Přednáška a beseda v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje o skutečných záměrech a pravděpodobných dopadech reforem vládní koalice
Prof. Phdr. Jan Keller, Csc.
Červen 27, 2012
Hradec Králové, Regiocentrum Nový pivovar
Přednáška
Tohle vystoupení se jmenuje tak divně, Tunel na konci světla, ale já nebudu mluvit pouze o tunelování, i když tunelování samozřejmě souvisí s etikou velice úzce. Vezmu to trochu zeširoka a začnu o problematice středních vrstev, kterou se několik let poměrně intenzivně zabývám. Nejprve budu stručně hovořit o tom, co se děje v globálním rámci, a nejsou to moc pěkné věci, které se v něm dějí, v druhé, delší části pak o tom, jak si to navíc ještě ztěžujeme my sami. To už se bude týkat přímo těch tunelů.
Hra o střední vrstvy
Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy.
Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou. On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě.
Takhle to fungovalo se středními vrstvami zhruba až do 2. světové války, a kromě tzv. starých středních vrstev, kromě živnostníků a řemeslníků, ve středních vrstvách prakticky nikdo další nebyl. Potom najednou přišla obrovská demokratizace vzdělávacího systému na prahu 50. a 60. let, mluvím o zemích jako je Francie, Velká Británie nebo Německo, a střední vrstvy začaly obrovsky narůstat. A ty střední vrstvy, které tak obrovsky narostly, dokonce narostly tak, že se mezi ně dostala spousta potomků z příjmově nižších kategorií, takže to dotáhly až na podíl nějakých pětašedesáti, sedmdesáti procent obyvatelstva ve společnosti. Tyto střední vrstvy pak začaly považovat za naprosto automatické, že všichni budou mít vyšší vzdělání, solidní příjmy, perfektní sociální zajištění, hlavně penzijní zajištění a velkou autonomii v práci. Tak jako ti vybraní, vyvolení po první světové válce, kterých bylo velice málo. Najednou tady toto braly jako samozřejmost dvě třetiny společnosti.
Myslím si, nedá se to nijak prokázat, ale leccos tomu nasvědčuje, myslím si, že někde na přelomu 70. a 80. let, si ti skutečně vlivní, bohatí a skutečně mocní řekli, že to tak dál nejde, a začalo se mluvit stále více o tom, že společnost si žije nad své poměry. Prostě si řekli, že kvalitní a vyšší vzdělání, dobré zajištění na stáří a kvalitní zdravotní péče tady nebude pro všechny, ale jenom pro ty, kteří budou naprosto loajální. Ti ostatní si to nezaslouží. Všechna tato privilegia, kterých se střední vrstvy dožadovaly v rámci demokratizace společnosti od 60. let, a pak už se jich dožadovali prakticky skoro všichni – si budou muset ti dotyční zasloužit. Začalo se mluvit o tom, že si příliš žijeme nad poměry. Kdo si žije nad poměry, je úplně jasné. Nad poměry si žijí střední vrstvy. Nikdo není tak cynický, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří jsou pod hranicí bídy. Nikdo není tak odvážný, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří mají miliardy korun. Nad poměry si nežijí ani ti úplně dole, ani ti úplně nahoře. Nad poměry si žijí ty 3/4 společnosti, které patří do střední vrstvy. Říkám, že se to nedá dokázat, ale leccos svědčí k tomu, že mocenská elita usoudila, že tak rozsáhlou armádu tak komfortně vydržovaných služebníků, potomků služební třídy, prostě k ničemu nepotřebuje. A že si vystačí se zlomkem populace, jak tomu bylo někdy v tom roce 1924, kdy Karl Renner začal psát o služebných postech.
Asi není náhoda, že k tomuto rozhodnutí došlo v době, kdy začalo klesat tempo přírůstku hrubého domácího produktu. Když totiž po 2. světové válce HDP zemí jako je Francie nebo Německo rostlo o 5 – 7 % ročně, tak ta majetková mocenská elita měla dost. Mohla se podělit s početnými středními vrstvami. Jakmile se ale po dvou ropných krizích zpomalilo tempo růstu HDP, tak najednou ti úplně nahoře, domnívám se, usoudili, že už nemá cenu se s někým dělit, protože to přibývá tak pomalu, že se taktak dostane na ně samotné. Václav Bělohradský kritizuje často princip Růstu růstu, ale je dobré si uvědomit, že dokud ekonomiky rostly, tak bylo dost peněz i pro střední vrstvy. Jakmile by se růst zastavil, tak ti nahoře udělají všechno pro to, aby k tomu málu, co poroste, se dostali především oni sami. Myslím si, že do toho právě spějeme.
Takže nástup té nové politiky počátkem 80. let ve Spojených státech, v tehdejší západní Evropě může znamenat, že skutečně vlivné vrstvy se rozhodly zinkasovat příslušníky střední vrstvy. Střední vrstvy už nebudou dostávat taková provilegia jako dříve, naopak budou si muset zaplatit za to, aby mohly sloužit. Je to taková historická novinka, že si někdo musí zaplatit za to, aby mohl zůstat ve služebném postavení. Kdo si nezaplatí, má smůlu.
Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam. To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří. Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.
Neinvenční české reformy
Myslím si, že z tohoto hlediska lze interpretovat také probíhající reformy. Ty naše probíhající reformy, do toho mocenská elita nedala žádnou invenci. Tady se jen opisuje to, co už 20, 30 let probíhá ve světě. Nic z těch reforem, které jsou tady prezentovány, není typicky české. Dokonce ne ani typicky moravské.
Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života. Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost.
Reforma zdravotnictví povede k tomu, že nadstandardní péči o zdraví, to znamená, že tu péči, která je elementárním předpokladem k podání vysokého výkonu, si budou moci dovolit jen ti, kdo budou schopni odevzdávat zvýšené poplatky podnikatelům se zdravím. V podstatě se tady rozjede určitý začarovaný kruh. Ti, co budou mít dost peněz,aby platili za zdraví, budou lépe ošetřováni, i když se říká, že ne, ale budou. Tím pádem budou mít v průměru lepší zdraví, větší výkonnost a více peněz pro to, aby si mohli platit za lepší lékařskou péči.
Reforma penzijního systému povede k tomu, že šanci na lepší stáří budou mít ti, kdo si tu šanci zaslouží pravidelnými platbami do soukromých penzijních fondů,k tomu se dostanu za chvíli, a navíc budou mít to štěstí, že nepřežijí své fondy. To tam bude velice důležité.
Tímto způsobem může být v poměrně krátkém čase početnost středních vrstev zredukována na nějakou předválečnou úroveň. Střední vrstvy by se potom, pokud je tento scénář pravdivý, to se uvidí, střední vrstvy by se potom zase začaly krýt se členy poslušné služebné třídy. Ta volba, jestli si připlatit nebo klesnout mezi nepojištěné, bude čím dál naléhavější. Protože ve společnosti vzdělání si musíte pořizovat maximální vzdělání proto, abyste měli alespoň nějakou práci.
Minulý týden vyšla statistika, jak si za posledních 20 let různé profese polepšily nebo pohoršily. A když se na to člověk podíval z hlediska vzdělání, je to naprosto jednoznačné. Pokud jste si vybrali vy nebo vaši potomci správný vysokoškolský obor, tak za posledních 20 let v průměru stoupl jejich reálný příjem dvakrát až třikrát. Pokud vystudovali vysokou školu, podmínkou je ale pouze nějaký perspektivní obor – bankovnictví, pojišťovnictví, medicína, práva – pokud jste vystudovali něco z toho, tak vám stoupl váš příjem o 50 až 70 % v reálných cenách. Pokud jste si vy nebo vaši potomci udělali maturitu, tak příjmově stagnujete na stejné výši, v jaké byli maturanti počátkem 90. let. A pokud zůstali bez maturity, tak příjmově poklesli. Je to tam a je to strašlivé. Prostě je třeba a bude třeba si pořizovat stále vyšší vzdělání proto, aby byl člověk méně ohrožen nezaměstnaností, aby měl aspoň nějakou práci.
Podobná vynucená volba bude fungovat i s ohledem na penzijní pojištění. Ve společnosti, která stárne, je velice nezodpovědné nezajistit se na stáří. V 50. letech u nás člověk v průměru pobíral důchod 5 – 7 let, dneska se to naštěstí blíží k 20 rokům. Což je výborné, ale na druhou stranu dramaticky roste problém těch, kteří se na těch 20 let nebudou schopni pojistit. Jeden francouzký sociolog před léty napsal, že žijeme ve společnosti, kde člověk je mladý do stále pozdějšího věku, a starý ve věku stále ranějším. Pomalu do 30 let je stále příliš mladý, aby se uchytil na trhu práce, buď musí do té doby studovat vysokou školu, anebo školu nestuduje a prochází obdobím nezaměstnanosti, rekvalifikací, brigád a dalších rekvalifikací, a uchytne se někdy před třicítkou. Ale když má potom 45 let, tak přestane být perspektivní. Což je obrovský problém ekonomický, protože v zásadě máte 15 až 20 let na to, abyste si zajistili stáří a zároveň pomohli svým dětem. Před tím mnoho nevyděláte a potom už se tlučete. Tváříte se, že jste pořád mladí, ale oni to v těch agenturách poznají. Jeden německý sociolog říká, láme se to po čtyřicítce, kdy je obtížné nejenom vypadat, ale i se cítit jako mladý. Zaměstnavatel to pozná.
Víte, že dneska proběhla v mediích taková zpráva, to se týká stárnutí společnosti a penzijní reformy, proběhla zpráva, že v roce 2050 ti, kteří mají dneska zhruba 30 let, budou v přepočtu na dnešní ceny pobírat v průběžném státním pilíři důchod ve výši 6 500 Kč. Tady jsou dvě možnosti. Buď to pravda je, anebo to pravda není. V každém případě ten autor té zprávy, hlavně jestli to pravda není, tak by ho někdo měl zažalovat za šíření poplašných zvěstí, ale zatím je těžké rozhodnout. Já myslím, že nikdo soudný takovou zprávu nemůže vypracovat, protože tam je tolik neznámých, že není skutečně možné zjistit, kolik bude průměrná penze v roce 2050.
Předvčírem ministr financí popravdě přiznal, že on neví, jak to bude vypadat s ekonomikou v září a v říjnu. Protože ta nejistota je obrovská. On to nemůže vědět, protože jestliže během prázdnin krachne Španělsko, tak ta ekonomika bude vypadat úplně jinak než vypadá tento měsíc. To znamená, že my žijime naprosto v absurdní situaci, kdy politik nemůže vědět, jak bude ekonomika vypadat na podzim. Když se politika zeptáte, jak bude vypadat za 2 roky nebo za 5 roků, tak si poklepe na čelo, že jste úplný blázen. Potom je dalších 20 let, kdy se pořádně nic neví. A teprve potom, po 30 – 40 letech vám jinak seriózní politici slibují, že se dožijete zajištěného stáří, pokud si okamžitě začnete platit soukromý penzijní fond. Ti samí lidé, kteří nevědí, co bude na podzim, za 10 či 20 let, ti samí lidé vědí, co bude kolem roku 2050.
Demografové pracují s nejméně třemi verzemi demografického vývoje do roku 2100. Neví, která ta verze se skutečně naplní. Podle té nejkatastrofičtější nás Čechů, Moravanů a Slezanů bude v roce 2100 celkem 5 milionů, podle té opačné, té nejoptimističtější nás bude 15 miliónů. My nevíme, jestli podle odborníků zabývajících se demografií nás bude 5 nebo 15 miliónů, ale finanční analytici dokáží spočítat, kolik ekonomicky aktivních bude připadat na kolik důchodců v roce 2050. Prostě ten výpočet nemůže být korektní. Naštěstí. Pokud by totiž byl korektní, tak je to ještě horší. Protože v té zprávě se zároveň říká, že přejít do druhého ponzijního systému se vyplatí plné polovině mužů a třetině žen. To je dáváno jako optimistická zpráva. Přitom to je to nejkatastrofičtější, co jsem za posledních 10, 15 roků slyšel. Protože tady se vlastně tvrdí, že polovina mužů a dvě třetiny žen buď příjdou o bydlení a nebo umřou hladem. V roce 2050.
Polovina mužů a dvě třetiny žen bude na tom důchodu 6 500 Kč, nebude mít totiž prostředky podle tohoto experta, aby se připojistili v druhém penzijním systému. A už dnes, v domácnostech seniorů to vědí nejlépe, rostou nejrychleji tři položky. Když se mluví o celkové inflaci, tak je do toho zahrnuto všechno. To se říká v těch vtipech, cena lokomotiv a podobně. Ale když si vezmete jenom to, co musí platit domácnosti, které nemají mnoho peněz, tak tyto věci rostou nejstrměji. Za posledních 5 let nebyla inflace u těch základních položek 2 nebo 3 %, ale potraviny vzrostly o 16 %, nájmy, bydlení a energie o 35 % a léky o 41 %. To znamená, že čím máte chudší domácnost, tím větší podíl výdajů musí ti lidé vydat za věci, jejichž cena roste nejrychleji. Čím jste chudší, tím chudnete rychleji. Tyto trendy zřejmě tak brzy nepoleví. To znamená že dvě třetiny žen a třetina mužů bude mít v roce 2050 podle této expertní zprávy volbu. Buď zaplatí své bydlení, nebo zaplatí jídlo.
Ta třetina žen a polovina mužů, kteří budou vydělávat více, takže se připojistí v soukromých fondech,a nikdo jim s těmi fondy neuteče, nikdo jim ty peníze neodplaví, tak ti budou mít dokonce i na léky. Cena léků poroste rychleji, zatím roste rychleji než jídlo, energie a nájmy. Tak otřesná zpráva a uvidíte, že během dvou dnů zapadne a pokud ji neopráší nějaký penzijní fond, tak o ní už za týden nebude vůbec nikdo vědět.
Mafianizace ekonomiky
Pokusil bych se teď trochu zobecnit to, o čem byla řeč. Mám za to, že se dá mluvit o tom, že v naší době dochází k mafianizaci ekonomiky. Nebudu mluvit o tunelech, o zakázkách. Mafianizace ekonomiky v širším slova smyslu. Prostě světová ekonomika, ekonomika v rozvinutých zemích, začíná fungovat podle stejného modelu, na jakém funguje mafie.
O mafii existuje spousta studií a jejich autoři se shodují v tom, že podstatné na mafii není to, že občas někoho zabije, že občas pašují drogy, někoho unesou, někoho vydírají. To všechno jsou ty třešinky na dortu. V zásadě je mafie naprosto racionální firma, která prodává ochranu platícím zákazníkům. Mafie je sdružení specializované na prodej ochrany. Prodává ochranu těm, kdo si za to mohou zaplatit. Mafie funguje ekonomicky naprosto geniálně. Protože je schopna toho, o čem sní každý podnikatel – je schopna sama zvyšovat si nabídku po svých službách. Každý podnikatel se třese, že po jeho zboží nebo službách poptávka nebude. A on zkrachuje. Mafie na to vyzrála. Mafie nabízí ochranu před nejistotou, a když se jí zdá, že se jí hlásí málo klientů, tak zvýší nejistotu. Někoho zabije, někoho unese, někdo se ztratí a hned přibude klientů, kteří si dobrovolně přijdou zaplatit zvýšenou ochranu. To znamená, mafie může dát jen polovinu svých investic do ochrany klientů a druhou polovinu investic do zvyšování nejistoty, a díky tomu může sama regulovat poptávku po svých službách.
Na tomto principu, domnívám se, začala někdy od přelomu 70. a 80. let, shodou okolností při přechodu od průmyslové k tzv. postprůmyslové společnosti, fungovat světová ekonomika. Na jedné straně vytváří nejistotu. Jsou takové dvě oblasti, kde ekonomika soustavně, programově zvyšuje nejistotu. Jednak je to na trhu práce skrze neplnohodnotné pracovní smlouvy, skrze nabourávání zákoníku práce, skrze erozi práv zaměstnanců, tam se obrovsky zvyšuje nejistota. A jednak je to v oblasti sociálního zabezpečení prostřednictvím osekávání sociálního státu. Takže tato opatření jednak v sociální sféře a jednak na trhu práce zvyšují nejistotu. Na trhu práce se zvyšuje nejistota zaměstnanců, a ti, kdo z nejrůznějších důvodů nepracují, jsou příliš mladí, příliš staří, příliš nemocní a podobně, tak těm se dá dávkovat nejistota podle rytmu, jakým se osekává sociální stát. Tady se postupuje naprosto systematicky. Cituji jednoho německého sociologa z 80. let: „Nejprve je vyvolán strach o budoucnost, zároveň se vzbudí sen o zajištěném zisku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, pak jsou bagatelizována a mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu.“ Myslím, že tahle výzkumná zpráva, která dneska obíhala v mediích, je jedním z nástrojů podporování této ,,mafiánské“ ekonomiky.
Mafie zabíjí velice nerada. Na tom se shodují všichni autoři. Mafiáni mají v podstatě odpor k zabíjení. Většina z nich je naprosto lidumilných, ale oni musí zabíjet kvůli kšeftu. Jinak by zbankrotovali. Ona nešíří tu nejistotu nějak samoúčelně. Dokáže vydělat na jejím dávkování. Stačí, když klient přistoupí na jejich pravidla. Ani ten současný systém nešíří nejistotu kvůli ní samotné. Nikde není nějaké centrum zloduchů, kteří by měli radost z toho, jak jsou lidé nejistí. Ten systém by rád každého zajistil. Ale musí být solventní, jinak to nejde. Ten systém není dobrácký,on musí fungovat ekonomicky. Solventní klienty zajistí téměř spolehlivě. A ty nesolventní klienty se pokouší přimět, aby se pojistili přímo ze zákona. Na Slovensku se to v jednu dobu podařilo, u nás už se zapomnělo, že ministr sociálních věcí Drábek se v září a říjnu 2010 zasazoval o to,aby penzijní pojištění bylo naprosto povinné. Potom z toho sešlo, a zbyla z toho vlastně jenom polovina. Teď vstup do penzijních fondů není povinný. Ten vstup bude na základě psychologického nátlaku. Když si přečtete v novinách několik dní po sobě, že budete mít 6 500 korun v roce 2050, tak vstoupíte a budete si říkat, jaký jste udělali dobrý tah. Ale výstup nebude možný. Ten, kdo se upíše soukromým penzijním fondům, nemůže vystoupit. Já jsem se ptal hodně ekonomů, hodně politiků, nikdo z nich mi neodpověděl, co se bude dít, když svého syna přiměju, aby vstoupil do penzijního fondu, a on potom dlouhodobě buď onemocní nebo dlouhodobě příjde o práci a nebude moci do toho penzijního fondu odevzdávat. Nesmí vystoupit, nebude moci odevzdávat. Nikdo mi neodpověděl. Bylo by vzhledem k těm ostatním pojištěncům nekolegiální, aby platili za něho, to dost dobře nejde v penzijním fondu, takže mi z toho vychází jen exekuce majetku. Exekuce majetku, která zajístí spokojené stáří.
Past chudoby
Dokud fungovala průmyslová společnost, ve Spojených státech, v západní Evropě to fungovalo perfektně, protože sociální stát měl velké příjmy a nízké výdaje. V 50. a 60. letech byla nezaměstnanost v ekonomicky vyspělých zemích 1,5 %, maximálně kolem 2 %. To znamená, že všichni mohli platit daně, všichni mohli platit pojistné a skoro nikdo nepotřeboval, aby mu sociální stát nějak zvlášť přispíval. To skončilo, jakmile práce odešla do chudších zemí s příchodem tzv. postindustriální společnosti, zjednodušeně řečeno, když práce odešla do Číny. Ona tam jde přes Českou republiku, ale u nás se nezdrží dlouho. Jakmile bychom začali vydělávat více, tak ta práce od nás odejde.
Taková poznámka, myslím si dost zajímavá, v České republice máme efektivitu práce na úrovni 73 % Německa, skoro tři čtvrtiny efektivity Německa, přitom mzdy máme na třetinové úrovni. Ceny základního zboží máme vyšší než v Německu, ale to je jedno. Prostě smůla, to je jiná věc. V případě, že bychom tou mzdou se přiblížili ke dvěma třetinám německé mzdy, tak ty firmy od nás odejdou. Půjdou tam, kde ti lidé budou brát čtvrtinu německé mzdy. Nejde to všude, nejde to ve všech odvětvích, ale v zásadě tato logika funguje. Jsme kolektivně v jakési pasti chudoby, protože pokud bychom měli jako celek zbohatnout, tak investoři od nás odejdou. Víte, že 80 % české produkce je v zahraničních rukou a zahraniční investoři tady budou jenom tak dlouho, dokud budeme pracovat za třetinu německé mzdy.
Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme, my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti.
Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat.
V čem teď tedy spočívá ten velký rozpor: Na jednu stranu ti, co pořád ještě dávají své peníze, kde pořád ještě nějaký průmysl je, ti, kdo dávají své peníze do průmyslových odvětví, potřebují, aby zaměstnanci pracovali lacino. To jinak nejde v globalizované ekonomice. Pokud by byli tak hodní a svým zaměstnancům přidali, tak zkrachují. Potřebují z hlediska konkurenceschopnosti, aby se mzdy držely pokud možno nízko. Česká republika je v takovém přechodném stádiu. U nás nadnárodní firmy v mnoha případech platí více než české firmy. Ale platí více než české firmy proto, že platí Čechům jen třetinu toho, co by platili svým lidem. I když platí více než české firmy, tak pořád by za tři Čechy zaplatili jednoho Němce nebo Francouze. Takže ti, kteří dávají své peníze do továren, potřebují v době světové konkurence, aby práce byla co nejskromnější, co nejlacinější. Ale ti, co podnikají v mimopracovních oblastech, ve službách, ti kdo chtějí podnikat s naším zdravím, s naším stárnutím a s naší touhou dát svým potomkům dostatečné vzdělání, tak ti zase potřebují, abychom jim platili co nejvíc. A teď je to velký problém. Jak máme platit co nejvíc, když dostáváme málo, aby ty firmy neodešly. Jak se ten problém bude řešit, nejenom že nevím, ale ani jsem nenašel nikoho, kdo by mi odpověděl. Ani na Googlu to nevědí.
A tento rozpor je ve všech i mnohem vyspělejších zemích než jsme my. I Francouzi, pokud mají větší požadavky, tak se jim řekne, že se výroba přesune do Česka, kde budou lidé pracovat za čtvrtinu mzdy. Ale zároveň ve Francii ti, kdo dělají v soukromých fondech v oblasti zdravotnictví, školství a penzijního pojištění, potřebují mít od Francouzů co nejvyšší platby. Je to rozpor, který zatím řešení nemá.
Velký tunel do budoucnosti
Prostě je to taková zjednodušená teze, že v zásadě u nás byla do jisté míry vytunelována minulost, teď jsme svědky tunelování přítomnosti a začíná se razit velký tunel do budoucna.
To tunelování minulosti proběhlo v podstatě v 90. letech v souvislosti s privatizací. Před dvěma dny jsem se dozvěděl zajímavý údaj. Stát nakonec ve velké privatizaci prodal majetek za 1 800 miliard, necelé 2 bilióny, takže stát by někde měl mít 1 800 miliard. On má místo toho 1 500 miliard dluhů. Máme dluhy skoro tak velké, kolik jsme utržili za privatizovaný majetek. Já jsem měl přednášku ve Španělsku a tam ti studenti nebyli schopni pochopit, že už jsme prodali skoro všechno kromě Budvaru (a ten už se chystá k privatizaci), Českých lesů, Českých drah a ČEZu. Oni říkali, musíte být nejbohatší země v Evropě. Španělé jsou tak hloupí, že nedovedli pochopit, že nejsme nejbohatší země v Evropě. Nejsou schopni myslet ekonomicky. Je známá věc, že toto vytunelování obrazně řečeno minulosti se v řadě případů dělo tak, že byly uměle jinak celkem dobře vynášející firmy převedeny do červených čísel, potom si je někdo z milosti vzal za symbolickou korunu a pár týdnů potom, co si je z milosti vzal, už zas jely plnou parou a vytvářely milionové a miliardové majetky. Existuje podezření, že podobným způsobem má být nyní zprivatizován veřejný sektor. Že se přivede do červených čísel (na státním penzijním systému je to vidět úplně jasně), čím více lidí z něho odejde do soukromých fondů nebo poodejde do soukromých fondů, protože oni tam budou mít jen desetinu, čím více lidí z něho odejde, tím chatrněji na tom bude ten státní penzijní systém a tím jednodušší a lacinější bude privatizovat důchody jako takové. S nemocnicemi je to podobné.
Existuje podezření, že celé části veřejného sektoru budou uměle převedeny do červených čísel, aby se pak našli ušlechtilí zájemci, kteří si je zadarmo rozeberou. Už jednou se to stalo na firemní úrovni. V těch 90. letech to lidem samozřejmě moc nevadilo, protože každý věděl, že ty podniky mu nepatřily předtím, takže když je teď bude mít někdo jiný, tak vlastně o nic nepříjde. Dříve to bylo anonymně státní, teď je to anonymně akciové. Takže z tohoto hlediska si lidé mysleli, že když proběhne tato operace, tato transakce, tak se to nijak nedotkne jejich peněženek.
Problém je v tom, že se někdy po roce 2000 začaly organizovat ekonomické mafie už v tom doslovném slova smyslu, kdy politické rozhodování už začalo srůstat a spojovat se s až možná i podsvětím. Aspoň těch mrtvých na dně přehrad bylo dost. A v té době už bylo jasné, že ten polštář v podobě privatizace státního majetku už je vyčerpán. Jakmile se vytvořila ta uskupení, která potřebovala další a další peníze, tak se muselo sáhnout po dalším polštáři a muselo se jít do peněženek lidí. Hlavně zaměstnanců. Ten další polštář do jsou ty další desítky miliard ročně, o které je osekáván sociální stát a veřejný sektor. Protože v zásadě to posledních 6 let funguje tak, když se podíváte na příjmovou a výdajovou bilanci státu, tak někdy od toho roku 2006, 2007 každým rokem chybí ve státní pokladně, když se vyberou všechny daně, zhruba 200 miliard korun, které by byly zapotřebí k tomu, aby ten stát fungoval, aspoň tak, jako funguje dosud. Každým rokem je tam manko 200 miliard. A to manko se posledních 5 nebo 6 let řeší tak, že zhruba 150 miliard se napíše na futro jako vzrůst zadlužení státu, loni to bylo 143 miliard. Zhruba tři čtvrtiny té chybějící části, která se nevybere na daních, se připíše jako nárůst státní zadluženosti a o tu zbylou čtvrtinu, zhruba 50 miliard, se osekají výplaty policie, hasičů, učitelům se přidá, pak se jim vezme o to více, oseká se veřejný sektor. Těch 50 miliard, to jsou tzv. úsporná opatření, z nějakého důvodu se jim říká reformy. To nemá vůbec žádný důvod, proč by se to mělo nazývat reformy. Jediný důvod těch opatření je, aby se nemuselo odepsat těch 200 miliard ročně, aby se neřeklo, že stát se zadlužuje o 200 miliard, ale pouze o 150 miliard, a tak se těch 50 miliard vezme těm, u kterých se předpokládá, že s tím budou téměř souhlasit. Říká se tomu reformy, i když je zcela evidentní, že reforma vzdělávacího systému, která u nás probíhá, která byla odpískána minulý nebo předminulý týden, vůbec neměla sloužit na zlepšení vzdělávání. Ona měla sloužet ke všemu možnému, ale ne pro zlepšení kvality vzdělávání. Málokdo věří, že reforma zdravotnictví je tady od toho, aby každý měl lepší zdravotní péči. A u reformy penzijní, tam je to naprosto evidentní. To znamená, společný jmenovatel tady těch reforem je snížit narůstající státní dluh alespoň o něco.
Proč ten dluh narůstá, to by byla otázka pro ekonomy. Já jsem se poměrně nedávno dozvěděl čísla, která jsem netušil. V roce 1993 platily firmy ze svých zisků 55% daň. To je moc, to prostě nejde. V globalizované ekonomice je to nemyslitelné. Vloni platily 19% daň. To znamená, daňová zátěž firem klesla o 2/3. Nejbohatší decil domácností, to znamená ti lidé, kteří vydělávají nejvíc, nemluvím o těch, co vydělávají nějakých hloupých 70 až 80 000 měsíčně, ale o těch, kteří vydělávají skutečně mnoho, tak ti platili v roce 1993 daň nějakých 43 nebo 45 % ze svých příjmů, nyní platí 15% rovnou daň. Protože se to počítá ze superhrubé mzdy, tak platí 23% daň, ale protože nikdo z nich nebere míň jak 100 000 měsíčně, tak potom má strop na pojistném. Takže je spočítáno, že když máte měsíční příjem 2 – 3 milióny, tak platíte jenom 18% daň. Což, nikdo jim to nezávidí, ti lidé musejí pracovat ve dne v noci, ale je to jeden z důvodů, proč ve státní pokladně nic není.
Jestliže firmám snížíte daně o dvě třetiny a nejbohatším příjmovým kategoriím zhruba o polovinu, tak dopadnete jako Řecko. Protože Řecko udělalo to samé. U nás se strašilo řeckou cestou, bylo to naprosto cynické, protože Řekové nezchudli vinou rozhazovačného sociálního systému. Když si berete německé srovnávací příručky sociálních systémů v Evrop ještě z roku 2000, a Němci jsou velice důkladní, tak tam Řecko vůbec nenajdete. Řecko nebylo zasazeno do žádného typu sociálního státu, protože ještě kolem roku 2000 vůbec nebylo za sociální stát považováno. Dávalo tak zanedbatelně málo na sociální výdaje, že se to těm Němcům vůbec nerentovalo je někam zařadit.
Evropa dává na sociální výdaje kolem 27 % HDP ročně. My jsme dávala ještě před třemi lety 23 %, nyná dáváme 18 %. Řekové do roku 2005 dávali nějakých 13 %, stejně jako Irsko. A potom teprve přes penzijní systém to vyšroubovali tak, že jsou na 24 procentech evropského průměru. Řekové pořád na sociální výdaje dávají méně, než je evropský průměr. Ty země, které dávají 30 či 33% nejsou nijak ohroženy krachem. Řekové jsou ohroženi krachem. Z toho lze vidět, že ta příčina krachu není v rozhazovačnosti sociálního systému. Ale Řekové mají dvě další specifika. Za prvé se tam nevybírají daně. Nevím, jaké procento, ale více jak 50 % řeckého bohatství vlastní 10-15 rodin velkých rejdařů a Řecko má ve svých zákonech, že nikdo není oprávněn ověřovat účty rejdařů. V zákoně mají uzákoněno, že žádný kontrolní orgán nesmí ověřit, jestli ti rejdaři, kterým patří polovina řeckého majetku, platí nějaké daně nebo ne.
Vloni byl takový skandál, neboť vystoupila v řecké televizi ministryně sociálních věcí a práce, našla si na daňovém úřadu daňové přiznání rodiny, která měla dva domy a dvě jachty, byla to docela slušně bohatá rodina, a našla, že ta rodina zaplatila na daních tento rok 14 eur. To znamená, že problém Řecka není v tom, že by z pokladny plynuly peníze na rozhazovačný sociální systém, ale v tom, že tam žádné peníze nedoplynou. Daňový systém tam prakticky nefunguje.
Druhý problém Řecka – je to druhý největší dovozce zbraní v Evropě. Řecko je zemí, která dává druhý nejvyšší podíl svého HDP na nákup zbraní. Takže ne sociální výdaje, ale nákup zbraní. A teď se to všechnno promítlo do celoevropského problému, protože v podstatě Evropa fungovala tak, že výrobci dávali půjčky těm, kdo si kupovali jejich zboží. Největší exportér je Německo a německé banky dávaly úvěry zemím se slabou ekonomikou, protože by jinak nemohly kupovat německý export. Němci to exportovat musí, takže jim nezbylo nic jiného, než aby jejich banky daly chudým zemím dost peněz, aby Němci byli zaměstnáni, a aby si ty chudé země na úvěr jejich zboží koupily. Takhle to jde dělat, dokud jsou ty země schopny úvěry splácet. Nebo aspoň úroky z těch úvěrů. A ony už přestaly být schopny. Takže tam jsou některé pikantnosti, kdy Řekové koupili německé válečné ponorky. Na ty válečné ponorky jim daly úvěry německé banky. Řekové si za německé peníze koupili německé válečné ponorky a dali práci německým dělníkům v loděnicích. A teď se Evropa bude skládat ne na Řecko, ale na německé banky.
A na závěr jeden malý tunel, tak jsem to teď spíchl na koleně: Nejsem žádný obhájce Davida Ratha, to v žádném případě, myslím si, že to co provedl, je z hlediska levice šílené. Když na se na to podíváte pragmaticky, tak já jsem spočítal, že pokud se mu prokáže, že si skutečné přivlastnil těch 30 nebo 40 miliónů, tak je to při odhadu roční korupce, ty odhady jsou různé, liší se od 40 do 180 miliard ročně, v České republice, je důležité, jestli se pracuje se státními zakázkami nebo i v jiných rovinách, ale není nereálné, není nadsazené, nikdo vám to nespočítá, žádná auditorská firma, ale mluví se, že ročně se rozkrade 100 miliard korun, což asi není přehnané. Prostě to tak vychází, nedá se to potvrdit ani vyvrátit. Nepatří to k těm velkým odhadům. Ty velké jdou na 120 miliard a výš. To znamená, studenti Ekonomického institutu na fakultě sociálních studií Karlovy univerzity udělali vloni audit státních zakázek, zkoumali zakázky za 600 miliard, a zjistili, že v pořádku bylo asi 20 % těch zakázek. A možná tam něco přehlédli.
Takže takový pracovní odhad 100 miliard rozkradených ročně asi nebude přehnaný. Jenom na srovnání na všech sociálních dávkách v celé České republice se vloni vyplatilo 115 miliard. Nepočítají se tam důchody. Důchody to máte 340 miliard. Ale to je něco jiného. Všechny sociální dávky byly 115 miliard a korupce se odhaduje zhruba ve srovnatelné výši. A všichni vědí, že se spíše osekávají sociální dávky, než aby se vyšetřily korupční kauzy. Zatím se zřejmě podařilo osekat Davida Ratha a on, pokud se mu to prokáže, tak jeho 30, 40 miliónů je 0,03 nebo 0,04 % toho, co se tady ročně ztratí. Já to neomlouvám, i to je hodně. Ale jsou to 0,04 % a když si vezmete, že policie na tom pracovala půl roku, tak při stejném nasazení policistů jsem spočetl, že jednoroční korupci by tímto tempem musela řešit policie a odhalovat asi 1115 roků. Více jak 1000 roků, můžete si to doma přepočítat. A za tu dobu, co by to odhalovala, by se tím tempem rozkrádání, které zatím existuje, rozkradly domácí hrubé produkty celé České republiky na 25 let. Než by se to odhalilo, tak bychom měli 25 roků totálně rozkradenou republiku. Nechci se unáhlovat, ale ten boj s korupcí není příliš rozhodný. Doufám, že jsem neřekl nic protistátního.
***
Beseda
Jak do toho všeho zapadají zřejmě vylhané teorie o oteplování Země?
Já, jelikož nejsem prezident, tak nemohu vědět, jestli se planeta otepluje nebo ne. Já to skutečně nevím, já vycházím pouze z této logiky. Pokud se straší proti oteplování, může to být nepříjemné, a u řady lidí to vede k efektu, že říkají, tady už nechci třídit ani odpad. Proč třídit odpad, když se Země stejně otepluje. Takové to velké strašení ze strany ekologů je kontraproduktivní, protože lidé potom kašlou na všechno. Ale v zásadě, pokud varujeme před oteplováním Země, a ta Země se skutečně otepluje, tak děláme dobře. A pokud se neotepluje, tak buďme rádi, že jsme se spletli. Myslím si, že je menší chyba varovat před oteplováním, pokud neexistuje, než nevarovat před oteplováním, pokud existuje. Ale zároveň si uvědomuji, že varovat Čechy před oteplováním, to máte, jak když plivne. Pokud by Čína chtěla mít stejnou spotřebu energie na hlavu, jakou mají Němci, tak by musela postavit atomové elektrárny v množství asi 33 000 Temelínů a nebo by musela, pokud neexistuje globální oteplování, tak ho spustit, protože víc jak polovina zásob uhlí je na území Číny. Takže říkat Čechům, že se mají chovat šetrně k přírodě… Je to jasné, musíme jít Číňanům příkladem. Kdo to za nás udělá, to je jasná věc. Šahghaj má dvaapůlkrát víc obyvatel jak Česká republika. Já už jsem si kolikrát kladl otázku, co my naděláme s volbou prezidenta. Šanghaj, jaká tam musí být hysterie, když oni volí starostu. Když je jich dvaapůlkrát víc jak nás.
Já jsem se hodně angažoval v ekologii v 90. letech, teď mi vyjde před vánocemi knížka, v ní bude jedna kapitola věnovaná ekologické mentalitě. Bude hodně kritická, protože mám dojem, že těch 10 roků, co jsem jezdil po celé republice s ekologickými přednáškami, jsem měl raději mluvit o tunelování než o ekologii. Taky by z toho asi nic nebylo, ale z ekologů jsem byl vyloženě zklamaný.
Jak to dělají Skandinávci, že se jim vede dobře?
Vždycky se říká, že jsou to vzdělanostní ekonomiky, ale já si myslím, že možná ani to není to nejpodstatnější. Tam je důležité, že tam máte obrovské země s velkými nerostnými zdroji a v každé té zemi žije 3 nebo 4 milióny lidí. Ty země jsou několikanásobně větší než Česká republika a žije tam polovina nebo třetina obyvatel České republiky. Oni mají spoustu zdrojů, to je jedna věc. Druhá věc je, že se to historicky vyvíjelo, už v době křesťanství a středověku tam byl trošku jiný vývoj než v jiných evropských zemích a byla tam vždycky mnohem větší solidarita a soudržnost. Na severu musíte být solidární, když chcete přežít. Na jihu to tak důležité není. Z té doby, kdy oni si pěstovali solidaritu, protože by tam každý z těch báječných individualistů zmrznul, tak z té doby se tam vyvinulo to, že oni tam měli jeden z nejmenších Giniho koeficientů. To znamená nejmenší míru nerovnosti mezi domácnostmi. Byla to sociálně nejhomogenější společnost a přitom ta životní úroveň byla vysoká. Tím, že měli homogenní společnost a vysokou životní úroveň, tak měli malé náklady na sociální stát, i když byl hodně stědrý. Švédové dávají 33 % HDP na sociální výdaje. My dáváme 18 %. Je tam prostě jiný systém než v těch anglosaských zemích. Ten systém se globalizací dlouho narušoval. Ale dlouho to vedlo k maximální životní úrovni. Jeden švédský ekonom napsal studii, kde porovnal průměrnou americkou a švédskou domácnost. Domácnosti se dvěma dětmi, se zhruba stejným příjmem, když to přepočetl na kupní sílu, tak měly stejný příjem. Ta švédská domácnost z toho, co vydělala, odevzdala 50 % na daních a pojistném. Domácnost americká odevzdala jenom 10 %. Takže na kupní sílu do supermarketu zbyla Švédům polovina výplaty, Američanům zbylo devět desetin výplaty, ale Američan, pokud nechtěl, aby děti byly nemocné, musel za to zaplatit. Pokud chtěl, aby byly gramotné, musel za to zaplatit, a za tyto výdaje, jestliže chtěl mít kvalitu života takovou jako Švéd, platil soukromým firmám zhruba 40 % své výplaty. To znamená, že odevzdal také polovičku, jenomže ten Švéd to odevzdá kolektivnímu státnímu systému, zatímco ten Američan odevzdá čtyři pětiny soukromým firmám. Oba mohou utratit tu polovinu v supermarketu. Američan má větší svobodu, on může utratit více, pokud mu nevadí, že nemá očkované děti a že ty děti jsou negramotné. Pak může utratit devět desetin výplaty. V tom je ten rozdíl.
Posledních 10 až 15 let se hovoří o tom, že severský model prochází vážnou krizí. Je to tak, ten model není připraven na migraci. Jakmile tam přicházejí lidé z cizích zemí, kteří neplatili pojistné, tak tam na ně přispívají ti Švédi, kteří si ho platili od doby nástupu na trh práce. On není ten systém stejně štědrý u všech. Jestliže chcete mít ve Švédsku stoprocentní státní penzi, tak jednou z podmínek je, že musíte žít minimálně 40 let v zemi. Pokud jste nežili ve Švédsku 40 let, tak nedostanete plnou penzi, která činí 75 – 80% průměrné mzdy ve Švédsku. Penzista je na tom nepatrně hůře než průměrný zaměstnanec. Proto jsou tam taky penze zdaněny, protože když dostanete takovou penzi, tak není problém platit daň. Podobně Francouzi, ti mají penzi zdaněnou pouze 1 %, to je taková francouzká finta. Všichni senioři odvádí 1 % ze svých penzí a jde to na rodiny s malými dětmi. Aby nemohly ty mladé rodiny říkat, že doplácí na starší lidi, tak staří odvádí 1 % z penze do fondu podpory rodin s malými dětmi.
Když se vrátím k těm skandinávským zemím, tak problém je tam v tom, že při globalizaci už začínají i ony být vydírány. Jednak cizí firmy jim hrozí, že tam nepříjdou, pokud jim nesníží daně, jednak jejich vlastní firmy hrozí, že odejdou do daňových rájů jako je třeba Česká republika. Samozřejmě že neodejdou do toho ráje nikdy, ale je to nátlak na vládu a ona na to musí nějak reagovat. Takže místo otázky, jak to Skandinávci dělají, že se jim vede dobře, můžeme upravit na „Jak to budou dělat, aby se jim nevedlo hůře?“. To bude hodně zajímavé sledovat.
Jak se na tom, o čem byla řeč, podílí ,,Bilderberská skupina“?
Já jsem napsal knížku Tři sociální světy a Václav Bělohradský v takové první fázi naštvanosti, já myslím že za týden, řekl, že jsem přišel s teorií spiknutí. Že jsou tady spiklenecká centra, která s námi tady cvičí. Já jsem se musel hájit, že ta kniha se dá číst i takovým způsobem, že v ní žádná teorie spiknutí není.
Mocenská elita se pozná podle toho, že se nenechá sociologicky zkoumat. Nepustí k sobě sociologa. Jediný výzkum mocenské elity, který existuje či který byl publikován,, je 6 nebo 7 knížek od manželů Pinçonových ve Francii, ti se dostali do prostředí 300 nejbohatších francouzských rodin a popsali jejich životní styl. Z toho popisu těch nejbohatších Francouzů mi nijak nevychází, proč by se ti lidé měli zajímat o poměry u nás. Oni nás vůbec k ničemu nepotřebují. Já si myslím, že my jsme pod jejich rozlišovací schopnosti.
V jedné té knize je takový dotazník, jestli patříte mezi elitu nebo ne. Nedoporučuji, člověk se akorát zakomplexuje. Je tam 20 otázek, normální smrtelník ani v jedné nemůže odpovědět kladně., prostě musíte mít majetek minimálně na třech kontinentech. Když ho máte jen v jedné zemi, tak nepatříte mezi elitu. Do vaší letky musí patřit i vrtulník, protože jak by jste ve Švýcarsku lyžovali, kdybyste neměli vrtulník. Je tam takových otázek 20. Je to úplně jiný svět. Elita se prostě pozná podle toho, že nikoho z nich v životě nepotkáme. Je tam popisován systém n-hvězdičkových hotelů. Kdyby člověk vyhrál ve sportce miliardu, tak ho do toho hotelu stejně nepustí. Protože ti lidé by je přestali navštěvovat. Už ti vrátní tam mají takový čich, že i já kdybych si vzal na sebe to nelepší, co mám, tak by mě tam stejně nepustili. Obsluha těch hotelů má k dispozici tlusté knihy, kde si po večerech čte, co která z těch rodin preferuje, takže třeba když oni kdekoli na planetě přijedou do toho hotelu, pokoj ladí v těch barvách, které mají rádi, nejsou tam květiny, které oni zrovna nemusí a podobně.
Myslím si, že jestliže lidé žijí v takovémto prostředí, tak jim může být úplně jedno, jestli se tuneluje Česko nebo ne. Jenom pro srovnání, nejbohatší rodina na světě má majetek, když to srovnáte s celým českým dluhem ve výši 1,5 bilionu, jejich majetek je 1530krát větší. Oni by celý český dluh mohli zaplatit 1530krát To znamená, že kdyby oni ho zaplatili jen 1529krát,tak jim na drobné domácí výdaje zbyde 1,5 bilionu. To je naprostá nesouměřitelnost a já si myslím, že oni naši ekonomiku skutečně k ničemu nepotřebují.
Co s tím vším může udělat jednotlivec?
Těžko říct, dá se s tím nesouhlasit. Já nechci působit demotivačně, myslím si, že je tady velká asymetrie sil mezi mechanismy, které jsou rozjety a možnostmi každého člověka nebo každé skupiny lidí. Nemusí být žádní spiklenci. Prostě jakmile se peníze utrhnou z řetězu, ony se začnou množit a klonovat, že ti lidé se stanou jen jakýmsi přívěškem toho mechanismu. Možná dokonce včetně těch bohatých lidí.
Sociologie je právě od toho, že nevykládá dějiny ve světě nějakými psychologickými pohnutkami, ale snaží se najít nějaké mechanismy, které za tím stojí a které někomu vyhovují více a někoho vyloženě poškozují, ale mají v podstatě nadindividuální povahu. Jakmile se deregulovala ekonomika, financím se umožnilo, aby začaly žít způsobem nezávislým na tovární produkci, tak v podstatě ani majitelé továren už s tím nic neudělají. Oni sami jsou otroci.
Když se to hodně zjednoduší, tak se v zásadě stalo to, že v 19. století si ekonomika podřídila všechny ostatní oblasti života společnosti. Karl Polanyi tomu říká generalizace trhu. Trh a ekonomika si podřídily vše a všem začaly diktovat. Vzdělání se musí vyplácet, kulttura si na sebe musí vydělat, jedno vedle druhého. Ekonomický imperativ začal. Ve středověku tomu tak nebylo. Ale není řešením návrat do středověku.
Ekonomický imperativ začal diktovat své podmínky zbytku světa, všem ostatním oblastem společnosti a dneska jsme svědky toho, že ještě v rámci toho ekonomického imperativu se vydělila síla velkých peněz, které dokonce diktují i klasické výrobě zboží a klasickému poskytování služeb. Firmy nejsou hodnoceny podle toho, kolik toho lépe vyrobí, ale o kolik lidí více propustí. Běžně to funguje tak, že do firmy nastoupí manažer, to se nedávno stalo u Siemensu, a zruší ta oddělení, kde lidé vydělávají nejvíce. U Siemensu v Mnichově před dvěma lety zrušili základní vývojové oddělení, kde měli ty největší mozky, které nejvíce platili, a tím, že zrušili základní vývoj, vůbec je nezajímalo, že je potom předběhnou Japonci. Oni tím momentálně krátkodobě ušetřili nejvíce, vzrostly akcie, tím, že zrušili tu vědeckou základnu, manažeři si v tom okamžiku vzali svoje opce, odnesli si to v batohu a Siemens je přestal zajímat. Tak to funguje tam, kde si ekonomika podřídí všechno ostatní. V klasické ekonomice byl důležitý manažer, dneska už je taky jenom poskok. Protože akcionáři chtějí mít aspoň 16 či 18% výnos a ten manažer buď jim to krátkodobě zařídí třeba na úkor firmy, pak tam může ještě nějakou dobu být, anebo bude chtít dlouhodobě rozvíjet firmu a pak ho vykopnou a vezmou si manažera, který jim na pár měsíců zajistí výnos 18 %, pak to zase prodají a jdou jinam.
Penzijní fondy jsou jedním z těch hlavních subjetků, které se takto řídí. Penzijní fondy neruinují jenom ty lidi, kteří nemají potom vyplacenou penzi proto, že ten fond zbankrotoval. Ale ony ruinují i fungující firmy tím, že jim kladou takovéto nereálné požadavky. Pak zas odejdou vysát jinou firmu.
Co říkáte tvrzení, že nejsme právním státem, ale státem právníků? Přispěje k beztrestnosti velkých tunelářů dnešní odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila?
Já do těch kuolárů nevidím, tak já bych to zodpověděl tak šalamounsky, že se nedá říct, že jsme státem právníků, jsme státem některých právníků. To souvisí i s odvoláním ministra Pospíšila.
Karel Marx byl prohlášen největším filosofem, souhlasíte s tím nebo ne?
Já si myslím, že to je špatně položená otázka. To je jako když hledáme nelepšího tenistu nebo kulturistu, ještě mohli říct, že Karel Marx byl Miss Filozofie třeba, to je na stejném principu. V zásadě to prohlašování těch nejlepších, to je ve sportu hrozný mor. Jeden americký psycholog upozorňuje na to, že tím se vlastně zvyšuje norma, kterou musí každý dosáhnout, aby zůstal obchodovatelný. V tom daném odvětví sportování nebo čehokoliv. Já si myslím, že spousta věcí u Marxe zastarala a všechno to, co definoval u proletariátu, tak dneska zní absurdně. Proletariát dnes v podstatě zmizel, ale je to všechno složitější. Ve Francii 60 % Francouzů dělá špatně odměňovanou a málo kvalifikovanou práci, kde nemají žádnou možnost postupu, ale už to není proletariát, protože to nedělají v továrnách, ale v oblastech služeb. Takže tu dělají skladníka v supermarketu nebo pokladní v supermarketu, berou méně než brali průmysloví dělníci, ale jsou roztříštění, mají individualizované pracovní smlouvy, a proto nemají vůbec žádnou kolektivní sílu k vyjednávání. Zpravidla v těch službách mají problém organizovat se v odborech. Takže na jednu stranu je pravda, že proletariát zmizel, ale lidí, kteří jsou v tom postavení, je pořád stejně. Dokonce si pohoršili.
Jenomže ta finta spočívá v tom, že dokud existovali proletáři a kapitalisté, tak i když se neměli rádi, tak na sobě navzájem záviseli. Jeden potřeboval druhého. Byla to taková antagonistická vzájemnost, oni se potřebovali. Dnes ten největší problém spočívá v tom, že spousta lidí není dobrá ani k tomu, aby byli vykořisťováni. Co oni by dali za to, aby je někdo vykořisťoval, ale je to luxus, to vykořisťování. Proč by dneska kdo vykořisťoval Němce? Naomi Kleinová napsala pěknou knížku Bez loga. Tričko, které vyrábí americký dělník za 10 dolarů na hodinu a ten dělník si může říkat, že je vykořisťovaný, tak to samé tričko dítě na Filipínách dítě vyrobí za 80 centů a už i ty děti přišly o práci, protože ti Číňani to dělají za 17, 18 centů. Takže co by dal americký dělník za to, kdyby ho někdo vykořisťoval, ale je to luxus vykořisťovat amerického dělníka, když to samé ve stejné kvalitě může udělat dítě z rozvojové země. Myslím si, že Marx tady toto vůbec nepředvídal. On si pořád myslel, že lidi budou dobří alespoň k vykořisťování, ale pokrok se nedá zastavit. Dneska jsme mnohem dál. Což je mnohem horší, než on si dokázal vybavit ve své nejbujnější fantazii.
Co když střední třída svrhne těch 5 – 10 % nad sebou?
Já si myslím, že o to ani tak nejde, aby někdo někoho svrhával. Dneska máte jiné adrenalinové zábavy. Podle mě by to mohlo jakžtakž fungovat, pokud bychom se vrátili od nesouměřitelnosti k obyčejné nerovnosti. Ať je nahoře 5 až 10 % populace, ale ať nemají astronomicky více než ti ostatní. Protože nikdo potom nemůže uvěřit řečem o nějaké otevřené společnosti. Nemůžete se nikdy dostat k těm, kteří berou milionkrát víc než vy. Pokud má společnost pyramidy, tak ať ti nahoře jsou nahoře. Ale pyramida je od toho, že ti neschopní jdou občas shora dolů a ti schopnější ze zdola jdou nahoru. Ale jakmile, a k tomu právě došlo, se vršek pyramidy odtrhne, tak nahoře zůstanou úplně neschopní, to napsal Vilfredo Pareto před sto lety, nic lepšího se na to téma napsat nedá, a schopní zdola se mezi ně nikdy nedostanou.
Francouzští sociologové porovnali příjmové rozdíly v rámci středních vrstev, protože máte od nejnižších po nejvyšší, zaměstnanci taky ze 63 % patří do středních vrstev, porovnali příjmy středních vrstev, které berou nejméně s těmi, kteří berou nejvíc. A ten rozdíl ročních příjmů vyjádřili úsečkou dlouhou 1 metr. Tyto údaje porovnali s majetkovými rozdíly mezi těmi skutečně bohatými a středními vrstvami, protože střední vrstvy mají příjmy jenom z profesní činnosti, ze zaměstnání, zatímco ti skutečně bohatí mají ze zaměstnání 7 % příjmů. 93 % mají z těch obrovských majetků na třech světadílech. Takže to porovnali. A o to se přeli francouští sociologové, jestli skutečně velká bohatství začínají 8 či 13 km od té metrové přímky. To je prostě společnost nesouměřitelnosti a celá idea demokracie spočívá v tom, že nerovnost nesmí přejít v nesouměřitelnost. Demokracie je možná při nerovnosti, pokud ti nahoře jsou ohroženi pádem za neschopnost a ti dole za schopnost mohou jít nahoru. Ale demokracie nemůže dlouhodobě fungovat na nesouměřitelnosti, na ní fungoval feudalismus. Ti kdo byli urození, byli z úplně jiného světa, a ti pod nimi se mohli snažit, každý den dělat 16 hodin a stejně se mezi ty urozené nedostali. Dneska se na bázi těch nových planetárních peněz vyvinula nová šlechta. Ona žije, jak to dokázali ti francouzští sociologové, ona žije kolektivisticky, u těch 300 francouzských rodin není žádný individualismus, oni dětem předpisují, koho si vezmou za manžela, za manželku, aby se nedělily majetky, všichni si tam uvědomují svoje společné zájmy a všichni se tam chovají přesně tak, jako si Marx kdysi myslel , že se bude chovat proletariát, uvědomují si, že jsou zvláštní třída a hájí kolektivně své zájmy, všechno ostatní tomu podřizují, a těm pod sebou, té střední vrstvě úplně dole říkají, ať se individuálně snaží každý sám za sebe. A tím se ta asymetrie obrovsky umocňuje. Nikdo není tak individualistický jako levičáci. Pravice je méně individualistická než levice. To popisuji v knížce Posvícení bezdomovců, tam chci ukázat,co čeká střední vrstvu. Ti nahoře se chovají kolektivisticky a ty dole vybízejí k tomu, aby si v neustálém vzájemném individuálním soupeření navzájem sráželi šance. To je úplně ideální způsob – „Rozděl a panuj“ – na to se přišlo už dávno.
Nechcete být prezidentem?
Na to je jediná odpověď, mám trochu vyšší cíle.
Co říkáte na eurobondy? Co se stane, když Řecko vystoupí z Eurozóny?
To je důležité, já to uznávám, ale dokonce jsem zjistil, že ani ekonomové na to neznají odpověď. Tak co já bych se do toho pouštěl. Nevím, co mohou udělat eurobondy. Akorát si myslím, že Evropa nemůže dlouho nefungovat tak, jak nefunguje zatím. To prostě nejde, buď se to musí integrovat, nebo se to rozpadne, ale v tomto polostádiu to prostě fungovat nemůže. To se bude každý druhý měsíc hasit něco od Řecka až po Irsko. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se Evropa prudce integrovala. Zabýval jsem se třeba penzijními systémy. Jenom ve Španělsku je pořád 14 různých penzijních systémů. Španělé nejsou schopni si sjednotit svůj penzijní systém, jak by se to mohlo integrovat v rámci Evropy? Pokud by se Evropa integrovala, tak by se musela integrovat především daňově a potom asi taky v sociálních opatřeních. Tam by to údajně nebylo tak nutné, ale já si to nedovedu představit, ale zároveň to nemůže dlouho fungovat tak, jak to funguje. Protože když si to vezmete, tak my na té Evropě parazitujeme. Naštěstí my nejsme schopni si ty eurodotace vybírat, takže té Evropě neškodíme tak, jak bychom jí mohli škodit. Oni nám musejí být vděční za tu neschopnost., ale kdybychom byli bývali schopni ty dotace čerpat, pak by to byla naprosto absurdní situace, protože my si srazíme daně, přilákáme na nízké daně firmy z Německa a z Evropy. Protože jsme si ty daně srazili, tak nemáme dost peněz v pokladně a chceme po Němcích a Francouzích, kterým jsme odlákali práci, aby nám dopláceli do naší pokladny na naší infrastrukturu, na cyklostezky, na všechno možné, na co se podívate, tam je štítek Evropská unie. A to takhle nemůže fungovat. My nemůžeme krást Evropanům práci a zvyšovat nezaměstnanost a zároveň po nich chtít peníze, které nám chybí právě proto, kvůli těm fintám, kterými jsme jim zvýšili nezaměstnanost. Oni mají svatou trpělivost. Během přednášek ve Francii jsem si častokrát ověřil, že oni nejsou na nás tak hodní, ale jim to nedochází. Oni to nechápou. Oni jsou takoví ne vyloženě jednodušší, ale oni si nedovedou představit, že by se na ně někdo tak přisál. A ještě na ně přitom plival. To prostě Francouz v životě nepochopí. Mají co dohánět.
Mělo by dojít ke změně finančního systému?
Nejsem ekonom, ale pořád si myslím, že takové věci jako je Tobinova daň, to je základ. Bez toho to prostě nepůjde. Tobinova daň – ten nápad od nositele Nobelovy ceny už je tady od roku 1971. Tobin navrhuje vysoce zdanit spekulativní kapitál. Zdanit obraty z kapitálu. Dnes máte na každé burze počítače, které během setiny vteřiny vyhodnocují poklesy a vzestupy měn a ty setiny vteřiny, o které jsou rychlejší než ty druhé počítače, vynášejí obrovské miliardy. Koncept Tobinovy daně říká, že když nějaké peníze změní 50krát za den svého majitele, tak je pokaždé obrovsky zdaníme, zatímco pokud nějaké peníze zůstanou v téže zemi, u téhož majitele, tak mu dát všemožné daňové úlevy. Tím by se těm finančním spekulacím přistřihla křídla, jenomže zatím si to spekulanti ještě neodhlasovali.
Pane profesore, co myslíte, jak dlouho Vás současná garnitura nechá ještě přednášet a psát?
Do penze, to znamená do 80 let. Já jsem se o tom bavil s jedním disidentem, který byl ve vězení, potom dělal ministra vnitra jednu dobu po listopadu (a nebyl to Ruml), a říkal jsem mu, že nemám úplně čisté svědomí, když kritizuji, co se tady děje, a přitom očividně nic moc neriskuji. On říkal, vy jste ale v jiné situaci než disidenti, protože z disidentů ti nahoře neměli srandu. Dnes to je pod jejich rozlišovací schopnosti. Ono je to tak, že když kritizujete mechanismus, jak to chodí, tak nikdo z těch, kteří z toho mechanismu profitují, se necítí osloven. Ale kdyby jste jmenoval konkrétní firmu, tak na vás přijde tolik právníků, že v zimě nemáte kde bydlet. Já těžím z toho, že mám hrozně špatnou paměť a pamatuji si jen ty obecné zákonitosti, takže jsem nenapadnutelný po této stránce.
Dá se porovnávat situace roku 1924 a dnes? Tehdy se lidé nedožívali tak vysokého věku.
Ta první část otázky. Je pravda, že dneska ten ekonomicky aktivní musí krýt mnohem více nákladů, protože se prodloužil lidský věk a další důvody. Ale to je třeba porovnat se dvěma faktory. Obrovsky stoupla produktivita práce, oproti roku 1924 se to nedá vůbec porovnat, kromě toho že vzrostla produktivita práce, takže ten člověk je schopen už z tohoto titulu zaplatit více věcí, tak masově nastoupily do práce ženy. V roce 1924 pracovala v zásadě jen mužská polovina populace plus většina žen dělníků, ale ženy ze středních vrstev nepracovaly. To znamená, že ještě po 2. světové válce mohli politici s čistým svědomím říct, že zajistí plnou zaměstnanost, protože tehdy se o práci ucházelo něco málo přes polovinu dospělých lidí, kteří zároveň nebyli v důchodu, zatímco na přelomu 60. a 70. let masově nastoupily do práce ženy, nastoupily tam jednak proto, že se chtěly realizovat, ale z velké části proto, že ani manžel ze středních vrstev už nebyl schopen uživit domácnost. To jsou data ze Spojených států, kde se to šíleně zhoršuje, to znamená vyšší produktivita práce a výrazně vyšší procento zaměstnanosti v populaci.
A jenom pro ilustraci, ve Spojených státech Warrenová v americké televizi občas vystupuje a má tam takové pořady často právě o středních vrstvách a ona spočítala, že americká střední vrstva před 15 lety měla zhruba o 10 až 15 % vyšší disponibilní příjem než má dneska a pracoval jenom muž. Dnes pracuje muž i žena a dohromady vydělají o 12 až 15 % méně než před nějakými 15 lety vydělal jenom muž. To znamená, že nějakých 20 let výrazně klesá kupní síla jednotlivců i ze středních vrstev a během té samé doby obrovsky narostl, to je to, o čem jsem mluvil, obrovsky narostlo patrimonium desetiny procenta nejbohatších Američanů. Já tady nemám ty údaje, ale 0,1 % nejbohatších Američanů nejen v majetku a akciích, ale dokonce i příjmově pobírá obrovské procento toho, co je určeno pro celou americkou populaci. Ta čísla vyšla před dvěma měsíci i v Hospodářských novinách. Dá se to dohledat. Několik málo procent Američanů vlastní tři čtvrtiny nemovitostí nebo tak nějak. To je šílené. Francouzi mluví o riziku repatrimoniace společnosti. Patrimonium znamená velký rodinný majetek, který se dědí. Střední vrstvy – se dají jejich příjmy nakreslit jako normální rozdělení, protože je to spojité. Od nižších středních vrstev, přes ty průměrné až po vyšší, pak to zase klesá, ale ty příjmy středních vrstev jsou spojité. A je tam prostě ta vyboulenina středních vrstev. Zatímco na majetku žádnou vybouleninu nemáte. Bohatí mají skoro všechen majetek, chudí a většina středních vrstev nemá prakticky žádný majetek. Do majektu se nepočítá ojeté auto a hifi souprava. Střední vrstvy jsou vymezitelné jenom na přímce příjmů, ne na přímce majetku, a repatrimoniace znamená, že dokonce i ta přímka příjmů se začíná zplošťovat a pár procent nejlépe vydělávajících dostává velkou část toho, co dostávají střední vrstvy jako celek, a to už potom končí ta spojitost a s tím i předpoklad fungování demokracie.
Nechtěl jsem končit smutně.
Redakčně upraveno. Mezititulky OM.
