Kapitál – 4. díl: Oběti a vrazi

Čtvrtý díl seriálu, který je jednou z kapitol připravované knihy autora. První díl naleznete zde, druhý díl zde, třetí zde

Kdo je nepoctivými metodami při kumulaci kapitálu nejvíce postižen?

Jak je vidět, proti dnes všeobecně a široce využívaným možnostem svým rozsahem a „výnosem“ představuje sto padesát let staré Marxovo vykořisťování pracovníků v samotných podnicích jen pouhý slabý „čajíček“. Ale tím není chamtivost kapitalismu a kapitalistů po dalších a dalších příjmech a majetku zdaleka vyčerpána. Kromě toho k nim totiž přicházeli a přicházejí mnoha dalšími metodami, které rozhodně jsou v rozporu s jejich přímými – osobními zásluhami, které nemohou být zdaleka pokládány za poctivé.

Obecně lze v takových případech mluvit o využití možností obírání, okrádání či šizení, možností které v kapitalismu nejsou ve většině posuzovány jako trestné, které nejsou v podstatě protiprávní. Proto příjmy takto získávané se stávají „nezcizitelným“ vlastnictvím. Dále se pokusíme je shrnout podle skupin „postihovaných“, tedy:

• Zákazníků, odběratelů či klientů, a to prostřednictvím monopolně manipulovaných „výhodných cen“, nebo okrádání dodávaných produktů oproti původně (smluvně) dohodnutým podmínkám. Známé jsou případy materiálové okrádání staveb (případy zřícených budov, nekvalitních dálnic), potravinářských výrobků (záměny surovin za levnější a méně kvalitní), nebo krácení doby trvanlivosti a záruk – to vše bez odpovídajícího snížení cen;

•  Států i středních tříd společnosti na základě platných systémů daní nebo i zákonných pojištění. Zejména jde o postupně stále vyšší přenášení daňového břemene na nepřímé daně placené obyvatelstvem při spotřebě (doprovázené snižováním daní společností a vysoce příjmových skupin obyvatelstva), poskytování daňových úlev nebo dokonce různých dotací velkým firmám (zpravidla hlavně zahraničním), benevolenci daňových úniků např. u podniků se sídlem v „daňových rájích“, omezování daní z velkých dědictví a převodů majetků atd. Velké banky navíc „krvavě“ vydělávají na vysokém a stále rostoucím zadlužení veřejných rozpočtů (států, lokálních samospráv), kteří pro ně představují nejspolehlivější dlužníky;

• Středních společenských tříd, vlastníků většinou menších pracovních úspor, ať už ve formě vkladů nebo cenných papírů, a to v důsledku neúměrného pohybu cen a úroků. Ten zdaleka není jen přirozeným důsledkem vývoje na trzích, ale z velké části je záměrně podmiňován vlivem těch nejbohatších a nejmocnějších kapitálových skupin a kapitálů. Dochází tak zejména při vývoji cenové inflace doprovázené zaostáváním vývoje tempa růstu mezd a pracovních příjmů (nebo zvyšováním intenzity práce) ke znehodnocení úspor (často jediného majetku, kteří lidé měli třeba pro zajištění v důchodovém věku);

• Malých ryb požíraných velkými kapitalistickými „žraloky“ na základě spekulací či přímých machinací na světových burzách (s cennými papíry, devizami, deriváty, komoditami), jejichž působnost se v posledních dvaceti letech 20. století proměnila na jedno ohromné globální kasino. Jejich manipulátoři dokáží organizovat velké cenové výkyvy a „spekulační bubliny“ (cenové růsty a propady), na nichž mohou mžikem vydělat miliardy i desítky miliard. Ztráty většinou pak nesou slabé státy a jejich občané, různé sociální pojišťovací fondy nebo drobní akcionáři, kterým už ztracený majetek nikdo nevrátí. Těch rozhodujících spekulantů ovládajících světové burzy není tak mnoho, předpokládá se ale, že ovládají až 80 % všech burzovních obchodů.

To vše představuje jen rámcový přehled soustavného ekonomického okrádání většiny lidí kapitálem (kapitalismem, imperialismem, banksterismem). Kromě toho má jeho existence také další mimoekonomické protispolečenské důsledky. Především ruší reálnou možnost demokracie. Pokud ovládá život zaměstnanců, ovládá reálně život většiny populace. Jednak té domácí včetně imigrantů, ale v rámci dnešního globalizovaného světa do značné míry i v cizině. Na základě své ekonomické moci pak politicky ovládá celé státy, domácí i cizí, možno říci dokonce celé kontinenty (Latinskou Ameriku, Afriku). To všechno se ovšem kamufluje používáním tzv. „demokratických“ voleb. Dále vylučuje možnost prosazování aspoň základní (výchozí) sociální spravedlnosti, jakož i oceňování a odměňování lidí podle jejich zásluh. A konečně v neposlední míře zásadně narušuje a podlamuje celou řadu dalších sociálních funkcí ekonomiky, v prvé řadě dosažení a udržování základních sociálních jistot.

Proč už dnes kapitál není významným produkčním faktorem?

Dostáváme se ke stěžejnímu tvrzení, podle něhož vykořisťování živé práce kapitalisty (kapitálem) a tedy neplacení části vykonané živé práce neexistuje, protože kapitál sám je vedle ní druhým, stejně tak významným základním produkčním faktorem, který nezávisle na živé práci samostatně rovněž vytváří novou hodnotu. Podle toho je tedy zisk autonomním produktem kapitálu a náleží plně jeho vlastníkovi. Podíváme se proto, jak je to doopravdy a zda toto tvrzení je, či není v souladu s ekonomickou realitou.

Bylo řečeno, že dnes je naprosto rozhodující peněžní forma kapitálu. Přitom jde o kapitál v podobě papírových (účetních) peněz. Ty jsou ovšem v podstatě jen fiktivním kapitálem, protože zdaleka nemohou plnit původní funkce peněz podložených drahými kovy (přesněji řečeno reálným kapitálem může být jen nepodstatná část emitované peněžní zásoby odpovídající zhruba souhrnné výši úspor, tedy dočasně odložených a nespotřebovaných pracovních příjmů). Nemohou tedy hlavně plnit funkci míry hodnot, pokladu ani světových peněz (pokud se tak nyní děje opírá se to jen o ekonomickou a hlavně vojenskou sílu státu dané měny jak ukazuje příklad USA dolaru a do určité míry i eura). Ve skutečnosti je jejich úloha jen pomocná s tím, že plní funkce měřítka cen (prostřednictvím peněžní jednotky dané měny), hotovostního oběživa a „úvěrového“ platidla. Pravdou je, že se s nimi nyní běžně počítá a nakládá také jako se světovými penězi, ale právě současná hluboká světová ekonomická a finanční krize přesvědčivě prokazuje, jak je takové jejich pojetí vratké a vlastně už dávno neudržitelné. Zkrátka řečeno, tyto peníze mohou jen pomáhat zabezpečovat  pomocnou evidenci tvorby, množství a pohybu „hodnot“ (prostřednictvím cen vyjadřovaných danou peněžní jednotkou), umožňovat směnu a rozdělování (přerozdělování) a být nástrojem peněžního obratu ve všech jeho podobách – spoření a úvěrování, pohledávkách a závazcích, burzovních obchodech, rozpočtovém hospodaření atd. I kdybychom hypoteticky připustili, že takový peněžní kapitál je, či může být autonomním tvůrcem nové hodnoty, pak je tu ale otázka komu by tato patřila, kdo by měl být jejím vlastníkem. Protože jak už bylo uvedeno:

• Podstatnou a snad dokonce rozhodující částí takového peněžního kapitálu disponují v ekonomické praxi nikoliv jeho vlastníci, ale jen „vlastníci v zastoupení“, především vlastníci bank, jejichž přímý kapitál je v nich zpravidla zanedbatelný a nepřesahuje 8 až 12 % z jejich celkové bilanční sumy. Všichni ale víme, že příslušné zisky si přivlastňují v plné výši, a s „pravými“ vlastníky se o ně vůbec nedělí.

• Obdobná a snad ještě kamuflovanější situace ve zneužívání cizích peněz je umožněna praktickou existencí často až vysoce minoritních kontrolních balíků vloženého kapitálu daných podniků a hospodářských institucí, což znamená další multiplikační účinek pro výši výnosů jejich majitelů, kteří tak ve skutečnosti ovládají a používají (využívají ve svůj prospěch) celý a tedy převážně cizí vložený kapitál. Tady ovšem už přichází v úvahu i jejich alespoň okrajové rozdělování i ve prospěch těch ostatních (např. minoritních akcionářů). To lze ale snadno manipulovat tak, aby přerozdělení příslušných zisků nebylo alikvotní ale zvýhodňovalo (často až velmi asymetricky) ony nositele kontrolních balíků. Což se také docela běžně děje;

• Tomu všemu však dominuje otázka, zda vlastně všechny výnosy z takových fiktivních peněz (kapitálů) by ve skutečnosti neměly patřit výhradně jejich vydavatelům, kteří je ovšem vytvořili „z ničeho“ a poté pustili do světa jen na základě práva, které si více méně sami udělili. Pokud to jsou státy a jejich emisní instituce, pak by to do určité míry bylo možno vyložit tak, že je možno je nakonec obecně využít ve prospěch jejich obyvatel (občanů). To však už nelze vůbec připustit u soukromých vydavatelů, jakými jsou především vlastníci amerického FEDu, přičemž právě oni se na základě této možnosti a svěřené „pravomoci“ stali největšími vlastníky kapitálů na světě. A samozřejmě stejně tak ani u vyspekulovaných kapitálů z nejrůznějších forem burzovních obchodů. Tedy z peněz vytvářených jen z „usměrňovaného“ pohybu burzovních indexů (z růstu tržních cen akcií či dluhopisů), a nyní snad ještě více z obchodů s těmi nejpochybnějšími deriváty, tedy z nezakrytého světového hazardu, ve kterém je v sázce ekonomika celého světa.
  

5. díl seriálu najdete zde

K tomu všemu třeba přičinit terminologickou poznámku. Pokud papírové peníze jsou ničím nepodložené a jsou proto fiktivní, potom na ně navazující účetní peníze jsou dvakrát(?) tak fiktivní. A v posledním stupni spekulační peníze vznikající na burzách nakonec už mnohonásobně fiktivní. Přesto kapitalisté dokázali, že celý svět s nimi normálně počítá a nakládá jako se skutečnými hodnotami. Alespoň až dosud.