Jarní úklid (v nás)

Reklama


O víkendu mi padlo oko na starší rozhovor s herečkou Ivou Janžurovou: „Příroda by možná mohla naplnit potřebu člověka něčemu věřit…“

Šli jsme, já a můj pes, na první květnovou procházku. Země byla jako pod rentgenem. V květech jabloní se schovávala příští jabka a bezy voněly snad až tak, jak ty pověstné šeříky před čtyřiašedesáti lety, kdy nás osvobodili vojáci převážně z východu s hvězdami „jako z malin, kdo je pozval, dětičky, Stalin, inu Stalin..“

Jaro to vzalo tenhle rok rovnou skokem do léta, ale naše výpotky přesto nestačilo zahlušit zběsilou zelení. Kousek za vesnicí ve škarpě naházené igelitové pytle plné odpadků a tohle… to tu ještě nebylo. Z náklaďáku u cesty vyklopená celá karoserie orezlého embéčka s nepotřebnými střevy. Jarní úklid neskončil.

Příroda by možná mohla naplnit potřebu člověka něčemu věřit? Čemu vlastně věříme?

Je tak málo krásně neproměnných v našich životech… Většina neproměnných patří k těm nudným stereotypům, k brzdám, které se bojíme opouštět, protože nejsme dost silní označit je jedině náležitými jednoznačnými slovy. Jsou stále i krásné jednoznačnosti? Jak málo o nich víme! Jak málo krásných jednoznačností je v našem světě! Jak málo je pohádek kolem nás, kde ďábel je zlý a andělé dobří… Jak málo si potřebu svých jednoznačností uvědomujeme!

Rozkolísanosti, proměnnosti a nejednoznačnosti je plný svět. Kde najít jistoty? K jedněm narozeninám jsem si přál na zahradu veliký vyhlídnutý kámen. Při stavbě silnice by ho odvezli nebo zahrabali. Stál tam staletí nedaleko božích muk. Ten kříž na rozcestí někdo urazil a odpádloval s ním nejspíš na diskotéku. S kamenem díky jeho tunám odpádlovat nemohl. A když nám o narozeninách bagr na zahradu ten balvan usadil, ten v polích ošlehaný věky se stal mou jistotou. Je v něm paměť. Je v něm jednoznačnost, nehnutá a hrdá omšelá síla. V létě, na podzim, v zimě i na jaře. Jak bych chtěl být tím nebludným jednoznačným kamenem…

Na jaře umírá kupodivu nejvíc lidí a v květnu se mladí nechtějí brát. Ačkoliv na jaře přece všechno pučí, nové životy se klubou ze skořápek milování… Možná ono „věřit“ znamená vzít ten cizí, špinavý igelitový pytel plný vyvržeností z příkopu u silnice, naložit si ho jako kříž na záda a vyjít s ním na vrchol kopce… Tam otevřít kontejner, kam vyvrženosti patří, cítit se spasitelem, aby vzápětí přijeli popeláři a odvezli tyhle vyvržené části našich životů někam za les, na skládku do skály, do rokle, kousek dál za obzor, kam nevidíme. Není to pokrytecké i v tomhle snažení?

Nedosáhneme na nebe. Počítá se ale i snaha po jeho dosažení!

A zase v podvědomí ta krásná táhlá stará písnička: Až ty prídeš na súd pánů Pána, nepomůže ti výmluva žádná… Šťastnou cestu při té cestě na kopec, Člověče. Šťastnou cestu po schodech co nejblíž k tvému nebi. Protože tvoje nebe je ve tvém srdci. A třeba až sebou na cestě na kopec sekneš, řeknou: Proč dělal, na co nestačil?

I když jsi věděl, že to nad tvé síly možná bude, ty ses pokusil!.

Tvoje nebe je v tobě. V srdci, kde denodenně usínají i vstávají naše děti z našich představ. Naši človíčci, které připravujeme, aby nás – vnitřně krásní a námi bohatí – opustili. Aby došli na kopec s cizím křížem na zádech a očistili tuto rozervanou, nejednoznačnou Zemi.
 
Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku