Jaro oživlých mrtvol

NEW YORK – V době, kdy do Spojených států přichází jaro, spatřují optimisté „zelené výhonky“ zotavování z finanční krize a recese. Oproti loňskému jaru, kdy Bushova administrativa opět tvrdila, že vidí „světlo na konci tunelu“, je svět diametrálně jiný. Metafory a administrativy se změnily, avšak zdá se, že optimismus nikoliv.

Dobrou zprávou je, že jsme možná na konci volného pádu. Tempo hospodářského poklesu se zpomalilo. Dno už může být blízko – snad ho dosáhneme do konce roku. To však ještě neznamená, že má globální ekonomika v brzké době nakročeno k robustnímu zotavení. Dosažení dna není důvodem k ústupu od razantních opatření přijatých s cílem oživit globální ekonomiku.

Tento pokles je komplexní: hospodářská krize se zkombinovala s krizí finanční. Před jejich nástupem byli zadlužení američtí spotřebitelé motorem globálního růstu. Tento model se rozpadl a hned tak nebude nahrazen. I kdyby totiž byly americké banky zdravé, bohatství domácností bylo zničeno a Američané si půjčovali a spotřebovávali na základě předpokladu, že ceny nemovitostí budou růst věčně.

Úvěrový kolaps situaci ještě zhoršil a firmy, které se potýkají s vysokými náklady na půjčky a klesajícími trhy, reagovaly rychle a snížily zásoby. Objednávky prudce poklesly – značně neúměrně k poklesu HDP –, což obzvláště tvrdě postihlo země závislé na investičním zboží a zboží dlouhodobé spotřeby (kde se výdaje daly odložit).

V některých těchto oblastech se pravděpodobně dočkáme zotavení oproti dnu dosaženému na konci loňského a začátku letošního roku. Podívejme se však na základní ukazatele: reálné ceny nemovitostí ve Spojených státech i nadále klesají, miliony domů jsou na odpis, neboť jejich hypoteční zatížení přesahuje tržní cenu, a nezaměstnanost stoupá, přičemž statisíce lidí se již blíží ke konci 39-týdenního pojištění v nezaměstnanosti. Státy jsou nuceny propouštět zaměstnance a daňové příjmy strmě klesají.

Bankovní soustava právě prošla testem, který měl zjistit, zda jsou dostatečně kapitalizovány – jakousi zátěžovou zkouškou, avšak bez zátěže –, a některé neobstály. Místo aby však uvítaly příležitost k rekapitalizaci, možná i s vládní pomocí, zdá se, že banky dávají přednost reakci na japonský způsob: nějak se tím protrmácíme.

„Bankovní zombie“ – tedy mrtvoly, které stále chodí mezi živými – řečeno s Edem Kanem „sázejí na vzkříšení“. Přitom opakují debakl družstevních záložen v 80. letech a používají špatné účetnictví (například jim bylo umožněno držet v účetních knihách poškozená aktiva a neodepisovat je v bláhové naději, že by mohla vyzrát a nějakým způsobem ozdravět). Ještě horší je, že si smějí levně půjčovat od Federálního rezervního systému oproti špatnému zajištění a současně nabývat riskantní pozice.

Některé banky zveřejnily příjmy za první čtvrtletí letošního roku, které se většinou opíraly o účetní eskamotérství a obchodní zisky (čti spekulace). Tohle však ekonomiku hned tak nenastartuje. A pokud se tyto sázky nevyplatí, budou náklady pro amerického daňového poplatníka ještě vyšší.

Také americká vláda sází na to, že se krizí protrmácí: díky opatřením Fedu a vládním zárukám mají banky přístup k levným prostředkům a úroky z úvěrů jsou vysoké. Nestane-li se nic ošklivého – ztráty z hypoték, komerčních nemovitostí, obchodních půjček a kreditních karet –, mohly by být banky schopny projít tímto obdobím bez další krize. Za několik let budou rekapitalizovány a ekonomika se vrátí do normálu. To je růžový scénář.

Zkušenosti z celého světa však naznačují, že je to nejistá vyhlídka. I kdyby byly banky zdravé, kvůli rozmotávání klubka dluhů a s tím spojené ztrátě bohatství bude ekonomika spíše slabá než silná. A slabá ekonomika znamená s vysokou pravděpodobností další bankovní ztráty.

Problémy se neomezují pouze na USA. Také další země (například Španělsko) čelí krizi na trhu nemovitostí. Východní Evropa má vlastní problémy, které pravděpodobně budou mít vliv na vysoce zadlužené západoevropské banky. V globalizovaném světě se problémy v jedné části systému rychle projeví jinde.

V předchozích krizích, jako například ve východní Asii před deseti lety, bylo zotavení rychlé, protože postižené země se dokázaly propracovat k obnovené prosperitě exportem. Nyní však čelíme synchronnímu globálnímu poklesu. Amerika a Evropa nemohou své nesnáze vyřešit exportem.

Náprava finančního systému je pro zotavení nezbytná, ale ne dostatečná. Americká strategie „vyspravení“ vlastního finančního systému je nákladná a nespravedlivá, neboť odměňuje lidi, kteří tento ekonomický chaos způsobili. Přitom existuje alternativa, jež v podstatě znamená hrát podle pravidel normální tržní ekonomiky: výměna dluhu za majetek.

Prostřednictvím takové výměny lze obnovit důvěru v bankovní soustavu a opětovně rozproudit půjčky s malými nebo nulovými náklady pro daňového poplatníka. Není nijak zvlášť složitá ani novátorská. Držitelům dluhopisů se očividně nelíbí – raději by dostali dárek od vlády. Existují však mnohem lepší možnosti využití veřejných peněz, včetně dalšího kola stimulu.

Každý pokles jednou skončí. Otázka zní, jak dlouhá a hluboká tato deprese bude. Navzdory několika jarním výhonkům bychom se měli připravit na další temnou zimu: přišel čas na Plán B při restrukturalizaci bank a na další dávku keynesiánské medicíny.