Je Čína skutečným tygrem?

Reklama


Když byla v roce 2004 v článku The Wall Street Journal položena držiteli Nobelovy ceny za ekonomii Kennethu Arrowovi otázka, které země nejlépe spravují své ekonomiky, zmínil Čínu, Taiwan a Jižní Koreu. Podle Arrowa je Čína poslední z řady úspěšných zemí, které ztělesňují východoasijský model autoritativního rozvoje. Šéf čínské sekce Světové banky David Dollar tvrdí, že přístup Číny se „příliš neliší od toho, co dříve dělaly ostatní úspěšné východoasijské země".

Ačkoli žádný zvláštní východoasijský model ve skutečnosti neexistuje, Dollar správně poukazuje na to, že mezi zeměmi východní Asie existuje řada podobností, například přítomnost autoritářské vlády v Jižní Koreji a na Taiwanu v šedesátých a sedmdesátých letech a v Číně od roku 1978. Většina komentátorů však zapomíná vzít v potaz důležité rozdíly, jež mezi těmito zeměmi panují.

Tvrdím, že bychom měli odolat pokušení považovat vzestup Číny za další úspěšné ztělesnění východoasijského modelu rozvoje. Mezi Čínou a ostatními východoasijskými zeměmi mohou ve skutečnosti být tak významné rozdíly, že je otázkou, zda se Čína vůbec vydá cestou úspěšné modernizace, jakou prošel právě Taiwan nebo Jižní Korea.

Jižní Korea a Taiwan: východoasijský model autoritářské tranzice

Výkonností své ekonomiky se Čína Taiwanu s Jižní Koreou v době jejich industrializace dost podobá. V letech 1960-1995 rostla Jižní Korea tempem 8,1 % a Taiwan 8,6 % za rok. Stejně tak rostla i Čína od počátku reforem v roce 1979: tempem 8-10 % za rok.

Zajímavější jsou však podobnosti v celkovém politicko-ekonomickém přístupu. Problémem ekonomik, které se snaží rychle rozvinout, je zaostalost sociálních a ekonomických institucí, nedostatek kvalifikované pracovní síly a vysoké riziko toho, že se rapidní liberalizace promění v chaos. Již před padesáti lety proto Samuel Huntington položil intelektuální základ pro rozvojovou strategii „autoritářské tranzice": měla by to být autoritářská vláda, kdo zemi v počátcích poskytne politický řád a zajistí vládu práva a stabilitu potřebnou pro úspěšný (rozuměj udržitelný) rozvoj. Vlády mohou podle této strategie zaujmout méně významnou roli až ve chvíli, kdy budou rozvinuty nezbytné instituce.

Nedávná historie zemí, jako je Taiwan a Jižní Korea, dokazují Huntingtonovu předvídavost. Došlo k rozšíření vládních zásahů a dohledu nad ekonomikou, aby byly vytvořeny podmínky pro rychlou industrializaci a ekonomický rozvoj. Obě země těžily ze silně podhodnocené měny a levné pracovní síly, díky čemuž se mohla hlavním motorem jejich růstu stát exportně orientovaná strategie. Obě země také silně spoléhaly na státní investice do ekonomiky, což bylo možné díky vládní kontrole nad finančním sektorem a (zejména) znárodnění bank. Díky vysoké úrovni úspor těžil Tawain primárně z kapitálu domácího původu. Jižní Korea do roku 1980 silně spoléhala na zahraniční půjčky. Obě země navíc intenzivně investovaly do vzdělání s cílem vybudovat „lidský kapitál" a zajistit adaptabilitu pracovní síly v procesu industrializace.

Ačkoli mezi přístupy Taiwanu a Jižní Koreje nesporně existuje řada rozdílů, obě země spojuje jedna zásadní věc: jejich vlády časně převzaly zodpovědnost za ekonomický rozvoj, makroekonomickou stabilitu a budování institucí. Jak Kuomintang na Taiwanu, tak diktatura v Jižní Koreji upevňovaly v 60. a 70. letech pozici svých autoritářských režimů za pomoci řady represivních opatření. Jak ukazuje Helen Hughes, v polovině padesátých let byly Taiwan a Jižní Korea obecně považovány za velmi zaostalé ekonomiky. V citlivém období po získání nezávislosti se jim nicméně podařilo vyhnout se chaosu. Celkově vzato, nahlíženo s odstupem několika dekád, byly ekonomické výsledky těchto dvou východoasijských autokracií inspirativní. Jak v Jižní Koreji, tak na Taiwanu došlo v tomto období k zešestinásobení HDP na hlavu.

Obě země se dopustily řady chyb, které přímo souvisely s přílišnými vládními zásahy do ekonomiky. Řadu problémů a nerovnováh způsobily například protekcionistické a merkantilistické obchodní politiky, které dříve uplatňovala především Jižní Korea. Teprve poté, co Taiwan s Jižní Koreou opustily politiku nahrazování importů a otevřely své ekonomiky, začal růst jejich export i zaměstnanost, což vedlo k nárůstu úspor a investic – jednomu z hlavních pilířů takzvaného východoasijského modelu. A ačkoli vedly vládní zásahy k nárůstu počtu byrokratických i soukromých příživníků, byly státní zásahy a dohled nad ekonomikou nastaveny takovým způsobem, aby ochránily domácí společnosti, získaly pro ně čas a v konečném důsledku tak položily základy moderní ekonomiky, v níž mohlo dojít k nastartování dynamického soukromého sektoru, který se stal hlavním motorem ekonomického rozvoje.

Čína: opakování stejného příběhu, nebo falešná imitace?

Čínu s jejími východoasijskými sousedy bezesporu spojuje řada věcí. Čína například stejně jako její úspěšní sousedé zvolila exportem poháněnou růstovou strategii, které napomáhá uměle podhodnocená měna a nízké náklady na pracovní sílu. Také spoléhá na domácí investice s dominantní rolí státu. Státem vlastněným průmyslovým podnikům, které se nacházejí v přibližně tuctu klíčových oblastí, jsou proto, aby se rozvinuly, poskytovány různé druhy podpory.

Při hlubším pohledu se však řada na první pohled patrných podobností vytratí. Klíčem k úspěchu na Taiwanu a v Jižní Koreji bylo vytvoření podmínek potřebných pro nastartování dynamických organizací, konkurence a soukromého podnikání. Ačkoli se tak dělo v kontextu státem řízeného kapitalismu (a došlo k řadě pochybení), vláda napomohla položit základy budoucího soukromého sektoru a kapitalismu vůbec – garantovala vládu práva, soukromé vlastnictví a sociální a politickou stabilitu. Docházelo k okrádání podniků státem, stát se ale nikdy nestal predátorem. Jak poznamenal Joseph Stiglitz, když před deseti lety komentoval úspěch východoasijských tygrů (mezi něž zařadil Taiwan a Jižní Koreu, ale Čínu ještě ne), vlády v těchto zemích trhy spíše podporovaly a využívaly, než nahrazovaly. Čína zvolila odlišný přístup: způsobem, smyslem i mírou státních zásahů do ekonomiky a společnosti.

Návrat čínského státu

V červenci 2001 pronesl čínský prezident Ťiang Ce-min významný projev, jenž podle mnohých konečně dodal ideologickou legitimitu působení soukromého sektoru v zemi a potvrdil, že Čína odvážně pokračuje ve svém záměru stát se dalším východoasijským tygrem:

„Od počátku reforem a otevření ekonomiky došlo k významné proměně sociální struktury naší země. Máme zde nyní soukromé high-tech podniky, manažery a techniky zaměstnané zahraničními investičními podniky, jednočlenné domácnosti, soukromé podnikatele a tak dále. Ti všichni se také podílejí na budování socialismu s čínskými charakteristikami."

V listopadu 2002 došlo na 16. národním kongresu k přijetí nové ústavy, která umožnila vstoupit do strany „všem čínským dělníkům, zemědělcům, příslušníkům ozbrojených složek, intelektuálům a všem pokrokovým členům společnosti" (kapitola 1, článek 1). Kdysi ostrakizovaní podnikatelé se stali „ctěnými hosty". Řada lidí to považovala za ústupek komunistického vedení, které konečně uznalo, že došlo ke vzniku kapitalistické Číny, byť s „čínskými charakteristikami".

Zdání může klamat. Většina západních komentátorů se soustředí na nevídaný úspěch čínského vývozu a na to, že se z Číny stala továrna zásobující zbytek světa. Na čínském růstu mají ale ve skutečnosti největší podíl státní investice, které představovaly více než 50 % HDP v roce 2008 a 40 % letos. Čína je v tomto ohledu zcela abnormální. Například na Taiwanu, který zažil více než padesát let každoročního osmiprocentního růstu, nepřekročily státní investice nikdy hranici 30 % HDP. Jižní Korea zažila jednorázový nárůst státních investic na 40 % v roce 1990, v průměru se ale jejich míra v době největšího růstu v sedmdesátých a osmdesátých letech pohybovala kolem 30 %. Dokonce i Japonsko se drželo v sedmdesátých letech v průměru na 30 % HDP. Zarážející ale není jen vysoká závislost na státních investicích sama o sobě. Zásadní význam má i to, kam tento kapitál směřuje.

Situace v Číně je nenormální v tom, že úvěry bank představují přes 80 % veškeré investiční aktivity v zemi, což je nepřiměřené. Ačkoli státem kontrolované podniky vyrábějí jen něco mezi jednou čtvrtinou a jednou třetinou veškeré čínské produkce, směřuje do nich více než 70 % čínského kapitálu – a toto číslo roste. Jde o opak toho, co se dělo na Taiwanu: tam směřovaly více než tři čtvrtiny kapitálu v sedmdesátých letech – období největšího taiwanského růstu – do soukromého sektoru. V Jižní Koreji dostával v letech 1963-1979 soukromý sektor 50-60 % veškerého kapitálu. Stejně tak směřovalo okolo 70 % veškerých investic do soukromého sektoru i v Japonsku sedmdesátých a osmdesátých let. Čínský sklon k přílišným státním zásahům dokazuje i podíl fixních aktiv vlastněných státem. Těch je v Číně již více než 60 % a jejich počet nadále roste. Průměr na Taiwanu v sedmdesátých a osmdesátých letech byl kolem 30 %, v Jižní Koreji to bylo v průměru 20 %.

Čínský posun k nevyrovnanému, státem řízenému modelu se neodehrál náhodou, ale je důsledkem úmyslné politiky. Čínské reformní snahy mohou být přibližně rozděleny na dvě období, přičemž dělicí čáru představují protesty na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Do roku 1989 posouvala Čínu směrem k volnému trhu spontánní exploze soukromé iniciativy v zemědělství, poháněná pozemkovými reformami a menšími úředními obstrukcemi. Důležité je, že ke zmírnění chudoby došlo z 80 % právě mezi lety 1979-1989. Pokud se podíváme blíže na investice do fixních aktiv před a po tchien-an-menské „mezihře", vidíme jasné odvrácení od podpory růstu soukromého sektoru. V letech 1981-1989 rostly investice soukromého sektoru do fixních aktiv o 20 % ročně. Během tchien-an-menské „mezihry" toto číslo pokleslo na 2,6 % a v letech 1993-2001 vzrostlo jen na 12,4 % ročně. Soukromé investice v rurální Číně, jež do roku 1989 rostly tempem více než 19 % ročně, poklesly během tchien-an-menské „mezihry" na 1,1 % a v letech 1993-2001 se držely v průměru na 7,5 %.

Situace na poli krátkodobých úvěrů domácímu soukromému sektoru je podobně skličující; v roce 2005 tvořily jen 2,5 % všech krátkodobých úvěrů. V průzkumu deseti tisíc převážně soukromých podniků z 81 různých zemích, jejž uskutečnila Světová banka v roce 2000, označily dvě třetiny čínských soukromých podniků formální úvěrová omezení za „zásadní překážku" řízení a růstu. Hůře než Čína dopadla už jen Moldávie.

Dalším indikátorem růstu čínského „korporativního státu" je raketový nárůst počtu úředníků. V osmdesátých letech měl úřednický aparát v Číně méně než 20 milionů příslušníků. Na počátku devadesátých let bylo toto číslo překročeno a v roce 2004 dosáhlo 46 milionů. Což přibližně odpovídá jednomu úředníku na 28 lidí. V osmdesátých letech měl malý městský okrsek v průměru 10-20 úředníků a velký okrsek 20-30 úředníků. V roce 2004 měl již každý průměrně velký okrsek přes 100 úředníků.

Krom toho je více než 30 z 35 největších společností obchodovaných na šanghajské burze ve většinovém vlastnictví státu nebo státem kontrolovaných entit. Veřejných nabídek od soukromých společností bylo na šanghajské a šenzenské burze méně než 7 %. Čínský stát vlastní kolem 50 % všech akcií obchodovaných společností. Když do toho zahrneme státem vlastněné podniky, bude to 70-80 % všech akcií. Vezmeme-li v potaz zaměstnanost, národní produkt a kontrolu nad nejdůležitějšími sektory ekonomiky, jsou státní zásahy do ekonomiky v Číně mnohem výraznější, větší a pevněji zakotvené, než tomu kdy bylo v ostatních východoasijských zemích včetně Taiwanu a Jižní Koreje.

Politické důvody, jež stojí v pozadí, jsou jasné. Protesty na Tchien-an-men dostaly stranu na kolena; autoritářské režimy jsou v ohrožení, když klesá jejich význam. Aby si udržela svůj význam, začala čínská komunistická strana podnikat maximum pro to, aby získala kontrolu nad ekonomickou mocí v zemi. Kontrola ekonomiky je jádrem ekonomické struktury, která v současnosti upevňuje roli a status funkcionářů a členů strany v čínské ekonomice a společnosti.

Predátorský stát

Masivní převaha státního sektoru by byla akceptovatelná, kdyby se státem kontrolované podniky dokázaly učit ze svých chyb, zavádět inovace a byly adaptabilní. Tak tomu ale naneštěstí – až na pár podniků – není. MMF například nedávno vydal zprávu, jejímiž autory jsou ředitel čínské sekce Světové banky David Dollar a Šang-Jin Wei z MMF a jejíž součástí je průzkum 12 400 podniků ve 120 čínských městech uskutečněný v letech 2002-2004. Studie odhalila, že kapitál investovaný do státem kontrolovaných podniků přináší až o 54 % nižší zisky než kapitál zužitkovaný domácími soukromými podniky a podniky se zahraničním vlastnictvím. Velké státem vlastněné a řízené průmyslové podniky v Číně dosahují podle nedávné zprávy konzultantské společnosti McKinsey & Co poloviční produktivity oproti soukromým podnikům. Přitom je třeba vzít v potaz, že 152 centrálně řízených a státem vlastněných podniků (SVP) patří mezi ty nejefektivnější ze všech státem vlastněných a řízených společností a 80 % všech zisků ze všech centrálně řízených SVP vytváří ani ne tucet podniků jako China Mobile, Sinopec a China National Petroleum Corporation, jež mají prakticky monopolní postavení na trhu. Jinými slovy platí, že naprostá většina centrálně řízených SVP dosahuje slabých výsledků, i přes snadnou dostupnost úvěrů a chráněné prostředí, ve kterém působí. Většina z přibližně 120 000 jednotlivými čínskými provinciemi vlastněných a řízených podniků a družstev dosahuje výsledků ještě horších.

Když se na to podíváme z jiné perspektivy, dosahuje Čína poloviční efektivity ve zhodnocování kapitálu (měřené množstvím kapitálu potřebného na produkci jednotky přidané hodnoty) než Indie. Zjištění Světové banky naznačují, že přibližně jedna třetina z nedávných čínských investic nepřinesla žádné zisky, nebo byla dokonce ztrátová. Vzhledem k tomu, že stát musí neustále stimulovat ekonomiku z politických důvodů, není divu, že neuvěřitelným tempem neustále roste množství úvěrů, ačkoli by tomu tak z ekonomického hlediska rozhodně být nemělo. Tato strategie možná napomůže udržení loajality obyvatelstva k vládnoucí straně a upevnění její moci, ale za cenu nesmírných ztrát.

Čínský politicko-ekonomický model má i další nedostatky, kvůli nimž bude budoucí vývoj v zemi patrně probíhat jinak, než jak tomu bylo v Taiwanu a Jižní Koreji.

John Stuart Mill kdysi slavně prohlásil, že politická ekonomie je o „celkovém" nárůstu bohatství a prosperity. Rozvíjející se systém, který vede ke koncentraci bohatství v rukou několika lidí, vede k nezdravé a nestabilní politické ekonomii. Jedním z problémů Číny je to, že příliš silný důraz na státem řízený rozvoj má tendenci vést k nárůstu nerovnosti v procesu ekonomického růstu. Protože stát má kontrolu nad těmi nejhodnotnějšími podniky, kariérami a profesionálními příležitostmi, těží z nich relativně malá skupina dobře situovaných šťastlivců s dobrými kontakty, zatímco velké většině jsou příležitosti na zlepšení odepřeny. To je pro Čínu závažný problém. Její Gini koeficient, což je měřítko příjmové nerovnosti, vzrostl z hodnoty 0,25 v osmdesátých letech na 0,38 v devadesátých letech. Nyní se pohybuje kolem hodnoty 0,5, což je nejvíce z celé Asie. Gini koeficienty Jižní Koreje a Taiwanu se od šedesátých do devadesátých let držely okolo hodnoty 0,34 a 0,29 i přesto, že jejich ekonomiky rapidně rostly. V Číně naproti tomu, i přes enormní nárůst HDP v poslední dekádě, příjmy 400 milionů lidí stagnovaly, nebo dokonce klesaly. Podle jiné studie Světové banky každý rok jednadvacátého století klesaly příjmy 10 % nejchudších o 2,4 % ročně. Od roku 2000 došlo v Číně k nárůstu absolutní chudoby i negramotnosti.

Dalším problémem je nedostatek funkčních institucí. Politický imperativ udržení moci jejich budování značně ztěžuje. Například v indexu dodržování vlastnických práv vydávaném Heritage Foundation dosahuje Čína slabého skóre 20 (což je stejná úroveň, jaké dosahují země jako Bangladéš, Kambodža nebo Uzbekistán), zatímco Jižní Korea a Taiwan dosahují skóre 70. Všechnu půdu v Číně stále vlastní stát, ačkoli jednotlivci mohou být držiteli a mohou prodávat její dlouhodobé výpůjčky. Jak ale upozorňuje zmíněná zpráva Heritage Foundation, čínský soudní systém je slabý a dokonce i v případech, kdy se soudy pokoušejí vymáhat svá rozhodnutí ohledně vlastnických práv, místní úředníci je beztrestně ignorují.

Budoucnost Číny

Díky své absolutní velikosti bude Čína v regionu i nadále klíčovým hráčem. Vzhledem ke slabinám v její ekonomické strategii i občanské společnosti ale musíme vzít v potaz možnost, že se z ní stane něco na způsob vrtkavého jihoamerického giganta typu Brazílie než další úspěšný asijský tygr, mezi něž patří Taiwan a Jižní Korea.

John Lee je publicista ze Sydney, autor knihy Will China Fall (Dojde k pádu Číny?).


Z časopisu Policy, zima 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.


Zdroj: Revue Politika

Přejít do diskuze k článku