Kapitál – 5. díl: Hlavní úlohou kapitálu není tvorba nových hodnot, ale…

Reklama


 

Může kapitál autonomně vytvářet novou hodnotu v reprodukčním procesu?

Druhým, a to základním směrem posuzování kapitálu jako tzv. autonomního tvůrce nové hodnoty je jeho použití v reprodukčním procesu. Tady rámcově přichází v úvahu tři možnosti vynaložení kapitálu, kterými jsou:

Udržení a rozvoj pracovníků, tedy jejich živé práce (variabilního kapitálu). Sem patří například vklady do zdravotní péče (včetně prevence, např. i uchování zdravého životního prostředí), školství, informací či vědy. Do určité míry i může jít i o různé formy rekreace, včetně kulturního vyžití. To zakládá možnosti extenzivního rozšiřování a udržování celkového množství vynakládané živé práce, jakož i možností zvyšování kvalifikace pracovníků a jejich pracovní výkonnosti. Ve výsledku pak jde o udržování a rozvoj efektivnosti a produktivity práce. Takže ve všech těchto případech se takové „investice“ projevují jen prostřednictvím a jako výsledek živé práce. Je zřejmé, že v daném případě už nelze předpokládat, že vložený kapitál přináší duplicitně ještě další novou hodnotu mimo tu, která byla založena tímto přímým vynaložením lidské živé práce.

Uchování a využití přírodních zdrojů. Tady jde především o „vlastnictví“ půdy, vody či jiných přírodních zdrojů (hlavně surovin). Samozřejmě také v tomto případě je jejich využívání spojeno s vynakládáním práce, ať už v procesu jejich ochrany, sběru, pěstování či těžby. Také tady je však nutno si položit otázku, komu by případné výnosy z kapitálu vázaného jen na tyto samotné zdroje měly patřit. Odůvodněně se předpokládá, že původně tyto zdroje patřily lidem, kteří se na nich či v jejich okolí usadili a přímo s nimi (na nich) pracovali. Řekněme původním přirozeným lidským sídlištím (občinám), později kmenovým územím a nakonec daným státům. Pokud je mezitím ale získali a „vlastní“ soukromníci (ať už jako jednotlivci nebo jako institucionální majitelé) využívající je nikoliv pro vlastní potřebu, ale k tvorbě vlastního bohatství, je třeba si připomenout, že k němu mohli přijít a „přivlastnit“ si je výhradně jen na základě někdejších loupeží a agresí, tedy nesporných krádeží napomáhajících tak prvotní akumulaci takových „soukromníků“. Nebo je mohli později i kupovat (ať už s využitím jiných forem nátlaku či nikoliv) za peněžní kapitál, o němž jsme si ale uvedli, že je vlastně sám o sobě bezcenný a jeho použití k takovým výkupům bylo a je vlastně nesporným podvodem na obyvatelích dané lokality, území, států, na jejich společném vlastnictví.

Produkce konstantního kapitálu vázaného v materiálních hodnotách vytvořených v rámci reprodukčního procesu.  Jak už bylo uvedeno, v jejich rámci se podle vztahu k produkčnímu procesu v zásadě rozlišují neprovozní budovy a stavby, provozní stavby a strojní zařízení („výrobní“ nástroje), různý inventář a zásoby (nedokončené výroby a výstavba, suroviny, materiál a obchodní zboží.

Nepochybné je, že jejich konkrétní používání se projevuje přenášením příslušné části hodnoty jejich původně vložené minulé (zvěcnělé) práce na nové hodnoty, ať už formou amortizace používaných budov, staveb či strojů, nebo přímé spotřeby použitých surovin, materiálů nebo služeb. V tomto procesu se sčítá nová hodnota tvořená vynakládanou živou práci s touto přenášenou hodnotou minulé práce. V žádném případě ale pouhým tímto přenosem na nové užitné hodnoty (produkty, služby) nevzniká další nová hodnota z „použití“ konstantního kapitálu jako produkčního faktoru. Původně vložený konstantní kapitál se přitom z tržeb za prodanou produkci souběžně obnovuje (recykluje), aniž by byly v zásadě nutné jeho dodatečné vklady. V daném případě jde tedy o obnovovací kapitál (investice).

