Pořád nás straší komunisty, ale ta rána na solar, která může českou společnost srazit definitivně do kolen, přišla od Nejvyššího soudu. Na základě vyumělkované konstrukce opírající se o nepostižitelnost projevů učiněných ve Sněmovně, Nejvyšší soud rozhodl, že ex-poslanci Šnajdr, Fuksa a Tluchoř nemohou být stíháni pro korupci. Úplně stačilo šikovně rozšířit význam pojmu projev z projevu verbálního, učiněného na půdě Sněmovny, jak byl dosud chápán a zřejmě i zamýšlen, na cokoliv, co poslanec učiní a prohlásí za politický akt, přičemž se zdá, že Sněmovnu si poslanec symbolicky bere s sebou kamkoliv jde, takže poslanci jsou tímto okamžikem absolutně nepostižitelní, nad zákony a mimo pravomoc orgánů činných v trestním řízení. Nebo ty správní rady, kam dotyční zamířili, snad zasedaje ve Sněmovně?
A pak se v této zemi o něco snažte, dělejte něco proti korupci, dělejte něco proti rozkrádání veřejných prostředků, dělejte něco pro to, aby společnost fungovala, aby občané věřili státu a institucím a aby všude nevládla „blbá nálada“, když je každý pokud o osekání té parazitické chobotnice, která se schovává za demokracii a politiku, odsouzen k neúspěchu. Kdo může po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu ještě očekávat, že policie a státní zástupci budou ochotni stíhat kriminalitu elit, kdo to po nich může spravedlivě požadovat? Teď, když veškerá jejich práce přišla vniveč a místo uznání a poděkování se jim dostalo jen výhrůžek. Nejvyšší soud rozhodl, jak nejhůře mohl, když místo třeba i sporného „nevinen“ zaznělo kategorické „nesmí být vinen.“ Nejvyšší soud přispěl k rozkladu společnosti, deziluzi a rezignaci víc, než kdokoliv jiný za poslední roky.
Soudci Nejvyššího soudu měli na výběr mezi právem a spravedlností a farizejsky si zvolili právo. Jenže právo, po kterém nezůstává pocit spravedlnosti, se stává zvůlí. Nejvyšší soud se zachoval přesně tak, jako kdyby chtěl dát za pravdu Marxovi, podle kterého je právo jen vůlí vládnoucí třídy vtělenou do zákona. Vůlí třídy, která vládne České republice, je beztrestně krást a kupčit a právo, jak je vidět, jí to nejenom umožňuje, ale ještě jí v tom pomáhá. Je to k vzteku, ale není to k divení, protože státy se udržují těmi ideály, na kterých byly založeny, a v kořenech moderní České republiky jsou korupce, defraudace a sociální stratifikace. Ideály z roku 1989 byly konečně naplněny, veškerá rezidua socialistického étosu jsou definitivně pryč a jediné, co zůstalo a prosperuje, jsou normalizační manýry.
Počínaje včerejším večerem je ekonomicko-politická elita definitivně nedotknutelná, nekorigovatelná a honba za majetkovým prospěchem je soudně nepřezkoumatelná, alespoň účastní-li se jí tzv. demokratičtí politici. Otázka je, nakolik lze v této situaci ještě o nějaké demokracii vůbec hovořit, když podle Nejvyššího soudu nevolíme sobě rovné, ale privilegovanou vrchnost?
Když politici žárlící na svůj mocenský monopol varovali před „soudcokracií“, asi netušili, jak jim teď půjde k duhu.
Převzato z blogu Tribun
Stanův komentář: Jak že to říkala Kristýna Kočí před dvěma roky?
