Jsem státní – ach ta potupa …!

Reklama







Když jsem po nákupu v pardubickém Globusu vyložil nákupní vozík a sedl si za volant a můj pohled padl mimoděk na velký rudý neon s typickým známým stylizovaným nápisem „Budějovický Budvar“, pod kterým bylo sice menším písmem, ale velkými písmeny napsáno „NÁRODNÍ PODNIK“.

 

Tož tak, řekl jsem si v duchu …

Takže pořád ještě „národní podnik“. Nikoli tedy státem vlastněná akciová společnost, kde by stát mohl případ od případu prodávat akcie podle toho, kolik za ně zrovna dostane, a podle vlastní strategie, jak velký podíl si chce v podniku udržet.

 

Protože národní podnik je forma, která ještě nic takového neumožňuje.

Je to forma starší než státní podniky z konce 80. let – je to organizační forma původem z roku 1945, kdy tzv. lidová demokracie nebyla ještě (úplnou) kořistí bolševika.

 

Po listopadu 1989 ovšem moc „národních podniků“ nezbylo.

To proto, že pozdní reálný socialismus premiéra Adamce v 80. letech většinu předtím existujících „národních podniků“ a koncernových podniků přeměnil na „státní podniky“

 

-.-.-.-.-.-

 

Nicméně nejde o organizační formu …

Podívejme se na obsah – podnik v rukou veřejné moci nebo institucí odlišných od skutečného soukromého vlastníka toužícího po zhodnocení svých peněz.

 

My Češi víme, že konkrétně Budvar si vede na trzích dobře a není nezbytné, aby byl v soukromých rukou – i když vyrábí běžné zboží pro trh. Koneckonců i takový – po druhé světové válce velmi dlouho státní – Renault (pokud jde o slovní překlad samotný, tak také vlastně „národní podnik“ – tedy Regie National Usines de Renault s hlavním závodem v Billancourtu) byl právě takovým výrobcem běžného zboží pro trh a rozvíjel se po druhé světové válce vcelku úspěšně. Francouzská vláda rozhodně nezprivatizovala Renault při nejbližší příležitosti jako se to děje tam, kde vznikají potíže a kde přitom nejde (přinejmenším v rozumnějších národech než jsou Češi) o síťové a společensky klíčové oblasti, ale jen o běžné (ať už investiční nebo spotřební) zboží pro trhy.

U odkládání privatizace Renaultu (nakonec uskutečněné v roce 1996 ve chvíli, kdy krátce vládla chiracovská pravice), hrály ovšem výraznou roli i politické důvody …

 

-.-.-.-.-.-

 

Levice pochopitelně a právem reaguje nevraživě na snahy ziskový Budvar, tuto slepici snášející zlaté vejce, bezdůvodně přeměnit na státní akciovou společnost a pak prodávat či rovnou prodat, protože ví, že jakákoli vláda by zřejmě výnos –  jako vždy předtím – prohospodařila.

 

Vše shora uvedené ale nemění nic na faktu, že například pro ekonomy a pro takového běžného Američana je podnik, který produkuje a prodává typické zboží pro trh a je ve vlastnictví státu nebo mimo typického soukromého vlastníka, něco podezřelého a potupného (nemyslím univerzity, vodárny atd. – tam to ten typický Američan samozřejmě bere. Mám na mysli právě „Budvary“ a „Renaulty“ – nakolik existují).

 

Podle Američana lhostejno jaké sociální vrstvy, by se takový podnik měl vlastně „stydět“, protože mu kapitalistická (tedy ta jeho) společnost (viz Černého bonmot „Česká, tedy vaše televize“) vlastně říká:

 

„Jsi méněcenný, protože se buď nenašel soukromý kapitál, který by si koupil tvé akcie a věřil v to, že mu svou produkcí vyneseš zisky. Tak tě musí z milosti udržovat při životě veřejná moc …

Styď se, chlapče!

A jestli ty zisky náhodou skutečně vynášíš, tak co tu ksakru pohledáváš …?

Šup s tebou do soukromých rukou, vždyť tady v rukou nesoukromých máš přece pihu na své prezentační píárové kráse …“  

 

-.-.-.-.-.-

 

Podobným tónem hovořili i naši moudří ekonomové, když komentovali výsledek procesu, kdy se mamut zvaný General Motors stal před časem – pravda, skutečně z nouze a nutnosti – společným majetkem veřejné moci, penzijních fondů a odborářů. Zdůraznili, že tento druh vlastnictví je handicap, který je nutno – hned jak to půjde – napravit novou privatizací …

 

Je možné, že v dnešním kontextu kapitálových trhů mohou mít tito lidé pravdu.

Pokud žiji ponořen v kapitalistickém systému, je celkem logické uvažovat tímto způsobem.

 

Ale co kdyby

 

a)      kupní síla konečné spotřeby široké veřejnosti stagnovala a klesala kvůli snaze zaměstnavatele operujícího v reálné produkci Starého vyspělého a kapitálově silně saturovaného světa uchovat a udržet pro sebe i v nových podmínkách nejvyšší zisk,

b)      kupní síla peněžní jednotky by naopak rostla, reálný statek nebo reálná kapacita by klesala a potřebné rozsahy kvantitativního uvolňování a expanze „dluhů všeho druhu“ by nebyly ve Starém vyspělém světě už možné,

c)      a na veřejné zakázky by bylo čím dál méně peněz …?

 

A co kdyby se příběhy General Motors masově stávaly ve Starém vyspělém světě pravidlem i u těch, kteří by nedělali chyby v podnikatelské politice jako GM?

A jaké by to bylo s japonskými podniky, „které přece chyby nedělají“, kdyby v této zemi nevytvořila veřejná moc technologicky skoro nejvyspělejšího národa skromných dříčů (který ale „netiskne“ světovou měnu) za patnáct let ten největší veřejný dluh mezi normálně fungujícími státy světa?)

 

Jak moc by pak byl důvod se „stydět“, pokud by čím dál víc ostatních reálných kapacit kolem mne ve Starém kapitálově vyspělém světě bylo postiženo …podobným způsobem?

 

 

Too much to shame …

 

 

 

V Chrudimi dne 19. 2. 2011

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku