
Třebaže konference samotná má být věnována hlavně Karlu Marxovi, neměl by asi zapadnout ani odkaz toho, kdo ve svém díle dědictví obou jubilantů spojil. Tedy odkaz a vlastní dědictví Michala Kaleckiho (1899-1970), jehož životních jubileí se sice ani v uplynulém roce, ani letos žádné výročí přímo netýká, který ale právě před třemi čtvrtinami století, začátkem roku 1939, uveřejnil v anglofonním prostředí své vlastní opus magnum.
Tento svérázný polský marxistický ekonomický novinář a potom univerzitní badatel soustředil svou pozornost (mimo jiné) na II. díl Marxova Kapitálu a na zde obsažená Marxova reprodukční a realizační schémata. Hlásil se v tomto ohledu ke své velké krajance Rosalii (Rose) Luxemburgové, marxistické političce, novinářce, učitelce a teoretičce, od jejíhož hlavního díla (Akumulace kapitálu), kde hrála Marxova reprodukční schémata hlavní roli, uplynulo v roce 2013 rovných 100 let.
Michal Kalecki ve svém díle spojil marxistické a keynesovské prvky. Vedle svých marxistických základů byl totiž zároveň (chronologicky vzato) skutečným zakladatelem (post)keynesovského ekonomického směru … a na rozdíl od Keynese (stejně jako později nemarxisté Harrod, Domar, Kaldor a Robinsonová) už rovnou (z hlediska hospodářského cyklu a růstu) dynamicky orientovaného keynesovství.
Bohužel byl „pouhým Slovanem“, „pouhým Polákem“ – a v Polsku také (jako zaměstnanec polského Ústavu pro výzkum konjunktury) až do r. 1938 pracoval a žil.
A tak jeho vklad do rezervoáru lidského poznání vzal „svět“ s dominující rolí Anglosasů a Němců na vědomí až tehdy, když Kalecki svoje hlavní dílo „Eseje o teorii hospodářských výkyvů“ vydal v kolébce politické ekonomie, v Anglii, v době svého působení v Oxfordu … to znamená na jaře roku 1939, čili tři roky po Keynesově slavné „Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz“ …
Kapitalismus podle Kaleckiho
Kapitalismus jako hospodářská soustava je obvykle definován jako dominantní úloha kapitálového mechanismu soukromého zhodnocování v ekonomice. Už v I. díle Marxova Kapitálu nalezneme známou formuli kapitálového mechanismu soukromého zhodnocování („P – Z – P+“): „nahromaděné peníze (vlastní nebo cizí za úrok) – nákup kapitálových statků (včetně pracovní síly) jako zboží a pak výrobní užití všeho tohoto kapitálového zboží (včetně pracovní síly) a vznik výrobku, tedy nového zboží s vyšší hodnotou – tržní realizace výrobku jako nového zboží a opět peníze, jako na začátku, ale teď už s přirážkou“.
Tato formule a vůbec celý první díl Kapitálu se ale nezabývají okolím jednotlivého kapitalisty a realizace výsledků jeho činnosti, výsledku projevu jeho funkce. Jenže právě ten charakter „okolí“ je ve skutečnosti tím podstatným – a pokud jde o Marxe, tak tohoto „okolí“ se dotýká až II. díl Marxova Kapitálu, chronologicky vytvořený úplně naposledy z celé textové suroviny celého Kapitálu a Teorií o nadhodnotě. Druhý díl Kapitálu v reprodukčních a realizačních schématech zdůrazňuje model systémové reprodukce společenské struktury kapitalistické ekonomiky.
A o tento díl se také Michal Kalecki (podobně jako před ním Rosa Luxemburgová v Akumulaci kapitálu) opírá …
Pokud budeme na systémovou kategorii „kapitalismus“ nahlížet prostřednictvím Marxova II. dílu Kapitálu a Michala Kaleckiho, pak se ukáže zcela zřetelně, že kapitalismus se nestává (a také nezůstává) tím kapitalismem jen proto, že zde také už (nebo ještě pořád) existují zaměstnavatelé, kteří najmou za mzdu osobu, která bude pracovat se zaměstnavatelovými výrobními prostředky a výsledek této práce bude vlastnictvím zaměstnavatele, který ho pak prodá na trhu (realizuje), tedy že se v systému vůbec vyskytují a zde existují ti, kteří zhodnocují svůj soukromý majetek tím výslovně kapitálovým způsobem … a ne způsobem jiným, např. nájemně-rentním jako to bylo u feudálů. Takoví „podnikatelé“ byli zřejmě vždy – snad kromě úsvitu dějin za prvobytně pospolné a rodové komunity.
Michal Kalecki pojímá kapitalismus strukturalisticky a funkcionálně a ve svých „Esejích o teorii hospodářských výkyvů“ z roku 1939 ukazuje podstatu kapitalismu na abstraktním modelu takto:
„… Kapitalisté jako třída získávají přesně tolik, kolik investovali nebo spotřebovali, a kdyby v uzavřeném systému přestali stavět a spotřebovat, nemohli by vůbec vydělat peníze. Proto kapitalisti jako celek určují svoje vlastní zisky rozsahem svých investic a osobní spotřeby …“
Z hlediska pojetí Michala Kaleckiho lze proto dovodit, že kapitalismus je kapitalismem natolik, nakolik jsou to soukromí kapitalisté samotní, kdo tvoří svými vlastními výdaji z nakumulovaných zdrojů sami sobě úhrn (celospolečenský, makroekonomický agregát) svých vlastních hrubých zisků, které jim pak vždy a znovu umožňují jak vlastní spotřebu, tak zároveň udržování a rozšiřování (reálnou akumulaci) výrobních prostředků. Zbývající mimoziskový“, „nákladový“ zbytek úhrnu společenských příjmů pokrývají zaměstnanci kapitalistů, kteří svými spotřebními výdaji uspokojují hlavně své lidské potřeby, reprodukují svou pracovní sílu a udržují a obnovují svůj tzv. lidský kapitál.
Ty soukromé výdaje kapitalistů by ve standardním (původním) kapitalismu přitom měly být čerpány hlavně z předtím nahromaděných (nakumulovaných) prostředků (Marx v II. díle Kapitálu hovoří o nahromaděných „pokladech“), přičemž tyto nahromaděné prostředky mohou patřit (a nakonec velmi významně patří) i jiným kapitalistům nebo vůbec subjektům, než těm, kteří s nimi produktivně nakládají, a mohou být uloženy v bankách soukromým výrobcům k dispozici. I toto používání peněz, které uspořil někdo jiný než ten, kdo je používá, … je standardně kapitalistické. Mělo by se ovšem vždy jednat o (nějaké) úspory … nikoli o dluhové peníze, které by bez jištění státem delegovanou nebo státní emisní bankou, nemohly vůbec pravidelně vznikat.
Při takovém úhlu pohledu je kapitalismus až teprve (ještě stále) systém a situace, kdy soukromí kapitalisté si v silně převažujícím rozsahu (a nikoli například víc jak napůl s veřejnými rozpočty) navzájem poskytují výrobní příležitosti a opakovaně v nekonečném reprodukčním koloběhu si budují a vždy znovu obnovují (jako celospolečenský agregát) svůj vlastní hrubý ziskový převis (hrubou ziskovou marži) nad přímými náklady u svých výrobků
… čili svůj motivační výnos, který je samotné jako investory pohání. Podnikající aktér trhu používající kapitálový mechanismus soukromého zhodnocování P – Z – P+ je potom kapitalistou natolik, nakolik operuje v systému, kde jsou hrubé zisky v systému „utkány“ ze soukromých výdajů jiných kapitalistů – realističtěji řečeno, kde úhrn (agregát) hrubých zisků je soukromými výdaji kapitalistů „nadkriticky silně zabarven“.
Pokud tomu tak není, systém se více či méně posouvá za hranici takto vymezeného kapitalismu se ziskem jako dominující formou společenského přebytku v systému. Soukromí vlastníci výrobních prostředků, fondů a zboží ovšem jistě mohou v nějakém modifikovaném společenském uspořádání těžit nějaký odlišný druh výnosu, u kterého zůstává velmi často zisková forma jako jakási „skořápka“. Ale z hlediska obsahu je takový výnos v nadkritickém rozsahu utkán z jiných výdajů než soukromých a odjinud než z odložené spotřeby ze skutečných úspor soukromého kapitalisty.
Nebo může jít přímo o pověstné „vytloukání renty“.
Dílčí (soukromý) majetek nemusí být nutně zdrojem zhodnocování.
Ale svou společensko-politickou silou může (jako jakási „vstupenka do klubu“) umožnit odssávání výsledků takového zhodnocování, které jako celek probíhá čím dál méně uvnitř třídy kapitalistů …
A co tedy současnost?
Takže jestli nejen renty privilegovaných zatlačují standardní zisky ze soukromého zhodnocování, ale i samotné zisky kapitalistů se stávají jakýmisi „zisky-zombie“, protože jsou obrovským dílem „upředené“ z výdajů z veřejných rozpočtů a zdrojů a často veřejných dluhů, a pokud je většina všech (tedy jakýchkoli) výdajů prováděna z úvěrových peněz (vznikajících jako dluh), které banky s nevelkými rezervami mohou chrlit jen díky státním nebo státem delegovaným emisním bankám poslední záchrany a pokud ani ta „mimozisková“ (nákladová) část cenového agregátu není tak podstatným dílem utkána z výdajů z mezd a platů vyplácených v soukromém sektoru, ale zase rostoucí měrou z veřejných peněz (velký veřejný sektor, vysoký podíl státních důchodů a státních důchodců na populaci vůbec, vysoký podíl sociálních dávek) …
… a pokud nakonec i ten proces zálohování a financování nezbytný pro následné faktické využívání výrobních faktorů při produkci si méně a méně vystačí s jednotlivými dílčími kapitálovými mechanismy (P – Z – P+), takže dochází čím dál častěji k nejrůznějším partnerstvím, k finančnímu a věcnému podílení se (i veřejné sféry) na akci (projektu, záměru, investici), na různém sdílení a clusterech všeho druhu (o účasti a podílení se na společných statcích a různých infrastrukturách ani nemluvě) …
… pak bez ohledu na to, že samotné soukromé vlastnictví výrobních prostředků nebylo zatlačeno vlastnictvím veřejnoprávních korporací (stát, samosprávné regiony, obce, postupně i EU), ale od poloviny devadesátých let minulého století spíš naopak …
… kapitalismus z hlediska Kaleckiho pojetí asi skutečně „taje jako sníh na slunci“ …
V tomto smyslu může mít tedy (zejména americká) radikálně kritická pravice (které se pochopitelně takové procesy hrubě nelíbí) pravdu …
Na křižovatce
I kdybychom ale na základě Kaleckiho úhlu pohledu připustili, že ten aktuální kapitalismus je, nebo se stává „něčím-jiným-než-kapitalismem“, něčím, co se radikálně kritické pravici (zahleděné do tradic starého „echtovního“ kapitalismu) pranic nezamlouvá, neznamená to ani v nejmenším, že tu v průběhu takového vývoje vzniká jakýsi „pokrokovější“ společenský řád.
Směšnější tvrzení ostatně snad ani nemůže existovat.
Z nedostatku vystižnějšího pojmenování ovšem můžeme dnešní aktuální stav věcí Starého vyspělého světa skutečně označit za „socialismus pro privilegované“, když víme, jak velkým dílem z jakých výdajů jsou „upředeny“, složeny a tedy charakterizovány výnosy vládnoucí třídy čím dál více závislé a parazitující. To ale nic nemění na tom, že takový druh „socialismu“ je pochopitelně pro levici stejně nepřijatelnou systémovou zrůdou jako pro pravicové propagátory původního kapitalismu.
Přitom historie přináší různá poučení.
Bourbonský dvůr měl prostřednictvím tehdejší etapy absolutismu šanci přejít po roce 1774 pokojně a jaksi „na „anglický způsob“ (na ten oranžistický nikoli cromwellovský způsob) od feudalismu až ke skutečnému, tedy parametrickému kapitalismu pravidel a nikoli „kapitalismu“ colbertovských feudálních privilegií a parazitismu.
Pro takový případ bylo vše připraveno a jak vůle, tak i schopnost jednat byla u progresivního ministra Turgota silná … a jeho znalosti pro tento účel víc jak dostatečné.
Nicméně král Ludvík XVI. provedl raději volbu jinou.
Turgota odvolal a v konečném důsledku si tím zřejmě i sám pro sebe „zvolil“ tu hrkající káru jedoucí ke gilotině na Place de la Revolution počátkem roku 1793 …
-.-.-.-.-.-
Určitá shoda v popisu stavu věcí nemění nic na tom, že levice se na „křižovatce rozhodnutí“ chce vydat jiným směrem, než radikálně kritická, čili „echtovní pravice“.
Ta se (z hlediska svých cílů) chce naopak vrátit do dob, kdy byl kapitalismus akumulačním junákem grunderů reálné výroby krutých k jiným, ale i k sobě a kdy bankéři jen sloužili nejrůznějším králům železnic, mořeplavby, hutí, dolů atd. Domnívám se ale, že to, co je touto pravicí tolik idealizováno, bylo ve skutečnosti přece jen také do značné míry „kapitalismem pro privilegované“ – i kdyby nikoli už jen pro podnikající kapitalistické (colbertovské) feudály 17. a 18. století. Vždyť volná soutěž zhruba stejně velikých a ekonomicky stejně významných výrobních jednotek operujících v systému výlučně exogenních a zlatem či stříbrem krytých peněz, kde slouží drtivě nakumulované poklady a úspory, kdežto soukromý a veřejný dluh hraje jen zcela okrajovou roli …
… byla iluzorním i v té „správné“ minulosti …
Echtovní pravice se tedy chce vrátit zpátky, do „bříška“, do zidealizovaných poměrů, za kterých byl kapitalismus zrozen a ze kterých pozvolna vyrostl. Skálopevně přitom věří tomu, že to je možné, když bude mít ten či onen národ vůli „správně“ (tedy „echtovněpokapitalisticku“) konat“.
To podstatné si ale i ta radikálně kritická pravice – stejně jako kterékoli jiná – zřejmě neuvědomuje.
Cirkulace soukromého kapitálu už přestala záviset jen sama na sobě. I kdyby se jí poskytly sebeluxusnější podmínky pro zhodnocování a nízké daně, už nikdy v žádných konjunkturách nezaplatí v dostatečném rozsahu další přírůstky„dočasného“ veřejného dluhu … toho veřejného dluhu, na kterém naopak ona sama závisí pro každou další a další fázi reprodukčního koloběhu. Nic už nezaplatí – jenom si v dalších a dalších letech vezme vždy znovu a znovu svou další a další várku poptávkové „drogy“, své další příležitosti z dalšího a dalšího přírůstku tohoto veřejného dluhu.
Rozdíly v cílech
Myslím, že ta část levice, která se pokouší uvažovat o dalších perspektivách svého hnutí, se nemusí nijak stydět, pokud zjistí, že se v analytické, popisné části (a v ekonomice, nikoli na úseku obecných hodnot) může někdy shodnout i s radikálně kritickou pravicí.
Podstatné je, pokud si bude uvědomovat rozdíl v cílech. To, co levice odmítá na současnosti, by měla odmítat hlavně kvůli budoucnosti. Nikoli kvůli návratu do jakýchsi idealizovaných poměrů, které byly pro tehdejšího občana společenské většiny všechno možné …
… jen ne ideální …
Pokud by tedy současnost skutečně byla už asi nikoli hlavně kapitalismem, ale díky třídní dominaci a moci (staro-nových) privilegovaných by šlo o turbulentní mix při vývoji vedeném v kolejišti směrem do „socialismu pro nejprivilegovanější a nejbohatší“, je zřejmě namístě požadovat místo takové systémové zrůdy socialismus výrazně odlišný.
Totiž „socialismus pro 90 %“, „socialismus pro společenskou většinu“, kde výnosy ze zhodnocování na celospolečenské agregátní úrovni (čím dál víc nutné k zajištění ekonomického koloběhu) by končily (pro začátek aspoň v „euroseverním“ rozsahu) mnohem méně v parazitní rentě (než dnes) a mnohem více ve veřejných rozpočtech (než dnes).
I toto (verbálně tak krotké, banální a jednoduché) označení potřebné změny by se nakonec mohlo ukázat – s ohledem na kladený odpor a překážky vůbec – změnou mnohem větší (řečeno „topáckou“ terminologií) …
… než si myslíte …
Takže by se mohlo ukázat (podobně jako před 225 lety, kde původně šlo jen o pouhé svolání starých Generálních stavů), že podmínkou takových změn je ve skutečnosti tak hluboká strukturální reforma, že jí nakonec nezbyde …
… než nazvat „revolucí“ …
V Chrudimi dne 4. 1. 2014
