Jan Žižka z Trocnova (u Borovan u Českých Budějovic), se narodil asi roku 1360, podle pověsti se narodil pod dubem, pocházel z chudého zemanského rodu, a dnes víme, že měl krevní skupinu A. Uvažuje se o tom, že možná chodil s Janem Husem do stejné školy v Prachaticích. První válečnické zkušenosti získal v bojích proti Rožmberkům, další zkušenosti získal v roce 1410 v bitvě u Grunwaldu, proti řádu německých křižáků, který tam utrpěl zdrcující porážku. Na straně vítězů tehdy bojovaly též ruské oddíly a skupina Čechů a Moravanů. Po návratu se Žižka stal jedním z velitelů pražské posádky (snad vyšehradské) krále Václava IV. Později, poté co Žižka roku 1421 dobyl u Třebušína u Litoměřic dřevěnou tvrz, snad řádu německých křižáků, kde si nechal vybudovat hrad, který nazval Kalich, psal se „Jan Žižka z Kalicha“.
V současné době se i vyskytl názor, že Žižka byl původně ve skutečnosti agentem – agentem krále Václava. Což nemusíme chápat jako něco pejorativního. Jako agent zprvu působil mezi loupežnými rytíři v jižních Čechách – proto nebyl v souvislosti s tím stíhán, patrně i u Grünwaldu byl hlavně proto, že chtěl král vědět, co se tam děje, a po návratu byl těžko pouhým členem královy ochranky, jak se někdy tvrdí. – Pokud měl za úkol ochranu krále, tak tedy v trochu jiném smyslu. Víc než padesátiletý jednooký muž jako bodyguard? Pro takovou službu bylo jistě možné najít někoho mladšího a po fyzické stránce vhodnějšího. Ale agent? Na to se pro svou výjimečnou inteligenci přece naopak hodil!
Žižkovo jméno je někdy vysvětlováno jako přezdívka odvozená od jeho, byť poněkud spekulativního, židovského původu. I pokud však pomineme rekonstrukci Žižkovy podoby podle lebky – s výrazným zahnutým „orlím“ nosem, je zajímavé, jak se Žižkovy zásady nápadně podobaly zásadám pozdějšího Mossadu: Všechno pokud možno „ukecat“, a sílu použít jen v případě, kdy není možné protivníka ani na čas zpacifikovat slovy. V takovém případě pak provést důkladně promyšlenou likvidační akci, při které se však velmi přísně dbá, aby bylo ohrožení vlastních lidí co nejmenší. …Zvítězit s pokud možno nejmenšími ztrátami na lidech a s nejmenšími výdaji – a pokud možná úplně bez boje, byla však i byzantská zásada.
Úloha Židů v husitském hnutí není dosud řádně zpracována a zhodnocena. Skutečnost, že římská církev obvinila Židy ze vzniku jak hnutí albigenských (katarů), tak ze vzniku husitského hnutí, ještě není žádným důkazem. Jisté je, že Židé husitskou revoluci podporovali, a že jedna z hlavních výhod husitských vojsk – silné dělostřelectvo, které měla díky podpoře měst, mohla být po odchodu Němců z měst těžko výsledkem něčeho jiného, než podpory Židů. Také je zajímavé, že právě Praha, kde byli Židé roku 1389 vyvražděni, byla v podpoře husitského hnutí nejvlažnější. …Přinejmenším mají pro tyto skutečnosti dnešní útoky na Žižku a na husitství vůbec nádech antisemitismu nejen z důvodu, že se jedná o pokračování nacistické propagandy z doby „protektorátu“.
Na údajné husitské krutosti vůči nepřátelům dnes samozřejmě nikdo vzdělanější nevěří. Ohledně jedné věci však dosud panují nejasnosti, a tou je „vyvraždění adamitů“, které je navíc přičítáno přímo Janu Žižkovi. I když se již začíná prosazovat názor, že v tomto případě ani tak nešlo o „ideologické rozpory“, ale že se husité spíše zbavili těch, kteří byli „vojensky nepoužitelní“.
Pravděpodobně tedy ani tak nevadilo, že adamité „nenosili trenýrky“, jako to, že hlásali neodporování zlu, což bylo v době, kdy hrozilo vyvraždění celého národa, netolerovatelné. Pokud jde o učebnicovou verzi tohoto „vyvraždění adamitů“, založenou převážně na Historia Bohemica Aenease Piccolominiho, existují totiž i zprávy, které nasvědčují, že skutečnost nebyla zdaleka taková, jak se obvykle uvádí. Podle nich vůbec nešlo o sektu, která by pěstovala „pohlavní komunismus“, ale naopak o sektu velmi prudérní, jejíž členové směli souložit pouze se svolením jejího vůdce. Dokonce je doložen případ, kdy sťali ženu za sex „bez povolení“. A pokud jde o tvrzení, že „adamité“ chodili za drsného zimního podnebí, v únoru a březnu, po táborsku nazí, tak to si samozřejmě mohl také vymyslet jenom Piccolomini, který Tábor navštívil v létě, a nevěděl, jaké je u nás v zimě počasí.
…Celá ta smyšlenka je tedy ve skutečnosti snahou očernit husity, protihusitskou propagandou, založenou na tom, že každý po sexu vskrytu touží, a nebude tedy sympatizovat s někým, kdo sexualitu potlačuje.
Největším problémem husitů byla jejich vnitřní nejednotnost. A nejtěžším úkolem Jana Žižky bylo tento problém řešit. V případě, že nebylo vyhnutí, muselo někdy dojít i na radikální řešení.
Roku 1423 nakonec i Žižka odešel pro neshody z Tábora, založil ve východních Čechách takzvaný Menší Tábor – se střediskem v Hradci Králové, a stanul v čele orebského městského svazu (podle vrchu, nazvaného tehdy starozákonním jménem Oreb, u Třebechovic u Hradce Králové). S Táborem však nadále spolupracoval.
Jan Žižka zemřel 11. 10. 1424 u Přibyslavi, při výpravě na osvobození Moravy, okupované Albrechtem Habsburským. Žižkova vojska se pak nazývala sirotčí – místo dřívějšího pojmenování orebité se vžil název sirotci. Žižkovým nástupcem se stal kněz Prokop Holý, zvaný také Veliký, který se brzy osvědčil i jako vojevůdce.
Na tento den – 11. října – měli Janové svátek. Po roce 1989 bylo v rámci „budování kapitalismu“, nebo konkrétněji, v rámci zahlazování všech stop po husitství, Žižkovo jméno vyškrtnuto z kalendáře a nahrazeno jménem Andrej.
Převzato z blogu autora
Foto: zdroj
