Je antidiskriminační zákon morální?

Reklama


Poslanci nedávno schválili antidiskriminační zákon a spoustu lidí dobré vůle tím velmi potěšili, já mám ale pochyby. V debatách o právních detailech a stranických motivacích se tak trochu utápí podle mne daleko zásadnější otázka – je vůbec antidiskriminančí zákon morální, spravedlivý a správný?

Pro jistotu podotýkám, že mi nejde o otázku rozdílného zacházení s lidmi jako takovou. Osobně považuji diskriminaci na základě rasy, věku, sexuální orientace, fyzického znevýhodnění či jiného nahodilého kritéria za morálně odpudivou, a doufám, že vy také. Ptám se jen, zda můj nesouhlas s pomýlenými názory pana Krholy odvedle mi dává právo vydat pana Krholu k „převýchově“ policejnímu a soudnímu aparátu.

Ptám se, zda volání po morální očistě z moci úřední neotevírá Pandořinu skříňku a nepouští do světa démony stejně nebezpečné jako rasismus či bigotnost, kteří se navíc mohou obrátit proti nám. Když dám státu právo vnucovat druhým mé názory a životní hodnoty, jakkoli ušlechtilé a civilizované, vystavuji se riziku, že jednoho dne budu muset zase já volky nevolky přijmout názory a životní hodnoty cizí, které se mi budou příčit. Hluboce věřící vinař z jižní Moravy, který dnes tleská antidiskriminačnímu zákonu, se jednou může ocitnou před soudem za to, že odmítl pustit do svého sklípku otevřeně homosexuální pár popřípadě místního potratového lékaře.

Rovný přístup k zaměstnání, který zákon požaduje, má i další háčky a sporná místa. Co majitel řecké či indické restaurace, který si přeje zaměstnávat pouze číšníky a číšnice snědé pleti? Co majitel baru, který chce za barem pouze „obdařené“ blondýnky? Co majitel rozhlasové stanice pro mladé, který vidí, že jeho padesátiletý DJ už nedokáže svým jazykem, vystupováním a vkusem oslovit cílové publikum? Tyto případy jsem si mimochodem nevycucal z prstu, všechny se doopravdy staly, konkrétně ve Spojených státech.

Moc hezky to ve své knize Fair Play vyjádřil ekonom Steven Lansburg:

„Já i vy diskriminaci odmítáme. Jsou tady však dvě ctnosti – ta soukromá jménem tolerance a ta veřejná jménem pluralismus – které nás nabádají, abychom akceptovali i postoje, s nimiž nesouhlasíme. Tolerance znamená umění smířit se s faktem, že hodnoty druhých mohou být diametrálně odlišné od těch našich. A pluralismus znamená vyvarovat se použití úřední moci k „nápravě“ těchto hodnot.

Myšlenka tolerování netolerance zní poněkud paradoxně, ale to platí i pro řadu jiných ušlechtilých idejí, jako je například svoboda projevu pro zastánce cenzury. Svoboda projevu má vlastně s tolerancí leccos společného – oba tyto principy jsou naprosto bezcenné, pokud je nevztahujeme rovným dílem jak na ty, kterým tleskáme, tak i na ty, jimiž do hloubi duše opovrhujeme.

Tolerance zušlechťuje, pročež bychom ji měli vštěpovat našim dětem. A pluralismus je pojistkou proti tyranii, pročež bychom jej měli vyžadovat od svých politiků. Bránit právo na názor, jakkoli opovrhovaný, je jak morálně správné, tak politicky prozíravé.“

Úřední moc se ohání mečem s dvojím ostřím: dám-li státu právo prosazovat cíle, které se mi líbí, dám mu zároveň i právo dělat věci, které se mi líbit nemusí. A žádám-li stát, aby zakazoval chování a jednání, s nímž zásadně nesouhlasím, mohu se jednou dočkat i zákazu chování a jednání, které považuji za správné. Cesta k nápravě srdcí a myslí nevede skrz donucování, nýbrž přesvědčování.
 
Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku