Že umělci jsou bezesporu šašci a klauni, to je všeobecně známý fakt, ale že by i filosofové? Vždyť se zabývají moudrostí (filein – mít rád, sofía – moudrost). Ovšem velmi často jejich láska k moudrosti nabývá rysů neskutečných pošetilostí, groteskností, pitomostí a blbostí. Snad ani neexistuje nějaká volovina, nesmysl a nelogičnost, kterou by se vážně nezabývali a velice duchaplně to nerozebírali. Stačí občas nakouknout do díla postmodernistů. (O postmoderní filosofii někdy příště.)
Chtěl jsem původně vybrat z díla George Wilhelma Friedricha Hegela (1770-1831) do seriálu Vyklepáno z knih nějaké ty jeho moudrosti, ale zjistil jsem, že to nelze udělat, neboť to by byly samé nesrozumitelné bláboly. Hegel je totiž pro mne kabaretiér, šašek, klaun a perfektní dadaista. Rozhodně by v Curychu v kabaretu Voltaire byl vůdčí postavou, určitě by předčil i Tristana Tzaru. Hegel byl v době své slávy uznáván za největšího filosofa své doby, něco jako dnes Heidegger. Bez citování Hegela se prostě neobešla žádná řádná profesorská studie, stejně jako dnes se neobejde bez citace z Heideggera (ještě nedávno to bývaly zase citace z Marxe).
Jako doklad toho, že Hegel je kabaretiér a ne filosof, přikládám pár jeho vět – prý hluboce filosofických.
Hegelova definice tepla: Teplo je znovuobjevení hmoty v její beztvarosti, její pohyblivost je triumfem abstraktní homogenity nad specifickou určitostí, její abstraktní jen o sobě jsoucí kontinuita je coby negace zde kladena jako aktivita. Podobně definuje elektřinu!
Další srandovní citace: Pohlížíme-li na Přírodu co do její jednoty se sebou, je nazíráním, která v absolutní pravdě sebe samé se odhodlává propustit ze sebe na svobodu moment své zvláštnosti či prvního určování a jinobytí, bezprostřední ideu, jako svůj odlesk, sebe jako přírodu.
Příroda jakožto příroda, tj. pokud se ještě smyslově liší od onoho tajného smyslu, který je v ní skryt, příroda oddělena, odlišena od těchto abstrakcí je nic, nic osvědčující se jakožto nic, je nesmyslná nebo má jen smysl vnějškovosti, která musí být zrušena.
Příroda se naskytla jako idea ve formě jinobytí. Jelikož idea jest takto jakožto to jí samé negativní čili jest sobě vnější, není tedy příroda vnějšková jen relativně vůči této ideji, nýbrž vnějškovost je tím určením, ve kterém jest jakožto příroda.
Pro nás má duch přírodu svým předpokladem, jehož pravdou a tak tím jeho absolutně prvním je on sám. V této pravdě příroda zmizela a duch vzešel jako idea dospěvší ke svému bytí pro sebe, jejímž objektem i subjektem je pojem. Tato totožnost je absolutní negativita, neboť v přírodě má pojem svou dokonalou vnější objektivitu, toto jeho zvnějšnění je však zrušeno a pojem se v něm stal totožným sám se sebou. Je touto totožností tedy jen jako navrácení z přírody.
Zjevování, které jakožto abstraktní idea je bezprostředním přechodem, vznikáním přírody, je jakožto zjevování ducha, který je svobodný, kladením přírody jakožto jeho světa; kladením, které jakožto reflexe je zároveň předpokládáním světa jakožto samostatné přírody. Zjevování v pojmu je vytváření přírody jakožto bytí ducha, v němž si duch dodává afirmace a pravdy své svobody. Absolutno je duch: toto je nejvyšší definice absolutna.
Nešťastné vědomí, poctivé vědomí, boj šlechetného a podlého vědomí.
Mám rád filosofa Hegela, tam se mohu smát u každé věty, Hegel je perfektní dadaista a surrealista, dokonalý kabaretiér. Ostatní filosofové tak zajímaví nejsou.
Samozřejmě, že čím více je něco nesmyslnější, tím je to pro intoše zajímavější téma. Jak podobné křesťanství – čím větší teologická absurdita, tím více ještě absurdnějších teologických pojednání.
Který student po ročním tréninku zvládne psát žargonem a la Hegel (či Heidegger), má o kariéru postaráno, může totiž už jenom chrlit pseudomoudré a pseudofilosofické texty jako chrlí v masokombinátu jitrnice. Profesura a doktorát je samozřejmostí. Osobně tyto texty, speciálně třeba Petříčka, docela rád čtu, považuji je za texty dadaisticko surrealistické. Kdyby Věrča Linhartová vsunula občas do svých automatických textů nějaké ty rádoby filosofické výrazy, byla by považována za superfilosofku. Copak, copak Věruško, kariéra superfilosofické hvězdy na Karlově univerzitě tě neláká?
V době tzv. Pražského jara vystoupila spousta našich filosofů s tezí, že mladý Marx má odlišné názory od starého Marxe, a prý ty jeho texty z mládí jsou mnohem lepší, než texty z jeho dospělosti. Za příklad kvality textů mladého Marxe dávali jeho Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. A tak jsem těch pár desítek stránek poctivě a pečlivě pročetl. Pro mne tam skutečně není nic nového a objevného. Intoši okolo Ekonomicko filosofických rukopisů nadělali příliš veliký humbuk a poprask (spíš ale to beru jako reklamu intošů na sebe sama). Začali totiž prohlašovat, že mladý Marx tvrdil a psal něco jiného v mládí a něco jiného ve stáří. Postavili proti sobě mladého Marxe proti starému Marxovi. Připadá mi to k smíchu, ale intoši to tvrdili s vážnou tváří a popsali o tom hory papíru. Takže: Ekonomicko filosofické rukopisy jsou dílo nedokončené, neukončené, jsou to spíše jakési poznámky připravené k pozdějšímu zpracování, je tam spousta nedokončených vět, spousta přeškrtaných slov, spousta myšlenek je pouze v náznaku. Ekonomicko filosofické rukopisy Marx nikdy nedokončil, rozepsal je v mládí a už nikdy neměl zájem o jejich dokončení, tedy nepovažoval je za nějak důležité a významné.
Ale co je nejdůležitější? Je to psáno stylem Hegelovým. Bavil jsem se docela vesele při čtení stránek v nichž Marx jakoby „vyvrací“ Hegela. Ocituji nějaký překrásně zamotaný a zašmodrchaný barokním stylem psaný text, jsou to neuvěřitelné spleteniny předlouhých souvětí. Aby čtenář vůbec přišel na to, co nějaké souvětí vyjadřuje, je nucen přečíst ono zašmodrchané barokní souvětí nejméně pětkrát, aby pochopil, oč vůbec jde. Popravdě řečeno, ani ten Hegel ani ten mladý Marx se prostě nedají číst, obojí je přímo surrealisticko dadaistický text. A to je voda na mlýn soudobým intošům, čím více je něco nesrozumitelnější a dadaističtější, tím více se oni mohou blýsknout podobným stylem. Předčítat to v nějakém divadle komedie, no prosím, ale pro normálně myslícího člověka jsou to surrealistické plácaniny a ne nějaké hlubokomyslné filosofické myšlenky. Prostě dada! Sebevětší pitomost zahalená do složitého (hegelovsky-heideggerovsky-patočkovsky) filosofického žargonu je považována za vrchol moudrosti a vrcholné filosofování.
Přečtěme si tedy hegelovský blábol samotného Marxe: Příroda se naskytla jako idea ve formě jinobytí. Světlo je – přirozená forma – reflexe v sobě. Těleso jako Měsíc a kometa je – přirozená forma – protikladu, který je podle logiky na jedné straně pozitivnem spočívajícím na sobě samém, na druhé straně negativnem spočívajícím na sobě samém. Země je přirozená forma logického důvodu jakožto negativní jednota protikladu atd. Příroda jakožto příroda, tj. pokud se ještě smyslově liší od onoho tajného smyslu, který je v ní skryt, příroda oddělena, odlišena od těchto abstrakcí je nic, nic osvědčující se jakožto nic, je nesmyslná nebo má jen smysl vnějškovosti, která musí být zrušena.
Nebo tento Marxův blábol: Bytost nedostatečná nejen pro mne, v mých očích, bytost nedostatečná o sobě, má mimo sebe něco, čeho se jí nedostává. Tj. její podstatou je něco jiného než ona sama. Příroda se proto musí pro abstraktního myslitele sama zrušit, neboť je jím už kladena jako podstata potencionálně zrušená. Takových Marxových bla bla bla vět lze opsat nespočet stránek. Nač to? Marx ale později píše: Nafoukaní a bezvýrazní epigoni zacházejí s Hegelem jako se chcíplým psem, proto jsem se otevřeně přihlásil jako žák k tomuto mohutnému mysliteli a tu a tam jsem dokonce užil jemu vlastních výrazových způsobů.
Hegel samozřejmě nebyl žádný idiot, třeba jeho třísvazkové Dějiny filosofie jsou podnes čtivé a jeho podobenství Pán a rab je přece moc hezké. Nebo i toto je přece výborné: čirá myšlenka, čiré bytí a nicota jsou jedno a totéž.
Hegel – Pán a rab: Člověk s člověkem zápasí na život a smrt o podrobení. Pán dokázal ovládnout strach a úzkost před smrtí, rab podlehl strachu a byl podroben. Rab pracuje, pán požívá. Pán je podoben zvířeti, oba totiž přistupují k předmětnému světu jevů jako konzumenti. Rabův vztah je ale tvořivý, vyrábí na sebe i na pána, potvrzuje podstatu lidské existence, stává se nositelem lidského pokroku.
Hegel: Vše, co je reálné, je racionální. Tento svět, pruský stát, je nepochybně reálný, existuje a proto je nutně racionální a nelze mu nic vytknout. Pruský stát je úplným, konečným projevem božského ducha ideje. Stavět se proti pruskému absolutismu znamená vzpouzet se proti přírodě. To by člověk mohl zrovna tak požadovat zreformování struktury dubového dřeva nebo zrušení deště.
Kdyby se Hegel postavil proti pruskému absolutismu, byl by zbaven své živnosti, tak raději šaškoval.
Ale už osmnáctiletý Marx se vysmál neprůhlednosti a mnohoznačnosti Hegelovy filosofie v sérii epigramů pojmenované O Hegelovi.
Slova, jež učím, se v ďábelskou směsici spletla.
Ať každý si myslí, co myslet si libo mu je.
Tak aspoň nikdy ho nesevřou nesporné meze,
ať se z útesů řítí či pění se v záplavě vod.
Tak také slova i pojmy, jež sestaví básník,
jež pouze on chápe a význam jim vkládá jen on,
a každý z nich jak bájný nektar může sát moudrost.
Teď víte vše, neboť veliké nic jsem vám řek.
Už ale i Marxův otec varoval syna před hegeliány, které označil za nové amoralisty, kteří překrucují slova, ač je sami neslyší, a označují záplavu slov za výplod génia, protože v ní nejsou žádné myšlenky. Němečtí učenci píší své knihy jazykem tak suchým a nejasným, že z toho prostí smrtelníci mají hlavu na prasknutí.
Groteskní a nesourodá melodie Hegelovy filosofie mne neoslovovala, zapsal si Marx jako student.
O Hegelovi se s pohrdáním vyslovovaly i další slavné osobnosti.
Kierkegaard o Hegelovi: Existovali filosofové, kteří se před Hegelem pokoušeli vysvětlit dějiny. A prozřetelnost se mohla jen smát, když pozorovala tyto pokusy. Prozřetelnost se však nesmála nahlas, neboť těmto snahám byla vlastní lidská a počestná upřímnost. Ale Hegel! Zde bych potřeboval Homérův jazyk. Jak bohové řvali smíchy! Takový hrozný profesůrek, který jednoduše prohlédl nutnost čehokoli a všeho co je, a který teď celou tu záležitost vyhrává na svém flašinetu, poslouchejte, vy, bohové Olympu. Hegel dělá Němcům čest – je tak hrubý, jak to jen Němec dovede. Skvělý duch prohnilosti, ta nejodpornější ze všech forem zhýralosti, zplesnivělá nafoukanost, intelektuální chlípnost, hanebná skvostná zkaženost. Jeviště dějin, jsme vychováváni k tomu, abychom hráli pro potlesk.
Schopenhauer píše: Tato kolosální mystifikace bude pro potomky nevyčerpatelným zdrojem výsměchu naší době. Hegelovská fraška nadělala dost škody, musíme s ní skoncovat, musíme promluvit – přestože se možná ušpiníme, probereme-li tuto skandální záležitost. Hegel měl na filosofii a literaturu nanejvýš devastující, ochromující a zhoubný vliv. Hegelovská otřesná nepoctivost, největší intelektuální podvod v dějinách naší civilizace.
Schopenhauer pokračuje: Tlach bláznivých úst bez rozumu (Shakespeare). Hegel dosazený shora a soudobou mocí prohlášený za Velkého Filosofa, byl prostinkým, nanicovatým a negramotným šarlatánem. Sepisoval a omílal ty nejbláznivější mystifikující nesmysly. Pravda je to poslední oč jim (hegeliáncům) jde. Intelektuálně zkorumpoval celou jednu generaci, šlo jim o zájmy osobní, politické, klerikální, oficiální, stručně řečeno o zájmy materiální.
Hegelem začal věk nepoctivosti, věk nezodpovědnosti, nezodpovědnosti intelektuální, později nezodpovědnosti morální.
Hegelův bombastický a mystifikující žargon.
Hegelův systém jako takový byl kolosálním potratem.
Hegelův styl je nesporně skandální, vyniká mimořádnou absencí originality. Klaun se snadno může stát „tvůrcem dějin“.
Hegel zakrývá myšlenky pod přívalem slov, které musí čtenář složitě odstraňovat, aby se dobral pravého smyslu. Jde o jakýsi druh úniku, způsob, jak se skrývat před denním světlem. Jeho divoké sny o panování a poddanství.
Věk intelektuální nepoctivosti. Hegelova filosofie je pseudofilosofií a měla ničivý vliv, pohlížím na ni s pohrdáním.
Hegel sám svoji vlastní filosofii označoval za vznešenou hlubinu.
Schopenhauer: Kruté skutečnosti války nakonec ukáží hračky intelektuálů v pravém světle.
Engels: Hegelovci ničemu nerozuměli, ale přesto psali o všem.
Wolff: Kočky byly stvořeny proto, aby žraly myši, myši proto, aby byly požírány kočkami a celá příroda proto, aby dokázala moudrost Tvůrce!
Fridrich Wilhelm III.: Abstraktní vědy zasahují pouze akademický svět a slouží jen k osvícení této skupiny. Nemají proto pro blaho lidu pochopitelně žádnou hodnotu. Bylo by bláznovstvím je úplně zakázat, ale bude prospěšné, vymezí-li se jim patřičné meze.
Popper: Hegel zhanobil nejen rozum, svobodu, rovnost a další ideály otevřené společnosti, ale také upřímnou víru v Boha a nakonec i upřímné vlastenectví. Jak může někdo, kdo má i jen to nejmenší ponětí o evropských dějinách, o stěhování a míšení kmenů, o nesčetných migračních vlnách, které přicházely z Asie, smíchaly se a rozptýlily, jakmile dosáhly bludiště poloostrova zvaného evropský kontinent, jak může někdo, kdo to ví, přijít s principem národního státu? Národní stát je mýtus, iracionální, romantický a utopický sen, sen naturalismu a kmenového kolektivismu.
Popper: Chcete-li záměrně ohloupit mladého člověka a učinit jej neschopným jakéhokoliv myšlení, neexistuje osvědčenější prostředek než pilné studium Hegelových děl. Neboť toto monstrózní pospojování slov, která se ruší a sobě odporují, způsobí, že myšlení v marné snaze něco při tom myslet, umučí samo sebe, mladík padne vyčerpáním a jeho schopnost myšlení se postupně zničí tak úplně, že mu potom budou prázdné a holé floskule platit za myšlenky.
Popper pokračuje: Pro Hegela je Stát vším, jednotlivec ničím, protože za vše vděčí státu. Stát je božská idea existující na zemi, musíme ctít stát jako božstvo, stát je chod boha ve světě, stát je organismus, patří mu bytostně vědomí a myšlení, stát ví, co chce, stát existuje kvůli sobě, stát je existující, skutečně mravní život. Hegel tvrdí: Stát je organismus, má všeobecnou vůli, rozum, duch. Každý národ, který se chce vynořit ve své existenci, musí prosadit svoji jedinečnost a duši tím, že vstoupí na „jeviště dějin“, tzn. že bojuje s ostatními národy, předmětem boje je ovládnutí světa. Válka je spravedlivá, světové dějiny jsou světovým soudem. Cesta nahoru je táž jako cesta dolů, říká Herakleitos a Hegel po něm opakuje: Cesta na západ je stejná jako cesta na východ. Hegel: Má-li se čelit podvratným názorům, musí Stát vzít v ochranu objektivní pravdu. Kdo je schopen a oprávněn rozhodnout, co je a co není objektivní pravda? Hegel odpovídá: Obecně vzato, Stát musí rozhodovat, co se má pokládat za objektivní pravdu.
Hegel: Podstata ducha je svoboda. Germánský duch je duch nového světa. Jeho cílem je uskutečnění absolutní pravdy jakožto nekonečného sebeurčení svobody. Dějiny světa nejsou ničím jiným než vývojem pojmu svobody. Dějiny světa jsou ospravedlněním Boha v dějinách. Co se stalo a co se po všechny dny děje, je v podstatě jeho dílo.
Namísto vysvětlení se předkládají metafory a namísto pravdy alegorie.
Fichte vydal anonymně knihu tak, aby to vypadalo, jako že to napsal Kant. Kant zareagoval: Nechť nás Bůh ochraňuje před našimi přáteli. Před svými nepřáteli se už chceme ochránit sami.
Tlachání Fichteho, Hegelovo šarlatánství. Spíš k smíchu než k pláči je sama skandální skutečnost, že veřejnost bere tyto klauny vážně a že jsou předmětem obdivu. Jsou neschopni rozlišit mezi myšlením a fantasií, natož mezi dobrem a zlem. Domýšlivost roste přímo úměrně s absencí myšlení.
Kant o metafyzice: Pouhá obrazivost, nesmysl, iluze, neplodný dogmatismus, povrchní nárok na vědění všeho. Prokletá plodnost metafyzických pisálků. Chtějí uhranout veřejnost. Nestoudné dvojznačnosti, slabomyslné fantasie, bludiště stínů a ozvěn dávných filosofií.
Důstojnými pokračovateli a věrnými následovníky Hegela jsou i dnes ještě vychvalovaní a do nebes vynášení filosofové jako například Jan Patočka a Heidegger a samozřejmě mnoho dalších tzv. posmodernistů.
Třeba kousíček textu z Patočkovy knihy Aristoteles a jeho předchůdci a dědicové. Text zní takto: Odpověď na otázku Ti To On zněla: Oysia. Co byla Oysia? Aristoteles odpověděl: To Ti En Einai. V čem ležela vlastní povaha Ti En Einai, to čím se odlišovala jak od Hypokaimenon, tak od Katholoy a Genos? Odpověď zněla: V Energeia. Co je však Energeia, tento poslední klíč patrně k poslednímu zámku? A tak podobně pokračuje dál. Patočka uměl starou řečtinu, latinu, možná znal i hebrejštinu. Proč Patočka, když už přednášel ve staré řečtině, celou přednášku neproslovil (či nenapsal) komplet starořecky? To by vzbudil ještě větší obdiv a ohlas! A proč nepoužíval třeba i klínové písmo a hieroglyfy? To by vyšlo nastejno. Lichá stránka ve staré řečtině a zrcadlově v klínovém písmu. Zajímavý by byl překlad do čínštiny – čínské písmo totiž nemá pro Patočkovy pojmy znaky, prostě nezná takové pojmy. A zvládl veliký filosof kurz na řidičský průkaz? Zvládl by třeba opravu motoru auta?
Vždyť jsou to samé mantry a tantry, stejně tak i Heidegger a Husserl. Jsou to přízemnosti a kraviny velice složitě řečené. To ani Chlebnikov nebyl ve vymýšlení nesmyslných slov tak originální jak tito „filosofové“. Ti Chlebnikova určitě předčí!
Heidegger píše v knize Co je metafyzika toto: Zkoumat by se mělo jen jsoucí a jinak – Nic. Jedině jsoucí a nad to – Nic. Zkoumání Nicoty (Kde hledáme Nic? Jak nalezneme Nic?) je umožněno zkušeností, že: Nic známe, známe ji z úzkosti. Úzkost zjevuje Nic.
Úzkost, úzkost z Nicoty, úzkost ze smrti – to jsou základní kategorie Heideggerovy filosofie existence. Pravým smyslem je vrženost pobytu, a bytí k smrti. Lidská existence je ocelová bouře.
Při rektorském projevu pronesl: Být sebou, být vášnivě svobodný, zemřít při plném vědomí sebe a bolesti. Vůle k bytostnému určení německé univerzity… věda a německý osud se musí zvláště ve své bytostné vůli dostat k moci.
Heidegger přiznává, že jeho věty nemají smysl: Otázka a odpověď týkající se Nicoty, jsou si samy v sobě stejně nesmyslné. Co říci na filosofii, která připouští, že tvrdí nesmysly? Ale s hlubokým významem.
Hegel, Husserl, Heidegger – Hitler, Himmler, Heydrich
Dnešní hanebná inteligence navazuje vědomě a záměrně na Hegelův bombastický a mystifikující žargon, na Hegelovo šarlatánství, na nestoudné dvojznačnosti, slabomyslné fantasie, na tlach bláznivých úst bez rozumu.
Závěrem ocituji několik bezvadných vět Petra Pospíchala: Co se píše v novinách? Kdo je jak bohatej, komu jde dobře pohlavní svěžest, a pak vedra nebo zima, podle toho, co převládalo. Vydalo by to tak na knihu s názvem Teorie dějin svaté prostoty.
Výzkumné ústavy, štáby expertů, mezinárodní symposia… se poslušně pustí do fabrikování lží a doslova vyrábějí nové dějiny na přání zákazníka, kterým je stát a jeho představitelé.
Na povrchu jazykového projevu zůstává řídká, zpěněná břečka, která má jediný účel, zatemňovat mozky, zastírat oči a poplést všechno tak, že člověk vidí ochotně pět prstů tam, kde jsou jen čtyři. Takovým jazykem lze stvořit blahobyt tam, kde panuje nedostatek, svobodu tam, kde panuje násilí a suverenitu tam, kde panuje poddanství.