Pokud jde o kapitálové vklady nad jejich rámec, lze potom obecně rozlišovat, zda tyto byly určeny na rozšiřování možností dané produkce (činnosti), tedy zda měly povahu nových kapacitních (extenzivních) investic, nebo byly vynaloženy v zájmu její racionalizace a intenzifikace. V prvém případě opět, i když možná trochu zjednodušeně, platí, že jsou v podstatě zaměřeny na vytvoření věcných podmínek k zapojení dalšího množství živé práce. Lze to ilustrovat třeba postavením nového výrobního závodu s využitím stávající technologie, umožňující zaměstnání dalších pracovníků v zájmu zvýšení výroby a prodeje původní produkce. Vlastní efektivita a množství tvorby nové hodnoty připadající na jednotku vynakládané živé práce (např. její hodinová produktivita) se přitom nemění. Proto ani v tomto případě nelze prokazovat, že vložený kapacitní kapitál může nabýt povahu samostatného produkčního faktoru vytvářejícího samostatně novou hodnotu nad rámec použité živé práce.

Složitější to je u zmíněných racionalizačních investic (vkladů kapitálu) spojených zpravidla s použitím nových technologií, které přinášejí buď možnost produkce podstatně změněných nebo zcela nových užitných hodnot, nebo významné zvýšení produktivity používané živé práce. Samozřejmě v tomto, jakož i v předchozích případech může v praxi jít o určitou větší nebo menší kombinaci povahy vkladů, které mohou být např. v podstatě obnovovací, ale navíc také přinesou možnosti rozšíření produkce nebo i zvýšení produktivity. To ale na vlastní obecné ekonomické podstatě vkládaného kapitálu takřka nic nezmění. Tady už vstupují do posuzování této podstaty v zásadě technická kriteria, tedy jaký je jejich fyzický přínos reprodukčnímu procesu a dokonce i kapitalistickými teoriemi předpokládaný výnos tvorby nových hodnot.

Na první pohled je snad zřejmé, že je to zcela nereálné, pokud jde o neprovozní budovy a stavby, různý inventář či zásoby všeho druhu. V daných případech jde vlastně jen o vytváření lepších podmínek pro zapojení pracovníků a zvýšení kvality či výkonnosti živé práce (např. ozdravěním výrobního prostředí, snížením únavnosti a vyčerpávání pracovníků, zvýšením bezpečnosti jejich práce apod.), nebo mají převážně automaticky kapacitní povahu. To třeba platí takřka v plném rozsahu pro vklady do spotřeby zásob s výjimkou okrajových případů přechodu na nové typy materiálů či komponentů.

Takže diskuse může být vedena, jen pokud jde o vklady do racionalizačních technologií, tedy do provozních staveb a hlavně strojů a různých pomocných nářadí. Zjednodušeně řečeno jde pak o vklady do výrobních (produkčních) nástrojů, zakládajících možnosti zvýšení produktivity živé práce. Ty se pak stávají jakýmsi rozšířením jejich dosavadních možností projevujících se ve zvýšení její produktivity či umožnění produkce nových výrobků nebo služeb. Suma sumarum ani tady nelze (alespoň zdaleka ne jednoznačně) mluvit o nějakém specifickém přínosu dané části konstantního kapitálu jako autonomního produkčního faktoru tvořícího novou hodnotu vedle vynakládané živé práce. Bez ní by byl v každém případě i takový kapitál jen mrtvou hmotou. Neboť produkční nástroje jsou jen pokračováním živé práce jinými výrobními prostředky. Zakládají tak její kumulaci, nabalování či dokonce multiplikaci. Kapitál je z toho důvodu jen a jen minulou akumulovanou už jednou vynaloženou živou prací. Její přenosy do další fáze reprodukce mohou být opakované a dokonce mnohastupňové. Nemůže proto zcela jednoznačně přinášet a tvořit údajnou novou hodnotu dokonce několikrát, to je v každém kroku, kdy je využíván? A to se může dít v daném oboru či odvětví výroby či obchodu docela běžně třeba dvakrát, třikrát i vícekrát.

Pokud někdo uvažuje o budoucnosti automatických či dokonce robotických továren na cokoliv fungujících bez potřeby zapojení živých pracovníků, tak na to si budeme muset ještě dlouho počkat, pokud k tomu vůbec dojde. V dané chvíli jde ještě pořád jen o science fiction. Kromě toho je nutno brát v úvahu, že v rámci celkových kapitálových vkladů do takového konstantního kapitálu, který má nespornou racionalizační povahu, se alespoň v národohospodářských souhrnech jejich podíl jeví jako méně významný, ne-li dokonce okrajový. Hrubé odhady ukazují, že v praktickém ekonomickém životě tzv. vyspělých zemí se pohybuje zpravidla tak mezi 15 až 25 %. Konečně takový budoucí hypotetický systém by nastolil zcela novou zásadní otázku, totiž komu by takto stroji vytvářená nová hodnota měla patřit, když tu už nebudou vedle toho žádní pracující? Jen vlastníkům – kapitalistům, ostatní lidé by pak měli zemřít hladem, neboť nebudou potřební?

Rozhodně proto nelze z uváděných faktů vyvodit závěr v tom směru, že vkládaný kapitál sám o sobě v ekonomických procesech autonomně tvoří novou hodnotu, která pak patří nesporně příslušným majitelům kapitálu. A není podle toho výnosem vykořisťování či jiného způsobu využívání primární a nezastupitelné živé práce. To není jen nějaký sebeklam, to je nesporný zcela záměrný podvod.

Jaká je hlavní úloha kapitálu?

Pokud ale kapitál není a nemůže být sám o sobě primárním tvůrcem nové hodnoty, vzniká otázka, jaký je jeho společenský, ekonomický a politický význam. Proč je v kapitalismu tak ohromně zásadní, důležitý a nezastupitelný, že se vlastně kolem něho všechno točí. Že jeho vlastnictví určuje běh států, společenství států a celého světa. Všech lidí, od těch nejchudších až po ty největší plutokratické magnáty.  Zásadní odpověď zní, že je ve skutečnosti hlavním nástrojem rozdělování a přerozdělování výsledků práce, v jeho různých podobách i fázích, které současně zakládá ekonomickou i společenskou diferenciaci společenských tříd i jejich konkrétních příslušníků – jednotlivců. Prakticky všechno co určuje podstatu života či přesněji řečeno jeho kvalitu. Zabezpečení práce i ostatních navazujících sociálních jistot, míru sociální (ne)spravedlnosti, životní úroveň, obsah kultury, bezpečnost až po tu „vojnu a mír“.

Nejzjevnější a přitom masově používanými formami takového přerozdělování jsou přímo kapitálovými vlastníky či „vlastníky v zastoupení“ inkasované úroky a renta (pozemková, z přírodních zdrojů – zpravidla placené formou nájmů nebo koncesních poplatků). Třeba konstatovat, že např. islámské právo využívání úroků odmítá a v určité podobě je nahrazuje jakýmisi podíly na zisku (bank). V socialistické ekonomice uplatňované v někdejší Radě vzájemné hospodářské pomoci naopak nebyla využívána, kalkulována a placena pozemková renta (renta z přírodních zdrojů), resp. jen velice výjimečně a omezeně. Stejně tak využívání úroků bylo v zásadě omezeno na systém přímých vkladů obyvatelstva (aktivní úroky z depozit) a přímých bankovních úvěrů podnikům a hospodářským institucím, jakož i spotřebních úvěrů a hypoték poskytovaných obyvatelstvu (pasivní úroky). Naopak v kapitalismu jde o jeden z hlavních zdrojů výnosů z peněžního kapitálu či kapitálu vůbec, v tomto případě hlavně ze státních dluhopisů.

Složitější je obsah souhrnné kategorie zisku, který vzniká hlavně z různých zdrojů z rozdělování a přerozdělování, respektive jen do určité míry i z vyšší míry ekonomické efektivnosti daných výrob nebo organizací proti jiným (nebo proti průměru). To však v praxi bývá spíše jen okrajovým jevem. Zkrátka v zisku se slévají všechny už zmiňované vlivy. Shrnuje výsledky příjmů i plateb úroků a renty. Nad jejich rámec ovšem především výsledky přímého i nepřímého domácího i zahraničního vykořisťování (neplacení části vynaložené živé práce), podhodnocení kurzů slabých států, okrádání odběratelů, cenových manipulací všeho druhu, burzovních a spekulačních obchodů atd., případně i nejrůznějších přímých i nepřímých dotací z veřejnoprávních rozpočtů. A samozřejmě z vydávání a „používání“ věcně nekrytých papírových a účetních peněz. Všechny tyto „zisky“ jsou založeny vlastnictvím kapitálu (produkčního, obchodního, finančního), které sice nezakládá možnost tvorby nové hodnoty, ale zato umožňuje shrabovat výsledky práce jiných – lidí ze středních tříd vynakládajících živou práci – tím, že má v moci ekonomické rozdělovací a přerozdělovací (či spíše přivlastňovací) procesy. Přitom jen oni pracující jsou v poslední instanci zdrojem výsledných zisků všeho druhu. Je nabílední, že nejvíce této „kapitálové smetany“ se zinkasuje prostřednictvím soukromých bank, hlavně od doby, kdy pod svou kuratelu dostaly zadlužením většinu dnešních států.

Dosažené zisky se pak přidělují daným vlastníkům kapitálu, vlastně tito si je sami přidělují a ponechávají. Kapitál roste ze zisků (legálních i nelegálních). Samozřejmě po zaplacení zákonných daní nebo jiných forem povinných. Přitom není důležité, zda jde o kapitál nakradený, cizí, virtuální (účetní), vyspekulovaný nebo patřící všem (příroda a její zdroje). V rodinné firmě pak „navždy patří“ členům rodiny, v družstvech víceméně rovnoprávným členům družstev, ve společných podnicích různých typů (občanských sdruženích, společnostech s ručením omezeným, akciových společnostech) společníkům podle daného majetkového nebo „dispozičního“ klíče, ve veřejnoprávních podnicích a institucích příslušným orgánům na daném stupni „vlády“ – státu, krajům (provinciím, departementům,) okresům či obcím. Nebo také příslušným veřejnoprávním fondům, pokud jsou ustaveny.

V rámci toho jsou tu dva hlavní majetkoví hráči. Především soukromí kapitalisté, ať už domácí, nebo zahraniční – jednotlivci, kteří jsou také zpravidla v pozadí jako rozhodující majitelé ve zmíněných společných podnicích (akciových výrobních a obchodních podnicích, bankách, pojišťovnách či třeba burzách). Druhým jsou pak veřejnoprávní instituce, jejichž váha v příslušných státech odpovídá zjednodušeně řečeno míře privatizace dané ekonomiky. Tak třeba veškerý veřejnoprávní majetek (včetně družstevního) v bývalém socialistickém Československu do roku 1989 reprezentoval 70 až 75 % národního jmění, zbytek pak byl především ve vlastnictví soukromých majitelů rodinných domků a rekreačních chalup. Dnes po restauraci kapitalismu z něho na území České republiky zůstalo jen torzo reprezentující podle určitých odhadů nejvýše 10 až 20 % z celku, zbytek je v soukromém vlastnictví. Z toho je pak 70 až 80 % pod zahraniční kontrolou. Jak je vidět, náš domácí majetek – vlastně naše čeká země – nám v podstatě dávno nepatří, a my, čeští občané, tu žijeme jen „v nájmu“.

 

6. díl seriálu najdete zde

Předchozí díly:

1. díl

2. díl

3. díl

4. díl


Přejít do diskuze k článku