Je kapitál věčný? (2. díl)

Reklama






O čem vypovídá japonský příběh

 

„Japonský kapitalismus“ nebyl nikdy zcela ortodoxním a čistým liberálním kapitalismem. Právě naopak – byl více korporativní, jeho zvyklosti a instituce byly sice neformální, ale o to účinněji byly spojeny i s určitým solidarismem. V jistém smyslu byl japonský kapitalismus na kapitalistické poměry i poměrně „plánovitý“. Také nerovnost tu byla i je mnohem menší než v ultraliberálních USA. Japonský sociálně-ekonomický institucionální systém je pravděpodobně ještě větší modifikací ortodoxních (liberálních) kapitalistických formálních a zejména neformálních institucí a struktur než ten evropský. Dobře si v této souvislosti pamatuji, jak nám tady v evropských Čechách „japonský model“ po listopadu 1989 začátkem 90. let chválili a dávali za příklad různí, spíše levicově a institucionalisticky orientovaní vědci z oblastí sociologie, teorie řízení, ekonomie i filozofie a dalších přilehlých vědních odvětví…

 

Přesto přese všechno vládní deficitní výdaje za těch 20 let nahromadily v „zemi vycházejícího slunce“ příšerný veřejný dluh. Kolem roku 1970 byl hluboko pod tehdejší úrovní veřejného dluhu typického vyspělého státu.

Před 20 lety byl japonský veřejný dluh na úrovni mírně nad evropským standardem. Nyní se jedná o skoro čtyřnásobek toho, co se považuje ve vyspělém světě za „normální“…

 

Japonsko není světovou supervelmocí, netiskne světovou měnu a nemá nějaká „zvláštní práva, možnosti a moc“ jako USA. Nemůže si dovolit to, co si USA dovolit mohou – nemůže žít jen tak na úkor druhých jako Američané, přesněji USA. Ale stejně jako USA je Japonsko zemí, která se z hlediska rozvoje kapitalismu dostala nejdále. A právě tato velká, silná, z hlediska rozvoje výrobních sil nesmírně vyspělá země bez zvláštních možností USA, je už 20 let ve stagnačních potížích, úroková míra emisní banky se už dlouho pohybovala kolem nuly, podobně jako je tomu v USA v současnosti, vláda druhé nejvýznamnější kapitalistické země s ukázněným, pracovitým a – přinejmenším relativně ve vztahu k jiným vyspělým národům  – skromným obyvatelstvem s nijak zvlášť extrémními mzdovými nároky musela stejně nakonec aplikovat nekončící velké rozpočtové deficity, kde se 10% stalo normou, takže zvyšovala rychle státní dluh, aby povzbudila poptávku.

 

Nebylo to ale příliš platné – efekty byly slabé a dočasné, růst na impulsech závislý a v dlouhodobém průměru slabý. Nějaký „nezávislý“ růst, který by nemusel být kromě startu už dále dluhovými výdaji podněcován a který by naopak ty deficity zaplatil, nějak stále nepřicházel. Zato nahromaděné veřejné dluhy – ty nebyly vůbec dočasné. Ty zůstaly a stále se vrství. A tak japonská ekonomika „tepe“ už skoro 20 let hluboko pod svým potenciálem, konce nevidět – jen ten státní dluh je už někde kolem 240 % HDP, tedy jak v nějaké extrémně nezodpovědné rozvojové zemi… 

 

Naštěstí ke vší té bídě japonská veřejná moc dluží hlavně svým občanům – největším šetřílkům bohaté části světa. Na podstatě věci „že je tu dluh a nebyl“ to ale nemění nic – naopak je tím ještě zdůrazněn a podtržen fakt, že problém je ve vhodném mechanismu reprodukce a zhodnocování – nikoli v nějakém pro Japonce absurdním „žití nad poměry“ a v nějakém absolutním plýtvání. Veřejný dluh tedy extrémně narostl a ani deficitní „poptávkodárné“ vládní výdaje ani více solidaristická společnost, ani podstatně menší nerovnost než v USA, ani korporativismus, ani plánování, ani institucionální prvky, které americký kapitalismus nemá a nezná – nic z toho zjevně nepomáhá proti „stagnační obludě“…

 

Jak vysvětlit úděl země, která se dostala obdobně daleko v rozvoji kapitalistické společnosti jako USA a nemá zvláštní „americká“ práva?

 

Tato země s velkým úsilím, vážností, energií a dokonce s jakousi až urputností velmi rychle uběhla svůj kapitalistický úsek v historii – možná už na dohled pomyslné křižovatky. Nebylo to bez obětí. „Karoshi“ (smrt z přepracování) a „karojisatsu“ (sebevražda z přepracování) jsou pojmy v poněkud jiné sémantické poloze, než když mluvíme v euroamerickém kulturnějazykovém okruhu o workoholismu.  Ty japonské termíny jsou co do významových odstínů naplněny nesmírnou, tragickou vážností a osudovostí při dosahování či naopak nedosahování cílů (připomeňme si v této souvislosti známé postoje japonské a jihokorejské studující mládeže ke své přípravě na život)…

 

 

 

 

 

Právo na „přátelskou tříkolku“

 

Krize se jeví jako vhodná doba, aby se kladly netypické otázky.

 

Zejména jde-li o krizi jako je ta poslední, současná, která je jistě rozsáhlá a týká se synchronně zas už všech států a odvětví jako na konci předkeynesiánského kapitalismu – a to přitom ve světě, který má keynesiánské i jiné recepty (zbavené přehnané jednostrannosti) už dávno začleněny do svých hospodářských politik, praktik a technik. Nebezpečná specifika této poslední krize vyjádřili už mnozí lidé, kteří mají jak autoritu ekonomů praxe, tak i obecnější nadhled (Soros, Volcker) stejně jako prognostici, jejichž autorita zas vyplývá z toho, že jejich předpovědi v minulosti vycházely (Roubini, Celente), a rovněž nositel tzv. Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008 Paul Krugmann (jehož autorita je ovšem ze strany pravicových neoliberálů zpochybňována tím, že prý je fiktivní a vyplývá pouze z obratného zviditelňování sebe sama v médiích)

 

Nicméně o krizi samotnou nejde. Ani o tu současnou, jistě závažnou…

Krize přicházejí a odcházejí – a jsou stále ničivější a nákladnější, výsledky jejich léčby naopak stále nejistější a křehčí. Krize přicházejí a odcházejí, jen ta stagnace, jak nám japonský příběh ukazuje už výslovně, jaksi zůstává, sílí, stává se chronickou a v průměru roste – dokonce i navzdory „čarodějnému“ financializačnímu pomocníkovi. Jako kdyby se stagnace stávala stále tmavším a tmavším odstínem soudobého ekonomického řádu…

 

Fosterův profesní kolega, americký sociolog Immanuel Wallerstein uvedl ve své přednášce už z přelomu tisíciletí na americkém Shromáždění pro novou politickou vědu Levicová politika pro 21. století? Ještě jednou o teorii a praxi“ (tiskem v New Political Science, XXII, 2, červen 2000, str. 143-159, česky na website Socialistického kruhu (www.sok.bz) nebo vinohradské místní organizace ČSSD na Praze 2 (www.cssdpraha2.cz) k tématu stagnace následující:

„…zapadáme do situace globálního nedostatku zisku, který ohrožuje schopnost kapitalistů akumulovat kapitál. Je to vlastně věc, o níž kapitalisté neustále diskutují. Používají ovšem jinou terminologii. Hovoří o "efektivitě výroby", čímž v podstatě myslí snižování podílu nákladů na celkové hodnotě. Ve skutečnosti hovoří o využívání menšího počtu lidí na výrobu stejného množství zboží nebo o získávání levnějších vstupů (což často znamená méně lidí na výrobu vstupu). Jde samozřejmě o to, že v soutěži mezi kapitalisty získá větší zisk ten, kdo je efektivnější. Já ale kladu jinou otázku: je dnes výroba, vzata globálně a ve všech odvětvích dohromady, "efektivnější" než před 100, 200 nebo 300 lety? Nejenže jsem skeptický, pokud jde o vyšší "efektivitu" globální produkce z hlediska výrobce, ale tvrdím dokonce, že příslušná křivka neustále klesá. Všechny takzvané triumfy efektivní výroby jsou prostě pouhé pokusy o zpomalení postupu této klesající křivky. Celou neoliberální ofenzívu posledních dvou desetiletí lze považovat za gigantický pokus o zpomalení růstu výrobních nákladů – primárně snižováním nákladů na mzdy a daně, sekundárně snižováním nákladů na vstupy cestou technologického pokroku. Jsem také přesvědčen, že celkově měl tento pokus jen omezený úspěch, ať už byl jakkoli bolestný pro ty, kdo nesli hlavní nápor útoku, a že i těmto omezeným ziskům hrozí zakrátko opětovná ztráta… Také naše současné spekulativní šílenství, které je dnes nejsilnější v samotné baště systému, ve Spojených státech, není popřením této hypotézy, ale jejím dalším potvrzením…“

 

Přitom sama stagnace ve smyslu nerůstového znalostního rozvoje by jinak snad ani tolik nevadila – a člověku a „jeho“ planetě by mohla jen prospět. Známý liberální humanistický filozof a poslední velký klasický ekonom John Stuart Mill se na něco takového výslovně těšil a očekával to utopicky už ve své době. Ani Sir Keynes neskrýval své sympatie k případné „statické společnosti“, kde by vyhasnul „zisk z akumulovaného bohatství“ …

 

Potíž je ale v tom, že celková stagnace v hospodářství, které je dominantně řízeno kapitálovým mechanismem prvotního rozdělování a soukromého zhodnocování, vůbec nemusí znamenat – a také neznamená – že u milionů neprivilegovaných jednotlivců ty jejich životní úrovně taky budou jenom stagnovat.

 

Nerůst, stagnace vysoce vyzrálého (a snad i přezrálého) kapitalistického hospodářství jako celku znamená obvykle pokles a propad životní úrovně neprivilegovaných jednotlivců – nikoli „pouhou“ stagnaci jejich životních úrovní. Kapitalistický ekonomický mechanismus tak připomíná v tomto ohledu jakýsi bicykl – když se bicykl zastaví, jezdec nezůstane sedět, ale spadne. A pokud se přidržíme tohoto přirovnání, dá se bohužel říci, že hledání „třetího kola“ pro lidstvo a přírodě více přátelskou “tříkolku“ – která „umí“ zůstat stát, aniž by padala a my s ní – se pořád nějak nedaří…

 

 

 

 

 

Systémově podvratný (dokonce) Keynes?

 

Existuje cosi jako hlavní apologetický myšlenkový proud v ekonomii, složený z neoklasické mikroekonomie a neokeynesiánské makroekonomie. Tento „hlavní proud“ (mainstream) tedy zahrnuje i neokeynesiánství, které takříkajíc „kolaboruje s kapitálem“ a jehož nejznámější reprezentant, autor známé učebnice Paul Samuelson nedávno zemřel (možná je to symbolické).

 

Joan Violet Robinsonová nazvala neokeynesiánství „bastard keynesianism“.

A časem se zformoval konkurenční názorový proud kritické ekonomie, do nějž patřila i Joan Violet Robinsonová. Do jakéhosi „hlavního proudu kritické ekonomické teorie“, uvnitř kterého ona sama reprezentovala postkeynesiánský směr, který se odmítal přizpůsobovat vládnoucímu apologetickému hlavnímu proudu, a její nejbližší kolegové (kromě Kaldora) vnášeli do kritické teorie inspirace i jiné než postkeynesiánské. A to buď hlavně z klasické politické ekonomie, zejména Davida Ricarda (ale také Adama Smithe a Thomase Malthuse – viz role tzv. „labour commanded“) – tam patřil Pierro Sraffa a další Italové na britské Cambridgské univerzitě. Jiní představitelé tohoto proudu vnášeli inspirace marxistické – a  o spoluzakladateli dynamické (na rozdíl od Keynese) verze keynesovského směru Michalu Kaleckém se dá celkem snadno říci, že byl (post)keynesiáncem stejně, jako že byl marxistou…

 

Takže také ekonomická kritická teorie tvoří určitý levicový, kriticko-reformní komplex, konkurující neoklasicko-neokeynesiánské syntéze, která opanovala přinejmenším vlády a školství.

Tento kritický názorový komplex je složený z toho, co v rámci času jakž takž obstálo z těchto pramenů:

 

a)      skutečné keynesiánství, tedy postkeynesiánství a kaleckiánství

b)      klasická, neoricardiánská a marxistická škola

c)      a institucionalismus.

      d)   některé prvky ekologické a enviromentální ekonomie

 

-.-.-.-.-.-

 

To, co by mělo charakter vize překračující do značné míry horizont dnešního kapitalismu, objevíme dokonce i v klíčové knize samotného Johna Maynarda Keynese „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ – zvláště pokud patřičně prodloužíme určité trendy, o kterých byl Keynes přesvědčen, že jsou zákonité, o kterých se však domníval, že v jistém okamžiku skončí.

Keynesovy úvahy v tomto směru byly asi vždycky považovány za radikalistický výstřelek tohoto barona z Tiltonu (v roce 1936, kdy vyšla „Obecná teorie“, ještě budoucího). I příslušník umírněné levice (o pravici ani nemluvě) se proto jen pousměje a zamumlá něco v tom smyslu, že holt velcí lidé mohou mít své prapodivné libůstky.

Teprve američtí protagonisté levicového časopisu Monthly Review, sociolog Foster a ekonom Magdoff, končí na poslední stránce svou veskrze zajímavou knihu o současné krizi odkazem na tento Keynesův „výstřelek“ (John Bellamy Foster, Fred Magdoff: Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009).

 

A o co tedy jde?

 

Nechme promluvit standardní učebnici: 

 

„V závěru své práce (míněno Keynesovo klíčové dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ – pozn. M. T.) pak Keynes vyslovuje některé své představy o vývojových tendencích státních zásahů, a v souvislosti s tím o vývojových perspektivách vůbec. S rozvojem kapitalismu neustále vzrůstá kapitálová vybavenost. To vede nutně k poklesu mezní efektivity kapitálu. Nemá-li nastat prohlubování nezaměstnanosti … musí také neustále klesat úroková míra. V určitém okamžiku dosáhne mezní efektivita kapitálu takové výše, že jí odpovídající výše úrokové míry bude rovna 0. Tak dojde k euthanasii rentiérů. Kapitál přestane být „vzácný“ a zanikne i úrok (transformace kapitalismu). Tím se i sníží zisky. Část zisků (úrok) se přesune na ostatní vrstvy společnosti. Zmenší se nerovnoměrnost v rozdělování důchodů. Vzroste sklon ke spotřebě, ten podnítí efektivní poptávku. Ta vyvolá růst investiční činnosti, zvýšení zaměstnanosti a národního důchodu atd.“

(O. Kýn – V. Muller, Kapitoly ke studiu dějin ekonomických teorií – II. díl“, SPN Praha 1964, str. 20)

 

-.-.-.-.-.-

 

Nezabývejme se nyní tím, jestli měl či má Keynes ve svém výstředním názoru o budoucnosti pravdu. Byl to prostě jeho názor, který obsahovala jak poslední světonázorová (24.) kapitola jeho hlavního díla, které ho proslavilo (J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakl. ČSAV, Praha 1963, zejména str. 348-350), tak i analytické kapitoly této jeho knihy – zejména kapitola šestnáctá, která se zabývala problematikou kapitálu (cit. dílo a vydání, zejména str. 219-220).

A byl to jeho názor, který, pokud vím, nikdy neodvolal…

 

Vytkněme si tedy víru v to, co Keynes říká, jakoby před závorku.

A následně položme 64 let mrtvému Keynesovi sice jen řečnickou, ale důležitou, kondicionální, podmíněnou otázku:

 

„Říkáte, pane barone, že existují procesy, které by měly ekonomiku po různých oklikách přece jen přivést k nulové úrokové míře.

Dejme tomu.

Protože ale ta Vaše klesající mezní efektivnost kapitálu je závislá nikoli na diskontních sazbách emisních bank, ale na tom, jak nízká je skutečná úroková míra u skutečného úvěru, dejme tomu, že z bank se mezitím stanou jakási obrovská polostátní konsorcia, která budou mít výnosy závislé na daňových a parafiskálních výnosech, které jimi poskytnuté úvěry vygenerují.

Dejme tomu, že se k něčemu podobnému svět pozvolna dostane.

Pak zbývá ještě jedna otázka:

Jestli máte pravdu v tom, co naznačujete, proč by ale pak měla mezní efektivita přestat klesat, když té nuly dosáhne úroková míra?

Vždyť to, co jí dosud k té nule stlačovalo, tu přece s námi zůstane pěkně dál. Ani dál se přece nic nezmění na procesech, které se v dnešní době, 60 let po Vaší smrti dostaly tak daleko, že doslova paralyzují ochotu oligopolů měnit zisky v dodatečný kapitál – těch oligopolů, korporací a monster, které jediné mají v reálné ekonomice velmi vyspělé země skutečné zisky. Ani když investice ponese na svých zádech velkou inovační změnu oproti technické úrovni dosavadních kapacit, tuto tendenci neruší – pouze ji tlumí. Velmi vysoké tempo inovací je zároveň velmi vysokým tempem likvidace dosavadního kapitálu – kapitálu, který někomu patří.

A tento „někdo“ se ke  zvyšujícímu se tempu „inovačních, kreativních destrukcí“ jistě nestaví s žádným zvláštním pochopením – pokud se mu může vyhnout… “

 

 

 

 

 

Za limitem kapitálového mechanismu

 

Představa nulové úrokové míry dokonce i komerčních bank, umožněná tím, že nejen emisní národní banku, ale i ty komerční, může vlastnit nakonec jen příjemce daní a parafiskálů, aby úvěrem vygenerovaný dodatečný daňový výnos mohl krýt provoz těchto bank, neklade na naší fantazii ještě tak velké nároky.

 

To, panečku, představa, že se kamsi pod nulu poroučí dále dokonce i samotná keynesovská mezní efektivnost kapitálu, to je už větší oříšek. V rámci kapitalismu by k tomu nemělo dojít – pokud bereme kapitalismus jako nerozlišenou celoplanetární soustavu. Když je něčeho přebytek – včetně kapacit – tak se takový statek i kapacita prostě přestane na chvíli reprodukovat, než se to, co s kapacitou souvisí, stane zase patřičně vzácným a motor kapitálu znovu naskočí.

Jenže věc není tak jednoduchá – s každoročně rostoucí fyzickou, naturální (nikoli hodnotovou) efektivitou výroby nelze posílat miliony lidí na čím dál delší dovolenou – a bez peněz. A platit jim – když mně konkuruje chudý Třetí svět?

 

Ještě, že je tu stát a zdatný daňový poplatník…

 

Zdatný?

A jak ještě dlouho?

V zemi, kde se toho vyrábí čím dál méně…?

 

Zkrátka si představme takovou velmi vyspělou zemi, která odmítá svůj nezadržitelný pokles do totálního parazitismu.

A která se proto raději vzdá kapitálového mechanismu, jen aby svět, na který jsou její obyvatelé zvyklí, zůstal zachován…

 

 

 

 

 

Sociál?

 

Aby ale naturální svět, na který jsme zvyklí, zůstal skutečně zachován, lze očekávat jiný svět institucionální – nebo jak by řekl Marx – svět odlišných „výrobních vztahů“…

Svět, kde se příslušný národ rozhodl nebránit se záporné mezní efektivnosti kapitálu a raději přebudovat systém (tedy kapitálový mechanismus prvotního rozdělování a zhodnocování) na systém odlišný.

Na odlišný a zejména komplexnější systém, kde je předchozí kapitálové zhodnocování a zisk podřízenou složkou.

 

-.-.-.-.-.-

 

Takový svět je ovšem „třináctou komnatou“, kam klíčovou dírkou může nakukovat jen skutečně otrlý jedinec, kterému není svato ani líto nic z toho, co je v „pořádném kapitalismu“ samozřejmostí.

Vždyť co jiného než výslovné „Danteho peklo“ může při pohledu klíčovou dírkou takový odvážlivec v této třinácté komnatě spatřit?

 

Co jiného než naprostá hrůza může jímat řádného občana kapitalistické země z následků záporné mezní efektivnosti kapitálu, z toho strašidelného, podivného světa, kde se soukromý majetek není schopen zhodnotit a tak musí – ó ta hrůza – sloužit. Z děsivého světa, kde je vše postaveno na hlavu, a kde se soukromý výrobce sám stává – protože se musí stát, nechce-li ve vyspělém světě vymizet, agentem společenského zhodnocování…

Je to prapodivný svět, kde je převraceno a obráceno vše, co považoval za samozřejmost a konstantu člověk s tak velkým majetkem, který nesloužil jen k práci, ale přímo sám vydělával.

Svět, kde je soukromý výrobce produkčním agentem veřejných rozpočtů, které odměňují užitečné výdaje soukromého výrobce (neužitečné by ho činily méně efektivním než konkurence) – protože soukromé výdaje jsou sice soukromým nákladem samotného výrobce, ale pro veřejné rozpočty jsou naopak výnosem (daně, vyvolaná poptávka).

Strašidelný svět, kde dominuje mechanismus, který nemá v základech svého fungování maximalizaci zisku – ale optimalizaci zisku, protože jen ta je podmínkou maximalizace souhrnného, produkčního výnosu výrobce – a společenského zhodnocování. A souhrnný výnos jako převis nad soukromými náklady, utkaný z podílu na daních (a parafiskálech), vygenerovaných produktivními výdaji výrobce, je maximální jen tehdy, když zisk maximalizován není – výnos je maximální, když zisk je optimální. To vše na rozdíl od kapitálového mechanismu, který „táhne“ jen jedním směrem. Kapitál produktivní výdaje-náklady minimalizuje, aby zisky maximalizoval, aby maximalizoval i kvantitativní růst Růstu (jak by řekl známý levicový liberál Václav Bělohradský).

 

Toho Růstu, ze kterého má obyčejný člověk čím dál méně….

 

Ale efektivnost zas tak zkrátka nepřichází – pouze není přemrštěná, aby působila více škody než užitku. Dále existuje v nákladech ziskový diferenciál, který orientuje celý mechanismu k určitým optimům. Soukromé výdaje výrobce by neměly být ani maximální (jak leckoho asi napadlo) – ale ani minimální.

Je motiv, aby byly optimální.

Tedy nesmí být ani příliš nízké – vždyť bonus, tedy podíl na daních produktivními výdaji výrobcem vygenerovaných a jeho velikost jsou důležitým příjmem, aby výsledný souhrnný výnos soukromého výrobce (převis nad jeho soukromými náklady) byl co největší.

Ale produktivní náklady by neměly být ani příliš veliké – vždyť onen podíl na daních produktivními výdaji výrobcem vygenerovaných, by zas byl příliš utopen v soukromých nákladech výrobce – a byl by tedy zas naopak z tohoto důvodu příliš malým převisem nad soukromými náklady výrobce… a tedy příliš malým výnosem (výrobce)…

 

Místo maximalizace zisku a exponenciálního Bělohradského růstu Růstu je zde motivace dosahovat maximální souhrnný převis nad soukromými náklady, která je z povahy věci nutně snahou dosáhnout jistého nákladového a výdajového – tím i ziskového – optima (výdajů a zisku).

Souhrnný výnos soukromého výrobce je tedy maximální, pokud je zisk nikoli maximální, pokud jsou produktivní náklady nikoli maximálně stlačeny, ale optimalizovány (zejména mzdové náklady, mzdové výdaje, které daně tvoří o to víc, oč se daňové břemeno krok za krokem víc a víc přesouvá na širokou veřejnost – – zejména růstem role nepřímých daní a poklesem mezních sazeb přímých daní).

 

Maximální souhrnný výnos výrobce vzniká, pokud jsou náklady nikoli minimální, ale optimální – společensky optimální pro danou komunitu, kterou reprezentuje fiskální a parafiskální příjemce (veřejné rozpočty)…

 

-.-.-.-.-.-

 

Co nám ale potom zůstane ze soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které je nám všem tak drahé a za jehož udržení bychom vycedili i poslední kapku své krve?

 

Zbyde nám jeho transformovaná podoba, vhodná a určená ke společenskému zhodnocování, výrazně odlišná od úředně řízeného státního podniku reálného socialismu.

Forma, která je technicky a motivačně efektivnější, která je schopna využít trh – ten trh, jenž – na rozdíl od kapitálového mechanismu – jaksi nějak nedává najevo, že by snad chtěl odcházet kamsi na onen pověstný „smeťák dějin“.

Zůstává forma, která zná konkurenci a která díky vedlejší, ale trvale dál existující roli zisku, může nadále přiměřeně zefektivňovat výrobu, i když s tím, že při tom spíš dává přednost zvyšování produktivity kapitálu před zvyšováním produktivity práce – ani zvyšování produktivity práce není při zásadních inovacích vyloučeno, ale není ani systémem přednostně indukováno a preferováno – jako je tomu dnes… Zkrátka forma sloužící společenskému zhodnocování.

 

Vždyť i renta-nájemné (rozdíl mezi nájemným a rentou lze pominout), která dříve před kapitalismem dominovala, v kapitalismu už sice nedominuje – v dominantní roli ji přece nahradil zisk.

Ale to nic nemění na skutečnosti, že renta-nájemné jako transformovaná kategorie samozřejmě i v kapitalismu zůstává …

… a ta renta v tom kapitalismu zůstala – byť jako vedlejší – natrvalo

Není důvod, aby zisk potkal jiný osud v systému, kde dominuje jiný mechanismus prvotního rozdělování a zhodnocování než kapitál…

-.-.-.-.-.-

 

Zisk je tedy jistě namístě – ale dominující roli zisku, který je účelem sám sobě a své maximalizaci, prostě nelze ve velmi vyspělém světě udržet.

Příští mechanismus zhodnocování se musí týkat poslední, třetí složky přebytku – daňově-parafiskálního výnosu ve společnosti…

 

Nelze udržet společenskou legitimitu zisku.

Systémová legitimita zisku přece nikdy nespočívala v tom, že bude zajišťovat „něčí“ přepychové žití nad poměry.

Systémová legitimita zisku spočívá a vždy spočívala v akumulaci, tedy v rozšiřování produktivní formy kapitálu, která jediná vyrábí užitečné statky. Marx na idylickém počátku kapitálového zhodnocování bojovně volával na kapitalisty:

„Akumulujte, akumulujte, akumulujte!

To je vaše Desatero, to je váš Mojžíš i s proroky!

 

Kde jsou ty časy…

Pokud se dnes na účtech obřích korporací, mastodontů i jen středních oligopolních firem, čím dál víc hromadí peníze, které se vedení firem – paralyzováno strachem z nedostatečného výnosu – bojí investovat, asi ty peníze mají ve velmi vyspělém světě patřit někam jinam – když se už pomalu nacházíme ve společnosti, kde si velkovýrobce zřejmě vystačí s amortizačními fondy obnovy … a z rozšiřování má strach…

 

Tím by ale současně také kapitál měl přestávat být dominantním mechanismem zhodnocování a prvotního rozdělování ve společnosti.

 

 

Společenskoekonomickou reprodukci vyspělé části světa už přerozdělování – beztak nedostatečné – nezachrání.

A druhý zachránce – dluh – je spíš jedem než lékem a utlumením nemoci dnes, zvýší nemoc zítra. A v současnosti se dluh už stal doslova smrtelným jedem – přitom je ale dluhu zapotřebí stále víc, aby byl udržen status quo kapitálového mechanismu prvotního rozdělování a soukromého zhodnocování.

 

Nechceme-li další nebezpečné, ale v kapitalismu vyspělého světa zároveň nezbytné zadlužování, musíme se kapitálového mechanismu, nezahrnutého do širšího komplexu, vzdát.

TINA – there is no alternative,

…..jak říkají tak rádi pravičáci o nutnosti, nezbytnosti kapitalismu….

 

Dluh, přerozdělování, destrukce

 

To vše – ve vhodné kombinaci – bylo možné dřív.¨

A dlouho.

Velmi dlouho…

 

Teď to už nestačí.

 

Vyspělá část světa potřebuje zcela nezbytně společenské zhodnocování.

Vyspělá část světa potřebuje učinit ze zisku to, co kapitál učinil z renty – historicky vedlejší, nikoli historicky dominující formu čistého přebytku.

Vyspělá část světa, kde vyhasíná výroba užitečných věcí – a časem možná i těch „znalostních“ – potřebuje učinit ze zisku historicky podřízenou část čistého přebytku, která by jinak sloužila v novém komplexním mechanismu prvotního rozdělování a zhodnocování – zisk musí sloužit v rámci nového společenského mechanismu prvotního rozdělování a společenského zhodnocování.

 

Zkrátka a dobře – vyspělá část světa potřebuje sociál…

Potřebuje mechanismus, kdy si především statisíce drobných podnikajících pracantů přijde na své – těm dnes žádný bonus nikdo nedá…

Nemají styky, nemají moc….

…. pouze jsou jich statisíce … miliony….

… a protloukají se životem za čím dál těžších a těžších podmínek…

 

 

 

 

Závěr

 

V konfrontaci s vládou objektivizovaných vztahů nad lidmi, se člověk v kapitalismu bouřil a snažil se sám řídit to, co ho řídilo. Toto vzepětí „vůle a představy“ vedlo v některých zemích k radikálnímu (přímému, action directe) odmítnutí společenských řádů, které do té doby vyrůstaly jako krystal, k sociálním inženýrským konstrukcím a tvorbě stanovené institucionální struktury jak na projektantském prkně, kterou měl řídit nový a morální člověk podle společenského zájmu. Když byla idea nová, silná, sebevědomá, a čistá, i když brutální, a mnoho jejich nositelů, jak rytíř Armin z Vláčilova „Údolí včel“ bylo plně oddáno svému poslání, mohlo vést fungování takových konstrukcí i k triumfům (ano triumfy nesmírně silné vůle a představy – nejen nových vůdců, ale i mas) zajištěnými i jednoduchou strukturou řídících úkolů v době industrializace. Nakonec ale toto vzepětí vedlo k tím větší frustraci a kocovině. Možná by stálo za úvahu věnovat pozornost poněkud odlišnému jugoslávskému příběhu, který začal vynuceně (když byl exkomunikován nejortodoxnější reálný socialismus z řad socialistického tábora), a který skončil v požáru horké nacionální války. A tam, kde nešli radikální cestou velkého odmítání, je frustrace spojena s metastázemi korupce a zneužívání veřejné moci – včetně kupčení s tím segmentem veřejné moci, jehož obsahem je právě moc bránit zneužívání soukromé moci…

 

Mezi bohatými zeměmi jsou státy s ekonomikou regulovanou více – stejně jako ty, které jsou liberálnější a regulují méně. To, že je země bohatá, je zřejmě dáno důvody, které ve svém „Mystériu kapitálu“ popsal nedávno Hernandéz de Soto – rozhodující je rámcová infrastruktura zemí, rozsah regulace s tím nemá co dělat.

Kapitalismus má svou chronickou chorobu, která se promítá do stagnačních procesů a léčí ji nebezpečnými, „financializačními“, dluhovými, úvěrovými atd. léky proti stagnaci. Tyto léky zahrnovaly i deregulaci finančních trhů – a jako celek toto má toto léčivo jeden nepříjemný vedlejší efekt, a tím jsou čím dál závažnější krize – jako je například i ta současná…

Kapitál je mechanismus jednostranný, aspektární, založený na snižování všech výrobních nákladů – tedy i těch, které reprezentují produkci konečné kupní (spotřební) síly. Feudalismus takto jednostranný nebyl a krize neznal – a pokud se někde vyskytla, šlo o zemi, která už obsahovala kapitalismus v míře významné (prasklá tulipánová bublina ve Spojených nizozemských provinciích v 30. letech 17. století).

Regulace dlouhodobě nic neřeší.

Měl by existovat obecný mechanismus, pro který je efektivní nikoli maximální, ale optimální snižování výrobních nákladů….

 

-.-.-.-.-.-

 

Domnívám se, že není vyloučena systémově odlišná budoucí společnost, přivedená ale k životu spíše kritickou mírou neschopností kapitálového mechanismu prvotního rozdělování a soukromého zhodnocování obsluhovat reprodukci a trhy v době, kdy jakémukoli zvýšenému přerozdělování je kladen zběsilý odpor těch, kteří jsou v reálné ekonomice konfrontováni s klesající mírou zisku a s rostoucím hněvem pohlížejí na finanční šlechtu na straně jedné, a na tzv. socky na straně druhé, a kdy další a větší dávky dluhu jako léčiva budou smrtelně nebezpečné. Jsem proto přesvědčen, že pokud by taková společnost i vznikla, neobejde se ještě bez nějakého obecného a parametrického mechanismu…

 

Trh – na rozdíl od kapitálu – v zásadě obstál ve střetnutí s prakticky netržním (kromě trhu spotřebních statků) reálným socialismem. Vývoj Čínské lidové republiky je argumentem, který lze těžko přebít argumentací jinou.

Na druhou stranu nereagovat na to, co nás v poslední době obklopuje, na zrůdné, horečnaté a nezdravé dluhové metastáze kapitalistické ekonomiky, už ale také není možné. Na obzoru se formuje bourbonský přízrak Madame Deficit (tak říkali francouzské královně Marii Antoinettě poddaní, kteří jí v 80. letech 18. století upřímně nenáviděli) – žijeme z dluhu, jako řešení vytloukáme klín klínem a otupěle sledujeme, jak nás neúprosný vývoj den po dni zatlačuje k oné pomyslné zdi…

 

Aby mohl efektivně i nadále fungovat TRH, měl by mu podle mého názoru asi sloužit jiný mechanismus prvotního rozdělování (nikoli jen přerozdělování) a zhodnocování, než je kapitálový mechanismus.

 

-.-.-.-.-.-

 

Přiznávám ovšem, že shora popisovaný přístup a úhel pohledu na věc má všechny psychologické předpoklady, aby byl zavržen ze všech stran.

Pro konzervativně uvažujícího člověka musí přes tržní konformitu a jakousi dokonce všednost působit nepřijatelně výstředně a bez ohledu na výše uvedené bude obtížné vysvětlit, že řešení „nenabourává“ technologický pokrok – to, že existuje taky kapitálově úsporný pokrok a že stoupá role tzv. lidského kapitálu, že přece přibývání dalšího lidského vědění se bude odehrávat dál – jen v jiném, společensky  účelnějším řečišti ….. to zřejmě nebudou pravděpodobně dostatečně silné argumenty.

Naopak pro radikálněji naladěného jedince, patřičně rozdivočelého tím, co se ve světovém hospodářském řádu děje, musí být shora uvedené řádky se svým pochmurným fatalismem, všedností a tržní konformitou nedostatečně křiklavého a „zářícího“ řešení naprostým zklamáním, a dokonce snad pro takového radikála i něčím jako politickou a třídní kapitulací…

 

Jenže co lze v dnešní fázi civilizace vlastně dělat?

Mumlání o jakémsi „dozoru“ nad trhy, zejména finančními, ale častěji jen jakési krčení rameny (ukázkou je třeba RESPEKT č. 35/2009 a naladění článků známých českých ekonomů a expertů, zde uveřejněných)

 

1.      Zadlužování, zejména soukromé, a zejména v době praskajících bublin i veřejné, stále roste.

 

2.      Kapitál to zadlužování a globální kasino prostě potřebuje a musí ho mít – jako narkoman. V reálné ekonomice už dostatečné investiční příležitosti pro soukromé zhodnocování asi obecně nebudou – pokud by ovšem nedocházelo vždy za pár let ke grandióznímu technologickému přezbrojení civilizace nebo k válkám alespoň střední intenzity. Je ale otázkou, do jaké míry budou i v rámci technologických přezbrojení civilizace prudká znehodnocování stávajících fyzických kapitálů únosná, a naopak jestli míra tvořivé destrukce, která by mohla v boji se stagnací být dostatečná, nebude nepřijatelná z jiných hledisek. S prohlubující se stagnací si civilizace vytvořila funkční a symbiotický nádor financializace, do které metastazoval původní, pouze jen obslužný, servis pouhého finančnictví. Tento nádor je funkční, ale prudce navyšuje zadlužení, bez kterého se už ale civilizace zjevně neobejde.

