Jasmínová revoluce ruskýma očima

Reklama






Leden 15, 2011

http://1.bp.blogspot.com/_xD7weYA_Ndw/TStfKVdOGoI/AAAAAAAAAh8/QJ5f_D6TnsM/s1600/Tunisia-protesters-Photo-AFP-500x330.jpgNeočekávaná změna vlády v Tunisu, kterou nazvali „Jasmínovou revolucí“ se stala neočekávanou událostí nejen pro tuto zemi, ale i pro celý arabský svět. Opakování tuniských událostí očekávají i v jiných zemích regionu: představitelé moci se zřejmým strachem a prostí obyvatelé s neskývanou nadějí.

Tunis patříl v posledních desetiletích mezi nejstabilnější a ekonomicky nejrozvinutější země arabského světa. Vzdělanost jeho obyvatel byla ve srovnání se sousedními zeměmi vysoká, kultura zformovaná pod silným francouzským vlivem bohatá a různorodá. Krom toho jsou v zemi silné sekulární tradice, takže radikálním islamistům tam pšenka nekvete a jsou osamělí.

Země vystupuje jako nadějný spojenec Západu v boji s al-Kájdou a vedení země, přestože se počítalo k autoritativním, neprovádělo veřejné popravy a masový teror proti opozici. Ministři regulérně kradli, ale ne nepřiměřeně, lidé nežili bohatě, ale přímo nehladověli. Ve srovnání se sousedy jako je Alžír, nebo Libye, je Tunis nazírán velmi kladně.

Naráz v něm začala revoluce. Události se vyvíjely následovně. 17. prosince se podpálil dvacetišestiletý muž Mohammed Bouazízí. Mladý muž s univerzitním diplomem nenalezl jinou práci než na tržišti, kde prodával zeleninu a ovoce. Jenže se přišlo na to, že nemá příslušné povolení. Přivedený k zoufalství se polil benzinem a zapálil.

Zásluhou sociálních sítí získala tato historie ohromný ohlas. Ukázalo se, že v Tunisu žije tisíce a tisíce mladých lidí, kteří jsou bez normální práce, bez jakékoliv perspektivy cokoliv změnit, že vládnoucí zombie neustále lžou o růstu blahobytu, přestože je v zemi vysoká nezaměstnanost a inflace i nebetyčná korupce.

Lidé, unavení z toho všeho, vyšli do ulic s protesty. K těm nejdříve došlo v rodném městě chlapce, který se upálil, Sidi Bouzidu. Požadavky byly zprvu ekonomické: zastavit růst cen a zajistit pracovní místa. Vláda okamžitě reagovala s tím, že demonstranti jsou extremisté, ohrožující stabilitu země a přející si její rozpad. Na potlačení shromáždění použili pohotovostní jednotku policie. Při posledních střetech byly desítky lidí bity a dva lidé ubiti.

Přesto se lidé přestali bát. Protesty se šířily a masové akce proběhly i v dalších městech. Olej do ohně byl přilit v lednu. Za prvé se zásluhou WikiLeaks prozradilo, že prezidentova rodina vede vyzývavě blahobytný život. V zásilkách amerických diplomatů se mluvilo o jistém banketu, na který se jogurty a zmrzlina dopravovaly letadly ze Saint Tropéz. Za druhé 5. ledna na následky popálenin zemřel mladý Bouazízí, který se rozhodl pro sebevraždu, když ztratil poslední možnost obživy.

To už bylo přespříliš. Protestní demonstrace zachvátily celé centrální Tunisko. Mezi 5. a 10. lednem zahynulo při střetech s policií více než 50 lidí. Státní televize zpočátku protesty ignorovala a později je uváděla jako „akty terorizmu se strany extremistů“, avšak další klamání už ztrácelo smysl. Zásluhou internetu se Tunisané dozvídali, o co jde.

Prezident byl donucen obrátit se na obyvatele prostřednictcím televize. Odsoudil násilí se strany „banditů“, a současně slíbil zajistit 300 tisíc pracovních míst. Jenže už bylo pozdě. Pouliční akce začaly i v hlavním městě Tunisu. Obyvatelstvo žádalo rezignaci vlády.

Předseda vlády Mohammed Ghannúčí ve snaze uvolnit napětí přislíbil odvolat ministra vnitra Kásima z funkce. Na něho Tunisané svalovali vinu za smrt lidí. Krom toho ministerský předseda přislíbil propustit z vazby všechny zadržené při demonstracích. Spolu s tím byl v hlavním městě vyhlášen zákaz vycházení, na kontrolu jehož dodržování byla nasazena armáda.

Protesty to nezastavilo. Lidé, kteří poprvé zjistili, že mohou donutit vládu, aby přihlížela k jejich stanovisku, pokračovali ve shromážděních, a žádali nejen boj s nezaměstnaností a odvolání jednotlivých úředníků, ale i dodržování základních svobod a demokratizaci politického systému.

Prezident Ben Ali slíbil občanům splnit jejich požadavky, vyhlásit předčasné volby a nekandidovat v dalším prezidentském období. Patrně by šel i na další ústupky, ale už jej nikdo nechtěl slyšet. Po celé zemi se na všech místech objevovaly nápisy „Smrt ben Alimu“. Prezident sbalil rodinu, nějaký ten majetek (také prý 1,5 tuny zlata – pozn. edit.), sedl do letadla a uletěl neznámým směrem (později se z toho vyklubal konečný cíl –  Saúdská Arábie). Toto je neslavný konec třiadvacetiletého vládnutí, v němž byl pětkrát zvolen prezidentem, vždy s asi devadesátidevíti procentním ziskem hlasů.

Po útěku prezidenta vzala do rukou vládu „rada mudrců“ za vedení předsedy parlamentu Fueda Mebazy. „Mudrci“ vyhlásili, že co nejdříve budou volby a hlasování bude svobodné a průhledné.

15. ledna už lidé do ulic nešli. Čekali, co bude dále. Analytici po celém světě a zejména v arabských zemích se rovněž obírají otázkou, co bude dále. Někteří předpokládají, že „mudrci“, odchovanci režimu Ben Aliho, žádnou svobodu svým spoluobčanům neposkytnou a výsledky voleb si zajistí, „jak bývá zvykem“. Jiní si naopak myslí, že budou mít obavy z opakování chyb předešlého prezidenta, které si už nikdo nedovolí. Třetí se obávají, že dojde k celkem obvyklému scénáři, kdy namísto svrženého „krvavého režimu“ nastoupí režim přímo lidožroutský.

I kdyby už Jasmínová revoluce skončila, jednu důležitou lekci dala. Ukázala, že ustálené miínění o tom, že arabská společnost nechce demokracii a že jí nechybí, není pravda. Lidé ji chtějí, potřebují ji. Vlády se naopak svého lidu bojí, ale jsou ochotny jej utlačovat do krajnosti.

Hlavně z tohoto důvodu ve většině arabských zemí oficiální vyhlášení komentují revoluční události zdrženlivě a důraz kladou na „hrůzy masových nepokojů“ (nepíšou tady i o českém mainstreamu? – poz. edit.). Prostí Arabové od Ománu po Maroko hledí na události v Tunisu u vytržení, s hrdostí a někdy i se závistí.

Dávná představa o tom, že Arabové mohou žít jen za podmínek autoritativního režimu, padá. Kombinace blahobytného diktátora, rostoucí nezaměstnanosti, inflace a aktivní mládeže je přitom téměř v každé arabské zemi. Tuniský příklad může být velmi nakažlivý. Zde není řeč o vývozu revoluce, ale o něčem podobném. Poslední události spíše nutí vlády vážně se zamyslet nad reformami. Nikomu se jistě nechce dojít až k tuniskému řešení situace. Proto se jeví změny v arabských zemích jisté.

Převzato z Lenta.ru

Překlad: zajoch

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku