Když republikáni přišli v Kongresu o většinu a John McCain prohrál prezidentské volby, zdálo se, že neokonzervatismus je mrtvou a přežitou silou. Francis Fukuyama si nad neokonzervatismem posteskl už v roce 2006, Ian Buruma dokonce popsal McCainovu kampaň jako „poslední neoconský výstřelek" a zdvořile si odkašlal v tom smyslu, že neoconi nám rozhodně chybět nebudou.
Návrat starých brachů
Jeden by čekal, že neokonzervativci budou z usazení Baracka Obamy do Bílého domu podráždění a k jeho prezidentství krajně skeptičtí a kritičtí. Místo toho se ale radují a spolu s liberály jej obskakují. Užívají si znovuzískaný respekt. Obama je jejich hrdina.
31. března založili editor Weekly Standard Bill Kristol, úvodníkář deníku The Washington Post Robert Kagan a další prominenti Foreign Policy Initiative (dále jen FPI, pozn. překl.), zatím poslední neokonzervativní think-tank. Na jejich první konferenci věnované plánu na zformování „úspěšné strategie" v Afghánistánu vládla doslova rodinná atmosféra. Hotel Mayflower ovládly žoviální šprýmy, klevetění a dobrá nálada. Nepřátelský hukot se objevil jen tehdy, když se objevil Lewis „Scooter" Libby. Muž, jenž byl v minulosti zodpovědný za známý únik citlivých dat o operacích CIA.
Vypadalo to, že skoro každý účastník byl prezidentem nějakého významného institutu či spolku. V jednom rohu seděl Clifford May, hlava Nadace pro obranu demokracie, vedle stál John Nagl, vedoucí Centra pro novou americkou bezpečnost, poblíž zase Randy Scheunemann, zdiskreditovaný lobbyista a bývalý prezident Výboru pro osvobození Iráku, dílčí aktivity Projektu pro Nové americké století (PNAC). Kolem těchto figur se točila konstelace mladých neoconských pisálků a snaživců, zahrnující bloggera Davida Adesinka, Jamieho Kirchicka z magazínu New Republic a Michaela Goldfarba ze Standarts.
V roce 2004 se sloupkař listu The New York Times a časopisu Weekly Standard David Brooks smál těm, kteří jsou fixováni na ideu „všemocného" PNAC. Řekl, že „organizace (PNAC, pozn. překl.) má štáb přibližně pěti lidí a zabývá se zahraniční politikou", a také, že „lidé, kterým se říká neokonzervativci, mají rozdílné zájmy a často se navzájem ani neznají". Zkrátka a dobře, nic zajímavého.
Jakkoli mohou organizace typu PNAC a FPI vypadat trochu jako mailing list, je zajímavé, že jsou schopny formovat zahraničně-politické debaty a ovlivňovat exekutivní moc snahou vrátit do hry mentalitu a myšlení studené války.
Zapomenutá změna
Neokonzervativci, rozčileni politikou détente, sáhli po Trumanově dědictví a reformovali tzv. Výbor pro současná nebezpečí. Už dlouho předtím, než se usadili v Bushově administrativě, v něm figurovali Richard Perle a Paul Wolfowitz. V roce 1981 Midge Decter založil Výbor pro svobodný svět. Donald Rumsfeld se stal jeho předsedou. O sedm let později se připojil k Wolfowitzovi a Perlemu a s Billem Kristolem a Robertem Kaganem společně podepsali otevřený dopis PNAC Billu Clintonovi, v němž požadovali změnu režimu v Iráku a také, aby se intervence do Iráku stala předmětem americké vládní politiky. Kristol s Kaganem nyní založili FPI. Navzdory Brooksovu zlehčování to ukazuje na výraznou propojenost.