 

3.      Zdanit bohaté – i třeba výrazně, ale v rámci širokých mezí toho, co je považováno za ještě normální a není chápáno jako konfiskace a vyvlastnění – vynese málo. Nebude to už nikdy stačit. Muselo by jít ne o pouze velké, ale o velmi výrazné zdanění nejen příjmů ale nejspíš i majetku, aby to mělo význam, ale pak by systém byl nucen najít strategii izolované cesty, protože jako prvek světové soustavy by už nemohl nechat soukromé vlastnictví na pokoji nebo ho jen „korektně“ regulovat – byl by tlačen k stupňujícímu se radikalismu v rámci stejného dilematu, ve kterém je uvězněn venezuelský prezident Chavez (který by v něm byl nakonec uvězněn i tehdy, kdyby jeho osobní vlastnosti sebevíc odpovídaly požadavkům jeho kritiků). Obvykle pak vzniká situace „kdo s koho“ a doplácí na to osobní svobody nejen bohatých a nejen odpůrců, a nakonec nastupuje i zaostávání a materiální delegitimizace režimu…

 

4.      Ještě víc zdanit střední vrstvy, které už financují skoro celý sociální stát sami, ale přitom z toho rok od roku – díky přísnější výdajové politice (musí se šetřit) – méně a méně mají, protože na nic nejsou peníze? (Kellerova ironie a sarkasmus jsou naprosto výstižné.)

 

5.      Pokud budeme aplikovat vylučovací metodu, co ale potom jiného, než nějaký druh společenského zhodnocování („sociálu“)?

 

 

Kapitálový mechanismus funguje způsobem, kdy je celý společenský organismus nucen se bránit – a podobně jako ten lidský organismus, určitým druhem „horečky“. Selektivní přerozdělování jako pařeniště korupce narušující flexibilitu poměrných cen uvnitř výrobně-spotřebního řetězce a mrzačící informační efektivitu tržního komunikačního mechanismu – tedy toho, co je na trhu skutečně cenné – bylo vysokou cenou. Tuto cenu bylo ale možno zaplatit, protože měla také charakter terapie a (vertikální) přerozdělování bylo „lékem“.

 

Naproti tomu nekonečné zadlužování a mrakodrapy finančních derivátů jsou už horečkou, která nemá – na rozdíl od selektivního přerozdělování kulminujícího sociálního státu (viz citace Galbraitha (2004) ze sborníku, str. 21 dole) – charakter horečky, která uleví. Je to spíš morfium, prostředek proti bolesti, který se zdrojem bolesti (s ložiskem) nic nedělá – dokonce naopak chorobu rozněcuje…

 

Podstatné není, že došlo k znepokojivě rozsáhlé krizi. Prvotně nejde o ní, a už vůbec ne o čekání na Den Velkého Krachu ani na jiného Godota. Jde o to, že nastupuje – aniž bychom si to zřejmě dostatečně uvědomovali – v každé další a další etapě vždy vyšší, silnější a krutější úroveň a hladina celkové stagnace reálné ekonomiky. Velmi vyspělé Japonsko, které východoasijsky usilovně, vážně až zarputile a hlavně nadstandardně rychle uběhlo svou trať, je jen viditelná část toho, co je „pod hladinou“, co nás čeká a co je naprostým opakem křiklavosti krizí

 

Bylo snad Japonsko miláčkem prvních stránek světového tisku (jakousi „covercountry“)?

Nebylo – protože zde se nejednalo o žádnou revoluci, krach na newyorské burze, ale „jen“ o otravně dlouhý, trvající, za to však patřičně temný hlubinný proces sílících stagnačních prvků ve velmi vyspělé ekonomice bez amerických práv, tak vyspělé, že jí už ani „financializační pomocník“ není schopen dostatečně před stagnací ochránit. Je to proces, který pokračuje neúprosně krok za krokem dál a dál, a na který platí jen čím dál častější velké technologické revoluce a řízeně nadstandardní „tvořivá destrukce“ cíleně náhlým zastaráním toho, co je (samozřejmě pokud pomineme nepřijatelnou variantu založenou na „destrukci bombardováním“). Výrobci užitečného reálného zboží (včetně služeb uspokojujících lidské potřeby) by mohli povídat o podmínkách soutěže, odbytu, realizace, o čím dál obtížnějším hledání zakázek…

 

-.-.-.-.-.-

 

Pokud by si vývoj takto či jakkoli odlišně přece jen nakonec vynutil výše popsaný – nebo nějaký jiný, ale stejné úkoly a funkce plnící – nový, postkapitálový mechanismus prvotního rozdělování a zhodnocování, byl by to zas jen vývoj sám, co by ukázalo, nakolik by se zisk (kapitál) v novém komplexnějším mechanismu zhodnocování rozpouštěl jako „kostka cukru v kávě“, nebo nakolik ne – respektive jak dlouho by si zisk (kapitál) svůj charakter dílčího prvku zachoval… 

                        Nebo – budou-li mít marxisté pravdu – …

                                    … nezachoval…

 

 

 

 

V Chrudimi dne 16. 1. 2010

 

 

 

                                                                          Miroslav Tejkl

Přejít do diskuze k článku