Úvaha o důchodci
Text písně Důchodce napsal Karel Kryl v roce 1968. Je tomu 45 let. Obraz důchodce z té doby je vcelku smutný. Jaký je dnes? Smutnější, či optimističtější?
Slovo důchodce je téměř vždy spojeno s pojmem stáří. To znamená, že pod běžným pojmem důchodce si představíme člověka, který dovrší určitého věku, ve kterém již není schopen vykonávat produktivní práci z fyzických, či psychických důvodů. Nepracuje a pobírá důchod, na který si v produktivním věku platil. (V současném českém systému má možnost využít takzvané pilíře a denně se modlit, aby společnosti s penězi, takto důvěřivých lidí nenávratně nezmizely… Ale to je jenom moje ironická poznámka mimo téma článku.)
Co se vlastně skrývá pod pojmem stáří? Stáří je v podstatě fyziologický proces každého živého organismu, včetně toho lidského. Je součástí lidského života. U každého člověka je tento proces individuální, podle způsobu života, psychického naprogramování, myšlení, genomu a dané kondice. Takže, řekněme, že skutečné stáří (fyziologická únava organizmu), které se vyznačuje fyzickou a psychickou únavou, oslabením imunitního systému, zhoršením smyslových vjemů, jako je zrak a sluch a s tím spojeným omezením jeho samostatnosti a soběstačnosti, má u každého člověka individuální hranici – věk. Člověk má prakticky jednu jedinou jistotu. A tou je smrt. (Nikoliv to, že musíte platit daně. To je pravda předkládáno většině, ale zdaleka ne pro všechny to platí…) A smrt může přijít kdykoliv. Prostě, když má něco začátek, musí to mít i konec. To je jakási všeobecně přijímaná přírodní zákonitost. Osud Vás může nechat zestárnout a dožít dlouhověkosti a důchodu s tím spojeného. Tedy v naší zemi a v době dnešní, co se důchodu týká.
Teď si tak trochu dovolím srovnat situaci důchodce v roce 1968 a době dnešní (2013). Ta situace se dá srovnávat v několika rovinách. První rovina, která Vás jistě napadne, je ta ekonomická. V době tehdejší byly důchody podstatně menší, na druhou stranu základní životní výdaje, jako nájem, energie potraviny rovněž menší. Dnes je tomu naopak. Důchod větší, ale rovněž základní životní výdaje podstatně větší. Toto srovnání je velmi ožehavé a diskutabilní. Úvahy v tomto směru nechám na Vás. Jen podotknu, že největší finanční zátěží pro důchodce jsou dnes nájem, energie a lékařská péče v podobě doplatků za léky. Myslím, že zde je ten rozdíl s minulostí značně patrný a k době dnešní dosti tragický.
Druhou rovinou, a tu vidím jako podstatnou, je rovina sociální, neboli rovina postavení ve společnosti. V této rovině se projevují rozdíly a názory mezi jednotlivými generacemi. Důchodci v roce 1968 měli v živé paměti 1. republiku TGM a mnozí ještě Rakousko-Uhersko. Měli srovnání tří modelů státu, tří modelů společnosti. Otázkou je, do jaké míry to bylo milé tehdejším soudruhům. Tehdejší soudruzi možná nemuseli mít tehdejší důchodce zrovna v oblibě, ale v rámci své ideologie je nemohli nechat umřít hlady a páchat proti nim pomyslnou „sociální genocidu“. Tím by šli soudruzi proti sobě. Tehdejší důchodce se nemusel mít ekonomicky nejlépe, ale měl jistotu, že nezemře hlady a bude mít téměř bezplatnou lékařskou péči v rámci tehdejších možností medicíny. Problém začal být zřejmě v odcizení generací. Určitou roli v tomto směru pravděpodobně hrálo křesťanské náboženství. Právě tam je zakotven jakýsi morální kodex: Cti otce svého i matku svou. Za první republiky je vliv náboženství menší než za císařství. Soudruzi dogma náboženství utnuli zcela a nastala více méně omezená konzumní společnost. Přesto se snažili zachovat uměle jakýsi kodex ke starším generacím v rámci ideologie, propagandy, školní výuky atd. Navíc je určitá setrvačnost, než tento kodex převzatý z náboženství z generací vyprchá. Do velké míry je to možná tolerance ke stařeckým vrtochům důchodců.
