Přeložil Hamilbar, převzato odtud
The Indian prime minister has blamed US non-governmental organisations
for the delay in commissioning the Koodankulam nuclear plant in Tamil Nadu state…
Nikdy nevíš předem, kde co najdeš a kde co ztratíš. Mr. Satval Singh, můj soused v pařížském pensionu, který stejně jako já přivezl do Paříže dceru – přesněji dvě – ukázal se býti nejenom aktivistou hnutí na obranu lidských práv v Indii, ale i velmi zajímavým společníkem, naladěným ostře proti vládě, která se podle jeho názoru “pokouší ustavit v Indii tyranii podle ruského vzoru, namísto skutečné demokracie”. Člověk celkem příjemný a velmi inteligentní dříve sympatizoval se SSSR, ale RF nesnáší. Zvláště pak pana Putina, kvůli kterému, podle jeho slov, jemu osobně a též blahobytu jeho rodiny hrozí vážné nepříjemnosti. Na dané téma jsme toho hodně namluvili v průběhu společné cesty do Versailles a podrobnosti se ukázaly býti tak zajímavými, že jsem po večerech začal shánět informace. A začal jsem z celkem starého článku, na který odkazuji v úvodu…
Jak se ukázalo, drazí přátelé, v Indii to vře. Již celé tři roky široké kruhy tamější “pokrokové veřejnosti” organizují masové, s rozbíjením výloh a potyčkami s policii, akce proti výstavbě JE podél pobřeží Indického poloostrova. Požadují všechny “zrušit, nebo alespoň zmrazit”, ale jestliže u projektů “Jaitapur” v Maháráštře, “Mithi Virdi” v Gudžarátu a některých dalších, v podstatě hlavně lenivě postávali (18 centů za 8 hodin s plakátem), rozsáhlému projektu “Kudankulam” v Tamilnádu vyhlásili skutečnou válku, s barikádami, krví (naštěstí beze “ztrát”) a “Molotovovými koktejly” (85 centů na hodinu). Přitom, podle názoru pana Singha, – jednoho z malých “manažérů ekologických akcí” – při rozhánění demonstrací projevuje vláda “zločinnou surovost, hraničící s hrůzami, které se děly v Moskvě”.
Situace se vyostřila do té míry, že v roce 2012 byl nucen s vysvětlením vystoupit premiér Manmohan Singh, a jeho prohlášení se ukázalo býti senzací prvního stupně: Hlava vlády, aniž by zmírňovala formulace, dala jasně najevo, že právě “Kudankulam” je hlavním cílem “širokého, rozvětveného spiknutí”. A ne jenom tak, ale že to má své pozadí. Nahlas o takových věcech samozřejmě nemluví, ale problém spočívá v tom, že tento projekt se realizuje za účasti a s pomocí Ruska. Což v žádném případě nevyhovuje Západu a v první řadě USA, které již dříve požadovaly zastavit indicko-ruskou jadernou spolupráci, nabízejíce místo toho vlastní “co nejširší účast”, – a tyto návrhy více než vyhovují vůdcům protestů, neboť, jak mi vysvětlil pan Singh “od ruských jaderných zařízení hrozí Indii veliké nebezpečí, ale americká – jsou nejlepší a absolutně spolehlivá”.
Na měkké návrhy po linii diplomatických a dalších kanálů reagovalo Dilí odmítnutím – a poté – to všechno začalo. A tím, kdo stál v čele protestů, organizoval je, usměrňoval a pomalu, ale jistě naplňoval politickým obsahem, bylo Indian Social Action Forum (INSAF), největší a nejvlivnější síť nevládních organizací, sdružující více než 700 neziskových organizací ve všech státech země, které se zabývají všelijakými užitečnými věcmi, jako například obranou práv “zaostalých” menšin, ekologickými problémy, bojem s náboženským fundamentalismem všeho druhu, emancipací “dolních kast” a tak podobně. V Indii jsou tyto záležitosti velmi aktuální, takže již půl století oficiální Dilí všelijak podněcovalo veškerou činnost aktivistů, jež k nim nebyli lhostejní, a nemělo nic proti finanční podpoře, kterou dostávali ze zahraničí.
A podpora je to skutečně impozantní: 99 % indických nevládních organizací fakticky žije díky hodnému strýčkovi. Podle výroční zprávy za finanční rok 2010/11 (aktuálnější data zatím nejsou dostupná) DVACET DVA TISÍC ORGANIZACÍ v Indii dostalo více než dvě miliardy dolarů, z toho od těch největších monster z USA (American Jewish World Service, Global Greengrants Fund, Compassion International, The Bill and Melinda Gates Foundation, American India Foundation, The Asia Foundation, East Meets West Foundation, IIT Bombay Heritage Fund a Indians for Collective Action) 650 miliónů. Zbytek poslaly fondy americko-britské, britsko-americké a “transnacionální” (se zakladatelem v USA). No a právním základem získávání grantů je “Zákon o regulaci financování ze zahraničí” neboli FCRA přijatý indickým parlamentem ještě v roce 1976.
Historii má tento dokument zajímavou a dalo by se říci i tragickou. Kdysi v Indii nic takového neexistovalo, jakákoli “dobročinná” pomoc ze zahraničí se z principu považovala za dobro a dobro se nekontroluje. Ovšem počínaje rokem 1971 (válka s Pákistánem a vznik Bangladéše) začaly nepříjemnosti: celá řada západních fondů byla přistižena při jasně špionážních aktivitách a některé “kulturně-osvětové” programy se ukázaly býti separatistickou agitací v některých komplikovaných státech, jako jsou Asám, Pandžáb a Tamilnádu.
Zkrátka, “dobří lidé” (ne všichni, ale někteří) byli jen obyčejní vojáci Studené války, mnozí byli vypovězeni a indický parlament přijal zákon, podle kterého – a to je podstatné – jakákoliv pomoc nevládním organizacím ze zahraničí musí být využita “na náboženské nebo dobročinné účely” , “85% svých příjmů musí použít na objekty a projekty organizace” a “všechny prostředky využívat za účelem rozvoje společnosti”. A žádnou politiku.
Vezmeme-li toto všechno v úvahu, nepřekvapí nás, že prohlášení premiéra vyvolalo efekt srovnatelný s Hirošimou. Přirozeně “nezávislý tisk” (štědře sponzorovaný týmiž nevládními organizacemi) se okamžitě rozhořčil, ale poslanci, kteří dostali do rukou takzvaný “Zelený sešit” obsahující příslušné materiály, schválili vládní návrh dodatku k Zákonu z roku 1976. A nejenom že schválili, ale schválili ho absolutní většinou všech frakcí v obou komorách – což je událost mimořádně vzácná a podle názorů specialistů na Indii může znamenat pouze jedno: materiály shromážděné tajnými službami byly tak smrtící, že přesvědčily všechny, rudé, bílé i šedo-hnědě-malinové, včetně těch, kteří se zpočátku pokoušeli vznášet námitky.
Nejlegračnější na tom všem je to, že splnění požadavků výše zmíněného dodatku je mimořádně jednoduché. Od nynějška – Dodatek č.3 – je organizacím, které se nějakým způsobem zabývají politickou činností, nejen kategoricky zakázáno přijímat financování ze zahraničí (to bylo již před tím), ale byly uzavřeny možnosti nacházet mezery: podle článku 17 mohou mít nevládní organizace, stejně jako dříve, neomezený počet bankovních účtů, ale pouze jeden z nich může sloužit k příjmu “dobročinné pomoci” a v souladu s článkem 12 musí žádosti o granty, dříve nijak nekontrolované, nyní projít zvláštní komisí.
Zdálo by se, nic tak hrozného. Jenomže již počátkem května příliv “dobročinných” příjmů na účty indických obránců lidských práv vyschl. Ne zcela, ovšem považovat ubohých 786 dolarů za peníze – a právě tolik dostala organizace, ve které pracuje pan Singh, místo obvyklých 73 tisíc “měsíčně” – je, jak jistě uznáte, problém. A okamžitě, jako mávnutím kouzelného proutku, skončily mnohatisícové pochody, jejich účastníci se vytratili neznámo kam a “vůdčí obránci lidských práv” Indie, – přímí nadřízení mého známého, – žalostně zavyli o “bezprecedentní kampani represí”, vyzývajíce všechny lidí dobré vůle zaregistrovat “příznaky zrodu diktatury v Indii”.
A vůbec, řeknu vám, drazí moji, trend je evidentní. Hodní strýčkové lezou do všech skulin, dosahujíce svého všemi pravdami i nepravdami, a vlády dobročinnosti vystavovaných států se cukají ve snaze alespoň nějak tu věc kontrolovat. A zřejmě mají pravdu. Mít na vlastním dvorku desítky, stovky a nebo i – jako v Indii – tisíce jedovatých trojských poníků není nikomu příjemné. V samotných USA takové, jak známo, kastrují nemilosrdně. No a všechny ostatní, hned jak něco, zadupou do prachu. Pod záminkou “obrany demokracie a občanské společnosti”, přirozeně. A nedopusť Bože se ohnout.
I když, samozřejmě, pana Satvala Singha, příjemného chlapíka, je mi líto. Jestli to bude takhle dál pokračovat, jeho nejhorší obavy se naplní a jeho dvěma děvčatům se příští rok nepodaří prohlédnout si Itálii. A děvčata budou smutná. Jsem také otec a chápu, že v tomto boji se nezastaví před ničím…
Převzato z ostrova Janiky
