Ještě k reformě penzijního systému

Reklama


Srpen 9, 2009

Člověk nemusí být expert, ale i pouhým brouzdáním po síti lze zjistit, že diskuse o penzijní reformě skutečně probíhají celosvětově. Bylo by ale naivní představovat si, že někde najdeme „definitivní" pravdu o penzijním systému či „ideální" nákres jeho reformy. Experti se stále přou o výhodách i nevýhodách průběžného i fondového systému, o tom, zda systém spravovat spíše veřejně či soukromě, i o tom, jak lze jednotlivé prvky vzájemně kombinovat. Rovněž státy volí při penzijní reformě nejrůznější cesty od totální privatizace až po spíše umírněné reformy průběžného systému.

Budeme se muset smířit s tím, že budeme chodit do důchodu později a že poměr důchodu vůči průměrné mzdě bude pravděpodobně dále klesat. To jistě nikoho netěší, ale na druhé straně je to lepší, než kdyby se celý systém zhroutil kvůli nedostatku prostředků. Žádný zázračný penzijní systém, který by nám zajistil nízké sociální pojištění, nízký důchodový věk a současně vysoké důchody, opravdu neexistuje. Můžeme tedy v každém případě očekávat změny parametrů současného systému.

Pokud bychom chtěli větší reformu, dá se asi uvažovat především o dvou možnostech:

1) Systém pomyslných individuálních účtů (NDC). NDC znamená Notional nebo Non-Financial Defined Contribution Scheme (Pomyslný nebo nefinanční příspěvkově definovaný systém). Každý by měl svůj pomyslný individuální účet, kam by během života ukládal prostředky; od toho by se pak odvíjel jeho důchod. Účty by spravovala veřejná instituce (Česká správa sociálního zabezpečení, sociální pojišťovna). Ve skutečnosti zůstává zachován systém průběžného financování (pay-as-you-go, PAYG): vybrané prostředky se použijí na výplatu současných penzí. Prostředky nejsou investovány na finančních trzích a zhodnocují se v závislosti na vývoji ekonomiky. V tomto systému není důchodový věk pevně stanoven: čím později člověk odejde, tím vyšší má důchod. Je zaručen minimální důchod pro lidi s nízkými příjmy.

2) Možnost dobrovolně převést část prostředků do fondového systému (vyvázání, opt-out). Zájemci by mohli část prostředků investovat v penzijních fondech a spořit si tak dlouhodobě na vlastní penzi. Prostředky jsou investovány na finančních trzích, kde mohou, ale také nemusejí přinést vyšší výnosy. Jednalo by se pouze o menší část sociálního pojištění. Kdo nechce, může prostředky ponechat ve veřejném systému. Je ale třeba počítat s tím, že fondový (funded) pilíř znamená v přechodném období zvýšené náklady: lidé si spoří na vlastní důchod, ale současně je třeba financovat důchody stávajících penzistů.

Oba prvky lze i kombinovat. Jsou obsaženy například ve švédském penzijním systému i v systémech dalších zemí. Na druhé straně ani od nich nelze čekat zázraky. O konkrétních parametrech systému by se ještě muselo diskutovat.

Radikálnější varianty, jako je povinné spoření ve fondech, privatizace celého systému nebo naopak rovný důchod, asi v našich podmínkách nejsou příliš pravděpodobné a osobně bych je ani příliš nedoporučoval. K úspěšné penzijní reformě je třeba dohoda politických stran, ale také to, aby většina obyvatel přijala systém jako spravedlivý.

V českém prostředí je stále nejsolidnějším zpracováním tématu známá zpráva Bezděkovy komise z roku 2005. Ta odmítla stanovit „ideální" model důchodového systému a počítá s více variantami. Předpokládá ovšem, že převládající zůstane průběžný systém s možným dobrovolným fondovým doplněním.

Pokud si chcete přečíst něco ze světa, je samozřejmě výběr mnohem bohatší. Existuje klasická studie Světové banky z roku 1994 Averting the Old Age Crisis (Odvrácení krize stárnutí), která doporučovala systém o třech pilířích (první pilíř veřejný průběžný systém, druhý pilíř soukromé fondové spoření, třetí pilíř dobrovolné připojištění).

Také ale existuje práce Petera Orszaga a Josepha Stiglitze Rethinking Pension Reform: Ten Myths about Social Security Systems (Nové promyšlení penzijní reformy: Deset mýtů o systémech sociálního zabezpečení, 1999). Autoři zpochybňují univerzální výhodnost soukromých individuálních účtů ve druhém pilíři. Zajímavý je také článek Nicholase Barra z London School of Economics The Truth About Pension Reform (Pravda o penzijní reformě, 2001). Autor polemizuje s některými tvrzeními o výhodnosti fondového systému, například že řeší demografický problém, omezuje veřejné výdaje nebo zaručuje vyšší výnosy.

O systému pomyslných účtů NDC si lze podrobně přečíst například v publikaci Roberta Holzmanna a Edwarda Palmera Pension Reform. Issues and Prospects for Non-Financial Defined Contribution (NDC) Schemes (Penzijní reforma. Problémy a vyhlídky nefinančních příspěvkově definovaných systémů, World Bank 2006). Obsahuje i studie o jednotlivých zemích včetně ČR.

Milovníci chilského privatizovaného systému si mohou studovat web bývalého chilského ministra José Pinery. Existují ale i méně oslavné texty. Například tento materiál Wharton School Pennsylvánské univerzity o 17% poklesu hodnoty penzijních úspor v letech 2007-9 (The Fall of Pension Funds in Chile: A Lesson from the Downturn, Pád penzijních fondů v Chile: lekce z poklesu). 

Všechno to jsou příspěvky do diskuse bez nároku na absolutní pravdu.

Převzato z blogu autora na blog.ihned.cz

Přejít do diskuze k článku