„Jako podnikatel vím, že fungují jenom jednoduché věci …“
… zdůraznil Luděk Pfeifer ze společnosti M. C. Triton ve svém článku „Kapitalismu vrátí důvěryhodnost jen dobří kapitalisté“ v sloupku Hospodářských novin z 9. 5. 2011.
Tématicky je Pfeiferův článek kritikou těch, kteří se zamýšlejí nad možnostmi a vizemi takových budoucích ekonomik, kde se nadále podniká, kde by už ale klasický soukromý zisk nehrál dominující roli.
Článek mně pochopitelně zaujal, protože se sám přikláním k názoru, že v budoucí ekonomice bude (a to zcela přirozenou cestou jako „poznaná nutnost“) nahrazen klasický soukromý zisk v roli dominující formy přebytku nějakou jinou, celospolečenskou formou přebytku nad náklady jako formou hlavní a základní, má-li se vůbec ekonomická reprodukce, zaměstnanost a reálná výroba ve vysoce kapacitně a kapitálově saturovaných poměrech Starého vyspělého světa udržet při případné nemožnosti dalšího zadlužování.
Se zájmem jsem si proto přečetl argumenty Luďka Pfeifera zaměřené proti tomuto postoji …
-.-.-.-.-.-
Luďka Pfeifera zjevně nepotěšilo, že k úvahám tímto směrem tíhnou i lidé jako „globální autorita v strategickém řízení“ Michael Porter, který spolu s kolegou Markem Kramerem zaměřeným trvale na téma společenské odpovědnosti napsal pro časopis Harvard Business Review článek „Jak zachránit kapitalismus? Vytváření sdílené hodnoty“.
Pfeifer nejdřív s Porterem a Kramerem souhlasí v jejich hodnocení dnešních přístupů k problému společenské odpovědnosti podnikatele. Jak vyplývá z Pfeiferova sloupku, Porter a Kramer zřejmě rázně zasáhli do diskusí o problému tzv. společenské odpovědnosti podnikatele tvrzeními, že dnes jde víceméně o způsob sebepropagace, public relation a filantropie. V tom se s Pfeiferem plně shodují, i když spíše proto, že po pozorném přečtení jeho sloupku čtenář zjistí, že Luděk Pfeifer má k této problematice prostě silně skeptický vztah – bez ohledu na svou úvodní „rituálovou“ větu „uznávám sociální rozměr byznysu a v praxi na něj denně dbám“.
Jenže zmíněná dvojice „s globální autoritou na úseku strategického řízení a problematiky společenské odpovědnosti“ z toho pak vyvozuje podstatně odlišná východiska – než která by panu Pfeiferovi byla milá.
Porter s Kramerem mají výrazně odlišnou představu o řešení současných problémů kapitalistické ekonomiky a Pfeifer se o jejich představě ve svém sloupku zmiňuje:
„Jejich vize podnikání, které bude primárně (zvýraznil M. T.) sloužit uspokojování společenských potřeb – víc než „pouhému prodeji ziskových produktů a služeb“. Vize firem, které se budou spojovat do aliance s vládními institucemi a nevládními neziskovkami, aby tak lépe vytvářeli prospěšné hodnoty“
Pfeifer potom znepokojeně pokračuje:
„Trochu mně mrazí. Jako podnikatel vím, že fungují jen jednoduché věci – a spolupráce s úřednickým sektorem jednoduchá opravdu není. Také vím, že kočkopsi spotřebují veškerou svou životní energii na to, aby vůbec přežili. Do třetice vím, že pro každou činnost je nejdůležitější motiv. Pro dobré kapitalisty je, myslím, hlavním motivem svoboda (ačkoliv panuje názor, že jsou to prachy). A tlak na alianční propojování podle mě na svobodě dvakrát nepřidᨅ“
a svůj článek končí slovy:
„Kapitalismus o důvěru zabojovat potřebuje. V letech prosperity si sladce zdřímnul na polštářích úspěchu a zisků. Budíček krize pak kapitalismus probudil v nedobré kondici, rozlenivělý a nepřipravený k výkonu. Že se tak stal terčem kritiků nijak nepřekvapuje. Ošidná je i globální struktura firem. Na jedné straně velké, těžkopádné giganty s neadresnou akcionářskou strukturou, na druhé straně malé firmy, s mizivým významem pro výkonnost ekonomik států a megaregionů. Čím je reputace kapitalismu chmurnější, tím je jistější jedno. Potřebujeme schopné a motivované kapitalisty. Nikdo jiný totiž s“ lokomotivami“ podnikání z depa na trať nevyjede.“
-.-.-.-.-.-
Myslím, že asi nemá cenu rozebírat neskutečnou provozní slepotu pana Pfeifera (i když úvaha o tom, že svoboda a ne prachy, je hlavní motiv podnikatele, je sice nadsázka, ale nikoli tak nesmyslné tvrzení, jak by se mohlo zdát – nepodnikatelům). Pfeifer kritizuje vize druhých, ale sám na závěr svého textu už připomíná komunistické spoléhání na „ty správné kádry“, na to, že „všechno je v lidech“ – s tím rozdílem, že na rozdíl od bývalého režimu naopak vlastně žádá: „Nepřekážej podnikatelově svobodě, ta ho motivuje a bez této motivace jsme všichni v ….“.
Je vidět, že Luděk Pfeifer nepochopil nebo spíš odmítá pochopit a připustit si, že problémy kapitalismu mají systémové a makroekonomické příčiny, a týkají se i těch technologicky nesmírně vyspělých zemí s vysokou pracovní etikou jako je tomu v Japonsku, kde relativně úspěšné Německo je rukojmím exportu, který udržují stagnující mzdy. Jenže každý exportér potřebuje svého importéra. A také větším výkonem lze uspět jako jednotlivý podnikatel na pozadí (standardu) podnikatelů jiných – méně výkonných. Vyšší výkon všech znamená jen to, že o to rychleji všichni spěcháme ke svému společnému útesu. V této souvislosti lze vzpomenout Joan Robinsonovou, která ekonomickou problematiku tohoto druhu vysvětlovala na následujícím podobenství: pokud si jeden v hledišti stoupne na židličku, aby lépe viděl na jeviště, skutečně lépe uvidí. Pokud se ale jeho příkladem budou řídit všichni, zas nikdo neuvidí pořádně nic …
Autoři článku, který Pfeifer kritizuje, si zřejmě uvědomují mnoho věcí, které si pan Pfeifer odmítá připustit. Možná, že by se měl pan Pfeifer zamyslet nad tím, proč se taková „globální autorita na úseku strategického řízení“ (jak prvního z autorů sám Pfeifer tituluje) dostala do názorové polohy, že nejen připouští, ale dokonce i navrhuje, aby podnikání sloužilo k uspokojování společenských potřeb primárně a tedy víc než k nepřímému uspokojování individuálních potřeb skrze „prodej ziskových produktů a služeb“. Že posunu do této názorové polohy zřejmě muselo předcházet nějaké vlastní poznání této „globální autority“ …
… o tomto našem světě …
-.-.-.-.-.-
Na druhou stranu nám rozhodně neuškodí, pokud bychom se zamysleli i nad onou, už zmiňovanou starou podnikatelskou zkušeností, že „jenom jednoduché věci fungují“.
Protože v tomto jediném má zřejmě pan Pfeifer pravdu …
To, co při formování budoucích modelů reprodukce společnost i podnikatel potřebují, skutečně není vyjednávání s úředníkem. Pro to, aby se „kola roztočila“ v obecném smyslu, je důležité, aby podnikatelé byli motivováni k užitečné produktivní činnosti parametricky a podle jistých pravidel a mechanismů – nikoli na základě zvláštních úředně vyjednaných podmínek pro každého zvlášť. Například tak, že podnikatelům bude při jejich užitečné reálné produktivní činnosti vznikat parametrický nárok na jistou část prostředků z veřejných rozpočtů, které právě oni svou užitečnou činností (a zejména zaměstnáváním osob) vygenerovali v těchto veřejných rozpočtech – tedy něco, co jim při spekulačních operacích na finančních trzích náležet nebude …
Ovšem nárok na pro všechny stejně vznikající podíl na daních, které podnikatelova aktivita vyvolala v Systému, může v saturované ekonomice nakonec znamenat, že ekonomika, která překročí ziskovou a kapitálovou bariéru (aniž by přitom ale vyhasly procesy alokace poptávaných zdrojů mezi výrobci a na trhu vznikající poměry mezi absolutně jakkoli vysokými cenami), se pak (a právě proto) nakonec může nevratně dostat do polohy, kdy bez generování tohoto nároku by výrobce už ani nemohl dosahovat na nějaký (zdaněný) výnos, přesahující jeho vlastní náklady.
-.-.-.-.-.-
Pro pana Pfeifera by něco takového byl zřejmě konec světa.
Pro pány Portera a Kramera by to ale byl zřejmě jen sémantický problém. V názvu svého článku by pouze opravili první větu dvouvětého názvu, takže místo „Jak zachránit kapitalismus“ by upravená první věta názvu zněla „Jak opustit kapitalismus“ …
V Chrudimi dne 28. 8. 2011
