Káhirský zápisník, den pátý: Mocní prchají z Egypta

Reklama


Mně neznámý kreslíř vytvořil náramnou aktualituHodně mi teď běhá hlavou starý americký film Pod palbou, jestli ho neznáte. V jakémsi středoamerickém konfliktu se americký novinář uvolí zfalšovat fotografii vůdce lidového povstání, kterého zabili diktátorovi vojáci, hlavní hrdina ale mrtvou legendu naaranžuje, vyfotí, dá na titulní stránku svých novin a povstání, které už bez svého lídra směřovalo k jisté krvavé prohře, znovu nebere dech, diktátora smete a… happy end.

Možná tím filmem chtěl režisér říct něco jiného, mě ale utkvěla v hlavě právě ta síla informace, nebo ještě líp, síla klidně i nepravdivé informace. My si něco podobného můžeme pamatovat z listopadu 1989, kdy se davu síla dodávala „mrtvým studentem Šmídem", a v Egyptě dnes tuto roli spolehlivě plní zvěsti o útěku manželky egyptského prezidenta do Londýna, kam za ní spěšně odjeli prý také prezidentův syn (a následník „trůnu") Gamal s manželkou. Je to mimochodem zvláštní: před dvaceti lety tu kolovala zaručená fáma, že kdesi na tajném letišti nedaleko Káhiry čekají letadla s neustále nahozenými motory, aby mohla okamžitě odvézt nejen hlavu státu (i s majetkem, samozřejmě), ale i nejbohatších „deset tisíc" (i s majetkem, samozřejmě). Už tenkrát přitom na reálnosti těmto zvěstem dodával fakt, že majetek zdejších několika nejbohatších rodin několikanásobně převyšoval dluh celého státu, a že tedy nebude dlouho trvat, než to tu „všechno praskne". Nyní se přitom zase mluví o soukromém tryskáči, kterým Gamal Mubarak uprchl ze země odkudsi z letiště prý u Káhiry…

Jinými slovy, připadá mi logické, že pokud zvěsti o útěku prezidentovy rodiny posilují demonstranty v centru Káhiry a dalších měst, kteří je vnímají už jako důkaz svého polovičního vítězství a impuls k tomu, aby režim bez ohledu na počty ztrát ze svých řad „dodělali", stačilo by přece, kdyby prezident vystavil manželku nebo Gamala do televize v nějakém živém záběru prokazatelně pořízeném v Káhiře, a nejspíš by bylo po povstání, přinejmenším jeho současná fáze by asi skončila. Kupodivu, nic takového se – zdá se – nestalo, jako by lidé, kteří by v televizi měli být ukázáni, nebyli po ruce. A co víc, egyptská média už potvrdila  — pokud v tomhle zmatku ještě něco může být oficiální — že ze země prchají první „finanční magnáti", byť není zatím jasné, koho konkrétně tímto termínem myslí…

Vláda mezitím potlačila zdejší Facebook a Twitter, což mi ale připadá jako krok dost opožděný – zadáte-li si na Googlu jméno prezidentovy ženy (pro zájemce je to Suzanne Mubarak), kromě jejího hesla z Wikipedie už naskakují jen odkazy na její útěk do Londýna.

V centru Káhiry se tak válčí dál a slovo „válčí" je rozhodně na místě – celá oblast je bez proudu, odříznutá od světa, vzduchem létají Molotovovy koktejly, hoří auta obyčejná i policejní, počet zraněných narůstá geometrickou řadou a ministr vnitra včera večer oznámil, že už toho má dost a že odhazuje rukavice, čímž nejspíš myslel, že mrtvých už bude od nynějška asi víc než dosavadní dva. (Jestli se mé informace z různých stran nekříží, přibyli do dnešního rána už další tři). Střílet do lidí se asi ale přece jen bude více mimo Káhiru nebo Alexandrii, protože ty jsou plné turistů, a tak není zásah podle ministrových představ asi možný. Jedna americká turistka mi včera vyprávěla, že se chtěla podívat do Káhirského muzea na Tutanchámonovu zlatou masku, ale policie všechny turisty kvůli uzavírání centrálního náměstí od muzea (i z něho) vytlačila za zátarasy na okraj – kde je tím pádem sama od sebe postavila do přední řady diváků — a tím i objektivních svědků — svého prvního, tedy úterního, mlácení a plynování demonstrantů. Za takové situace, a myslím, že by to potvrdil každý správný ministr vnitra, se prostě pracovat nedá. Co ale nejde v turistických centrech, to lze nahnat mimo ně, přičemž zprávy z odlehlejších měst lze navíc i snáze cenzurovat… Mimochodem, včera jsme se projížděli Sueísem, který je pro autobusy na Sinaj obvykle první zastávkou na cigaretku (a tak), tentokrát jsme ho ale profičeli. Právě tady totiž předevčírem byli zastřeleni první dva účastníci prodemokratických protestů a demonstranti se kdesi ve městě řežou s policií hlava nehlava. Dav zapálil blíže nespecifikovanou budovu patřící vládě, zapálit úřadovnu vládnoucí Národní demokratické strany se mu nepodařilo. Nejspíš jen ovšem prozatím…   Mezitím se začalo masově zatýkat a za mřížemi už nejsou jen stovky do krve zbitých demonstrantů, ale už i desítky novinářů, ty cizí, převážně z arabských zemí, nevyjímaje. Nemají totiž na rozdíl od „svobodných" západních médií takovou „úctu" ke zdejšímu prozápadnímu režimu, a tak mají smůlu.

A do toho všeho americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová včera večer prohlásila, že egyptská vláda má demonstrantům umožnit protestní akce proti „chudobě a represím" a že Egypt potřebuje reformy a neměl by lidem vypínat internetové sociální sítě. Její nezvykle příkrá slova vůči dlouholetému věrnému spojenci USA si lze samozřejmě vykládat i tak, že Bílý dům dává od současného režimu v Káhiře ruce pryč, což bude pro demonstranty další – mohutný – impuls. Co asi tak říkají tajné depeše americké ambasády? Pokud tedy demonstranti vydrží s nasazením života ještě pár dní… než se k nim například začnou přidávat první – a vesměs nijak vábně placení — policisté, jak tomu bylo v Tunisu. 

V šest ráno je Svatá Kateřina tichá, až uši slastně bolíZ předchozí zmínky o busu a Sinaji ale vyplývá, že dnešní ráno už píšu ze Svaté Kateřiny, které se v arabštině říká Al Milga. V údolíčku uprostřed hor si užívám ohlušující ticho a je mi náramně fajn. Asi dva kilometry ode mě je nejstarší non stop fungující křesťanský klášter na světě, nepřekvapivě nesoucí jméno Svaté Kateřiny. Kromě své letitosti je zvláštní tím, že má uvnitř i mešitu, což prý odkazuje na časy křižáckých válek. Když totiž Saladdín vypráskal křižáky z Jeruzaléma, chtěli se cestou domů majetkově zahojit na bohatství kláštera a vydrancovat ho, místní beduíni ale klášter spolu s mnichy ubránili a za odměnu jim tam opak byl vystavěn minaret (který ale nepřečuhuje zvonici kláštera). Možná to bylo všechno jinak, ale místní to rádi vyprávějí přesně takhle a mě se tahle multikulti legendička líbí. Ostatně, když už jsme u místních. Žijí tu příslušníci beduínského klanu Gebalíja (což jsou vlastně Horalové), kteří svůj původ odvozují od římských vojáků, které sem na ochranu kláštera vyslal císař Justinián, a pak na ně jaksi zapomněl, a oni se tu mezitím sžili s prostředím… (to je prý doloženější historka, než ta o minaretu).

Hlavním poutákem Svaté Kateřiny je ale samozřejmě zdejší Mojžíšova hora. Bůh tam prý Mojžíšovi předal desatero, hořel přitom jako keř a tak vůbec – BTW: tohle je naprosto neověřená legenda. A smyslem je na horu vystoupat a vidět východ slunce. A to je, legenda nelegenda, pohled opravdu úchvatný. Byla jsem tam nahoře už třikrát, ale naposledy už mi moje prokouřené plíce přikázaly vzít na část kopce na pomoc velblouda. Když jsem pak ve tmě sledovala, jak babičky o holi s posvátným nadšením předbíhají do kopce mě i s velbloudicí Saídou (to znamená Šťastná a mám dojem, že tu tak pojmenovávají všechny velbloudice, zatímco samci jsou hodně často Ramsesové), usoudila jsem, že náboženské kopce (a ani ty ateistické) už nejsou pro mě. Mimochodem, tehdy mě napadlo, že se Lenin hodně sekl, když tvrdil, že náboženství je opium lidstva. Při pohledu na ty babičky bylo jasné, že to není opium, ale doping… 

 

(Další obrázky už nejdou načíst, takže třeba příště…)


Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku