Při čtení dnešního evangelia o boháči a Lazarovi a zejména při pohrůžkách proroka Ámose by se mohlo zdát, že Bible předem zatracuje boháče. Proč ne, když se měli dobře už za živa. Tuto tvrdou pravdu připomíná nebeskou manou sycený Abrahám zbohatlíkovi trápenému ohněm a žízní (Lk 16,25). Problém je jinde. Ámos hrozí severnímu Izraeli v situaci, kdy se na něj chystají asyrská vojska. Ježíš zase vykládá podobenství o Lazarovi jako odpověď na aroganci farizejů, "kteří měli rádi peníze a posmívali se mu" (Lk 16,14). Peníze jsou v Bibli problémem skutečně až na posledním místě. Zásadnější háček představuje mentalita nadutosti, drzosti, arogance, lhostejnosti a duchovní slepoty, kterou bohatství produkuje. Někdo, třeba marxisté, by řekl, že prachy způsobují citované postoje zcela zákonitě, protože mít hodně peněz již patří ke strukturálnímu pochybení. Všichni mají mít stejně málo. Jiní, třeba já, by řekli, že není špatné mít kamarády, kteří mají peníze nikoliv malé. S některými z nich jsem se již stýkat přestal. Právě proto, že se nenápadně změnilo jejich smýšlení, a jim to ani vůbec nedošlo. A dokonce jim ani nedošlo, že jim někdo či něco chybí. S jinými bohatými, se naopak s radostí stýkám, například s jedním kamarádem, kterého jsem dvacet let neviděl. Tento týden mne navštívil v Mnichově. Ámosovi vadí nikoliv to, že se tamější Izraelci mají jako prasata v žitě, ale že se "netrápí nad otevřenou ranou Josefovou" (Am 6,7). Národ duchovně a morálně krvácí jako podříznuté dobytče, které boháči ke své potěše svého břicha likvidují. Svého času prohlásil agrárník Antonín Švehla na adresu všeho schopných poslanců v prvorepublikovém parlamentu: "Když už jsou u koryta, ať aspoň tolik nemlaskají". Izraelci za Ámose mlaskali intenzivně, podobni mnohým našim poslancům nově demokratickým. Prorok personifikoval osud národa v postavě Josefa prodaného jako gastarbeitera do zahraničí. Stejně bude prodán celý národ do vyhnanství, protože se zpronevěřil Hospodinově smlouvě. Zde tkví jádro problému. Opoziční smlouvě, která posvětila zkorumpovanou privatizaci, se nelze zpronevěřit, protože udělala z veřejné věci nás všech (res publica) naprosto veřejný dům, česky zvaný bordel. Zato smlouvě na Sinaji se lze zpronevěřit, protože si to Hospodin pohlídá. Transcendentní hledisko, kterým se posuzuje život národního společenství, se neustále profiluje za celonárodním svinčíkem provozovaným bohatými, a hlavně zpupnými Izraelci.
Když Ámos své rodáky kritizoval, dobře věděli, o čem mluví. Co máme říkat my? Může arcibiskupství olomoucké po mešní aféře a po čtyřech, nebo kolika prohraných soudech, kritizovat nějaké tuneláře? Věrohodnost Ámose nebo Ježíše tkvěla ve faktu, že v podobných praktikách sami nejeli. Ježíš s farizeji klidně hodoval a nijak se jich neštítil. Prachy mu samy o sobě nesmrděly. Když se však bohatství stalo příčinou duchovní arogance a slepoty, pak vypravoval farizeům zmíněné podobenství. Základní problém spočívá v neschopnosti bohatých vidět obecné a dějinné skrze nabitý měšec. To není snadné: měšec má totiž tu nepříjemnou vlastnost, že je těžký a plný. Musíte se na jeho nesení stále více soustředit. A pokud je již vrchovatý, pak si musíte vytvořit svými lokty potřebný prostor, aby bylo možno vykutálené peníze opět posbírat. To lze pouze za cenu vysypání peněz nových a jsme v začarovaném kruhu. Pokud se takto zprivatizují všichni, pak jsme v situaci, kdy žádná res publica není, pouze více či méně efektivně organizovaný bordel.
Nedávno jsme slavili 60 let od vydání knihy Cesty do otroctví, jejíž rakouský autor se jmenuje Friedrich Hayek (1889-1992). Kniha se stala zaklínadlem privatizujících Ježků a Klausů, proto se na ni podívejme jinýma očima. Hayek zásadně obhajuje systém osobního vlastnictví jako podmínku liberálně pojaté svobody: v systému, kde se kontrola výrobních prostředků dostává mezi více lidí jednajících nezávisle a svobodně, nedochází k totalitní kumulaci moci. Jinak řečeno z evangelijního kontextu: svobodomyslný Ježíš nezatracuje majetek, vždyť i jemu přinášel osobní svobodu. Evangelizátor na volné noze nemusel pracovat, protože jej někdo živil. Kdyby Ježíš žil v komunistickém socialismu, skončil by v base coby příživník. Hayek bere tvorbu zisku v politickém kontextu, v němž totální plánování výroby a distribuce zisku ničí svobodu jednat ze svého vlastního přesvědčení a na své vlastní riziko. Ale v úvodu knihy se autor ukazuje jako typický liberál. Za prvé, zásadně ospravedlňuje "the certainty of a given minimum of sustenance for all", čili právo na zajištění základních životních potřeb. Hayek tím zásadně obhajuje Ježíšovu kritiku zvrhlého systému, kde bohatství ničí život chudého Lazara. Každý má právo na tolik potravy, ošacení a bydlení, aby si zachoval život. Za druhé: další důležitý prvek v Haykově systému tvoří systém práva a zákonů. Jeho kapitalismus zásadně odmítá ono "laissez faire" jednoho hradního učence. Svobodnou soutěž jednotlivce zajistí právě společné zákony, protože ona res publica musí sloužit všem jednotlivcům, nejen některým zvláště nadaným žralokům typu pana Koženého, kterého pan profesor svého času velmi miloval. Jinak řečeno Hájkovými slovy:
"Planning and competition can be combined only by planning for competition, not by planning against competition. The planning against which all our criticism is directed is solely the planning against competition."
Raději jsem to nechal v originále. Hájek tedy vůbec nezatracuje plánování jako takové, pouze špatné plánování. To, jež centrálně organizuje výrobu a rozdělování. Zásadně však obhajuje plánování správné, které podporuje soutěživost a zajišťuje všem svobodným jednotlivcům právně (a nikoliv sociálně!) rovné šance v uplatnění svých schopností. Pan profesor asi četl jiného Hayeka než já, ale to nevadí. On chodil do komunistické ekonomické školy v Praze, o otevřené společnosti pouze nezávazně snil.
Chyba Ježků, Kočárníků a dalších finančních větroplachů tkví v nedostatečné meditaci Hayekova centrálního pojmu "spontaneous order". Hayek teoreticky a léta přemýšlel o tom, jak se ustavuje harmonická rovnováha mezi svobodně jednajícími ekonomickými činiteli. Lidé sice podnikají s omezenou znalostí věcí – čímž se liší od vševědoucích centrálních plánovačů – ale tuto omezenou znalost přece jen mají. V privatizaci ji měla pouze úzká skupina vyvolených s telefonním číslem na bankovní prokuristy poskytující tehdy nenávratné půjčky. Pan Novák se mohl jít klouzat, zato nyní musí ony půjčky splácet ze svých daní. Nomenklatura byvší i nová, jednající na úkor ekonomické svobody ostatních, se zmocnila po sametu všeho, co v této zemi nebylo přivázáno řetězem. Dloužky vracíme až nyní, sníženým ratingem ekonomiky obtěžkané deficitem a interním zadlužením na jednu generaci. Omezená znalost ekonomických aktérů musí být podle Hayeka vyvážena soustavou pevných právních norem, které nedovolí zneužití informací a vědomostí v neprospěch svobodné soutěže. Jaká mohla být svobodná soutěž čtrnácti miliónů akcionářů, kteří o daných firmách nevěděli zhola nic? Tehdy přišli pouze o papírky, nyní máme na krku dluhy v konzolidační agentuře, skrytý deficit ve státním rozpočtu a prohrané mezinárodní arbitráže.
A jsme znovu u Ámose a u přesažné hodnoty morálních zákonů. Ty ostatně zásadně ctil i Adam Smith, z něhož si mladí dogmatikové a tehdejší pseudokonzervativci přečetli jen dílo "Bohatství národů". Asi by je hodně překvapil spis The Theory of Moral Sentiments. Adam Smith tuto knihu považoval za své klíčové dílo, kde zásadním způsobem obhajuje individuální etiku. Hlavní zájem skotského filosofa se soustředil na morální vlastnosti "vnitřního člověka". Ve Smithově etické teorii má argument známé "invisible hand" zcela jiný význam než v Bohatství národů, kde tento všeho všudy jedenkrát užitý termín (!) popisuje nikým nezamýšlené důsledky ekonomické aktivity racionálně jednajících individuí. Etická teorie ukazuje, že každý z nás je sice nesen různými vášněmi a zájmy, ale přesto může racionálně a morálně posoudit své jednání. Proč? Protože dovede zaujmout odstup od svých vášní – i té ke hrabání majetku – a dokáže se vidět jinýma očima. Svoboda nás uschopňuje k tomu, abychom se stali nezávislým pozorovatelem sebe sama. Argument neviditelné ruky nese morální rozměr. Díky odstupu od sebe sama existuje objektivní morální úsudek a tím i neviditelná ruka univerzálních morálních příkazů. Přemoudřelé české privatizátory by možná zarazilo, že dílo Teorie morálního citu vzniklo před napsáním základního opusu o ekonomii. Ježíše ani Ámose by Smithův postoj nijak nepřekvapil. Znali jinou neviditelnou ruku než čeští nadutí zbohatlíci.
Převzato z Umlaufovin