Prvním bodem ustavujícího sněmu FPI byla nelítostná kritika izolacionistů. Pamflet Yes, we can, pod nímž jsou podepsáni Max Boot, Frederick Kagan a Kimberly Kagan, byl rozdáván přítomným hostům. Hned v první kapitole se autoři obávají „hlasů jak na pravici, tak na levici, jež hlásají, že válku v Afghánistánu není možné vyhrát, a že je potřeba zredukovat a přehodnotit cíle". Diskusní panel zahrnující Nagla, Roberta Kagana a zástupce deníku The Washington Post Jacksona Diehla, se poté zaměřil na obranu dosavadního zahraničně-politického konsensu, jehož primárním cílem by mělo být (jak ostatně říká Obama) navýšení počtu bojujících amerických jednotek v Afghánistánu.
John Nagl, hlavní jestřáb uvnitř Demokratické strany, touží po době, „kdy mezi dvěma stranami existoval konsensus ohledně zahraniční politiky, speciálně tehdy, když jsme své syny a dcery vysílali do války".
Kagan varuje, že „oportunisté uvnitř Republikánské strany mohou zaútočit na plánovanou eskalaci války v Afghánistánu". V souladu s Obamovou strategií proto řekl, že „Obama učinil odvážné rozhodnutí (…) nejenže se zavázal k dokončení mise v Afghánistánu, ale také učinil závazek k opravdové protipovstalecké strategii – to jest k ideji clear, hold and build."
Druhý diskusní panel byl věnován armádním zdrojům a navýšení bojových kapacit. Frederick Kagan, badatel z Enterprise Institute, předčil svého staršího bratra Roberta v pění chvály na současné vedení: „Plně podporuji politiku současného prezidenta – a budu pracovat tak tvrdě, aby prezidentská politika byla účinná a úspěšná, jako jsem pracoval pro úspěch kampaně v Iráku." Jeho proslov opět ukázal, jak se věci ve skutečnosti mají: jiný prezident, ale stále stejní ideologičtí pisálci a snílci.
Z jiného soudku: republikánský kongresman John McHugh hovořil o návrhu poslušnosti obou hlavních stran prezidentu Obamovi: „Prezidentovi mohu říci pouze jedno: zní to dobře, šéfe." Demokratka Jane Harman odmítla kritiku, jež jí vyčítala spolupráci s „další neoconskou skupinou", jako „výplody nesmyslných bloggerů". Rozpačitá podívaná vyvrcholila, když si vzal slovo senátor John McCain a byl Robertem Kaganem dotazován, jak by se jeho politika lišila od politiky Obamovy. McCain nabídl následující: „Zaprvé – a on (Obama, pozn. překl.) to tak dělá – musíte si uvědomit, jak obtížná tato výzva bude (…) za druhé, osobně bych býval byl raději požadoval celkový nárůst našich jednotek o deset tisíc než být připodobňován k Lyndonu Johnsonovi."
Uvědomme si, že toto v zásadě nejsou strategicky odlišné přístupy, ale pouze odlišná propagace téhož produktu.
Za třetí, McCain Obamovi doporučil „pokračovat v konzultacích s Kongresem a s lídry obou stran ohledně prevence obrození protiválečných aktivit." (sic!) Pro McCaina představuje obrovskou hrozbu americkým zájmům v Afghánistánu právě domácí disent. Nikdy však zatím nespecifikoval, jak by měl Kongres protiválečnému sentimentu bránit.
Někteří progresivní žurnalisté stáli v konferenční místnosti a žasli. Jim Lobe, dopisovatel Inter Press Service, prohlásil, že „bychom měli obdivovat jejich agilnost pod novou administrativou". Robert Dreyfuss, přispěvatel magazínu Nation, nemůže uvěřit „respektu", který si Obama přirozeně získává. „Jsou tak jedovatí, že s ním budou manipulovat podle svých potřeb," dodává Dreyfuss.
Magazín New Republic poznamenal, že FPI byla založena proto, že Kristol a další byli „znechuceni" z rozhovorů s mnoha lidmi z vedení Republikánské strany. Spousta republikánů začala pochybovat nad neustálým nárůstem vojenských výdajů, jež se měly stát alternativním stimulačním plánem. Cílem FPI je proto poskytnout prezidentu Obamovi „pravicovou obhajobu" v očích těch, kteří vůči němu začali být skeptičtí.
Liberálové hlavního proudu tento slib pochopitelně vnímají jako kajícnickou cestu za Bushovy roky. Jsou ale připraveni odpustit a zapomenout. Přítomní liberální intervencionisté si přišli odkývat litanie Fredericka Kagana na téma, jak Obama počítá s množstvím podpory od svých politických protivníků pro dovršení vítězství v Afghánistánu.
„Obamacons" na scéně
Komentátor Matthew Yglesias si povšiml, že „neokonzervativci sice byli zbaveni moci, ale v žádném případě nebyli vykázáni na okraj". Klíčové progresivní skupiny jim poskytly prostor potřebný k akcentování jejich témat. Podle Yglesiase to je cítit opakováním devadesátých let, kdy neokonzervativci bránili pravicové křídlo kosovského konsensu: „Tím, že byli Clintonově administrativě prospěšní, ale zároveň si uchovávali odpovídající úroveň kritického odstupu, dokázali neokonzervativci pozdvihnout svůj status a ukázat se později jako nejvlivnější strana v Bushově administrativě, když předtím chyběli v administrativách Bushe staršího i Reagana. Každá krize v sobě pro neokonzervativce skrývá potenciální příležitost."
Dreyfuss může mít pravdu v tom, že neokonzervativci jsou otrávení a nuceni se obrátit k Obamovi. Jistě tak ale neučiní ve chvíli, kdy jsou zčásti ještě považováni za zkrachovalé existence. Obecně vzato, neokonzervativci podporovali Clintonovu zahraniční politiku zvláště ve chvíli, kdy se střetl s realistickými republikány a odpůrci zahraničních intervencí. Právě v roce 2000 Bill Kristol a Robert Kagan společně sepsali úvodní esej ke knize s názvem Present Dangers , ve které si naříkají, že poslední dekáda dvacátého století představovala pro Spojené státy „promarněná léta". Američtí vůdci, hřímají oba autoři, měli „posílit americkou strategii benevolentní hegemonie", ale namísto toho si vybrali „nečinnost a úhybné manévry". Proto, pokud Obama usiluje o aktivní zahraniční politiku navzdory protestům odpůrců intervence, neokonzervativci budou zde a budou jej podporovat.
Romance mezi neokonzervativci a Bílým domem byla odhadnutelná. Sliby o pokornější zahraniční politice padly ve chvíli, kdy se Obama stal hlavním šéfem. Kancelář Bílého domu začíná vykazovat tendence směrem k intervencionismu a neokonzervativci mají k takovým prezidentům přirozený vztah, bez ohledu na stranickou příbuznost. Výkonná moc hustě přerostla pozice národní bezpečnosti, pokračuje v tendenci být místem schůzek s neokonzervativci nebo jejich liberálními spojenci – bez obav, protože právě oni brání maximalistickou interpretaci prezidentské moci.
Jak se to děje každých pět let: došlo ke změně na „trůnu" a neokonzervativci jsou opět na vrcholu. Tradiční a izolacionističtí konzervativci, kteří minulý rok Baracka Obamu podporovali ve víře, že se dočkají změny v zahraniční politice, jsou dávno zapomenuti. Jestřábi, kteří se tvářili drsně, jsou liberály oslavováni jako zodpovědná frakce pravého spektra. Nejedná se o výsledek manipulace, pouze šikovného rebrandingu. Tak lehce, jako Kagan sestupoval z pódia, jiní vystupovali nahoru, aby jej za řečnickým pultem nahradili. Z PNAC se stalo FPI a neocons se přetvořili v nové „Obamacons".
Text Michaela Brendana Doughertyho z časopisu The American Conservative, 20. dubna 2009, přeložil a mezititulky opatřil Ondřej Šlechta.
Převzato z www.revuepolitika.cz