V dnešní době má důchodce srovnání období před rokem 1989, současné společnosti, a už takřka nikdo nemá srovnání s 1. republikou. No a otázkou je, jak mají „dnešní soudruhové“, pardon demokratičtí politici, v lásce dnešní důchodce, díky jejich životním zkušenostem, s možností srovnávat… V rámci politiky volného trhu, ze řetězu utržené konzumní společnosti, zlatou horečkou zisku se nějak vytratila kolektivní paměť morálních kodexů. Ty jsou tak nějak občas simulovány uměle vytvořenými kulty pomyslného pravdoláskařství, hypnotického boje za svobodu, což ve své podstatě leckdy předstihuje propagandy a demagogie, tak kritizované z dob minulých… Někdy mám pocit, že jsem svědkem novodobého „třídního boje“ za konzumní život vedoucí ke spotřebě prakticky čehokoliv (stačí si jen půjčit…), protože tam má být ta vytoužená a opěvovaná svoboda. Pro leckteré i zřejmě za cenu, že zapřou své nejbližší… No, svoboda ducha a myšlení je asi někde jinde, ale každý to má po svém. Ten jakýsi mravní kodex Cti otce svého i matku svou, už nám v té honbě za penězi, nebo spíše možná v honbě za splácením finančních závazků zcela uvadl. On ten kodex, do jisté míry dával tu toleranci vůči stařeckým vlastnostem v podobě menší fyzické nebo psychické kondice, poučování o minulosti a celkově vůbec, vůči vrtochům stáří.
Dnešní systém konzumní svobody na splátkový kalendář navíc vytváří jakési podvědomé modely, že důchodci udržují v parlamentu komunisty a de facto vlastně vyžírají stát, prostřednictvím svých důchodů a potřebné zdravotní péče. Třešničkou na dortu jsou důchodci, kteří jsou vitální a mají stále dost sil si přivydělávat na živobytí. Ti jsou označeni často za škůdce, kteří berou práci mladým. Facebook, doména mladé generace byo tom mohl určitě dlouze vyprávět… V prostředí našeho skvělého vychytaného právního státu se občas najde nějaký ten podvodník, který se vetře k důvěřivým staříkům a oškube je o úspory. Rovněž pro obchodníky s energiemi jsou staříci, kteří nečtou smlouvy, oblíbenou a lacinou kořistí. A to nemluvím o exekutorských mafiích, které tak rády trénují násobilku od deseti výš u nezaplacených složenek za stokoruny… No je to vcelku smutný obraz a děsivá představa, že člověk jednou zestárne… Opravdový problém v dnešní době nastává, pokud zůstane starý člověk sám. Bez partnera a bez dětí, nebo bez zájmu svých dětí. Tam může být hmotné zabezpečení velkým problémem. A to neuvažuji ani o invalidních důchodcích a zdravotně postižených občanech. Další klacky pod nohy hází starším lidem úřady. Úředníci mají dost času na vyřízení žádostí o cokoliv. Někteří lidé, žádající o předčasný důchod, jako východisko ze stavu, kdy nemůžou najít práci, o tom jistě vědí své. Důchodce od Karla Kryla mi vytanul v hlavě někdy loni v květnu v Praze na Karlově náměstí. Zaparkoval jsem a šel přes park do Myslíkovy, do jednoho obchodu. A jak jsem tak šel přes park, tak jsem s úžasem pozoroval, jak v prvních teplých jarních dnech byly lavičky zaplněné staříky v zimnících, kteří se smutně tetelili na sluníčku, přesně tak, jak to zpívá Kryl…
Kdysi, ve dvaceti, jsem si říkal, že nikdy nebudu stejný jako moji rodiče, že nikdy nebudu mít jejich vrtochy a nálady. A dneska s očekáváním 43 léta, už vím, že něco sice změním, ale dopadnu prakticky podobně. A tak se stejně jako Karel Kryl bojím, že ze mě taky jednou bude důchodce…
