Letos uplyne padesát let od jedné z největších krizí z doby studené války. Někteří politici mluvili i o hrozbě jaderné války. S odstupem padesáti let je možno se podívat, jak skutečně probíhalyna tyto události. Během dvou týdnů, mezi 16. – 28. říjnem 1962, byl svět blíže k jaderné válce, než kdykoli předtím i potom. Faktem ale je, že tady u nás jsme o tom mnoho nevěděli. Žádné horečnaté reakce obyvatel, noviny ani televize lidi nestrašily jako v USA.
Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politickou krizí. Vypukla v říjnu roku 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily USA blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka. Dalším významným důsledkem této krize bylo zavedení horké linky mezi Bílým domem a Kremlem.
K osvětlení situace je zapotřebí se vrátit do minulosti. Celá staletí Kubu ovládaly vlády diktátorů nastolených a podporovaných Spojenými státy. Ne nadarmo se říkalo Kubě zadní dvorek USA. V padesátých letech ovládal Kubu Fulgencio Batista. Poprvé se stal prezidentem v roce 1940. Potom zmizel z politického obzoru, aby se vynořil podruhé, když se dostal do čela země vojenským pučem v roce 1952. A začal rázně – nové volby byly odloženy na neurčito, byla zrušena ústava z roku 1940 a zakázány odborové organizace.
Od března 1952 do prosince 1958 zavraždila armáda a policie za politického teroru při potlačování demokratických svobod na Kubě asi 20 tisíc osob. Po roce vládnutí Fulgencia Batisty došlo k prvnímu pokusu Fidela Castra o jeho svržení. Útok na kasárna Moncada nevyšel a útočníci byli pochytáni a zavřeni. Po propuštění z vězení začal Fidel Castro v Mexiku připravovat odbojovou skupinu. Na staré, polorozpadlé jachtě Granma vypluli 25. listopadu 1953 na Kubu. Po vylodění byli zpozorováni a museli se bránit útokům vojáků. Uprchli do hor. Nakonec se na domluveném místě v horách Sierry Maestro po patnácti dnech pronásledování sešlo pouze 12 ozbrojených mužů.
Partyzáni v horách postupem doby získávali stále více spojenců. Když se situace stávala neudržitelnou, nastoupily USA, které bombardovaly a nemilosrdně vypalovaly vesnice v oblastech ovládaných povstalci. Ti získávali stále větší podporu obyvatel. Batistovo vojsko bylo zcela demoralizováno a nakonec poraženo i přesto, že ani početně, ani výzbrojí se povstalci vládnímu vojsku nevyrovnali.
Koncem prosince 1959 se vláda zhroutila, Batista utekl do Spojených států. Povstalecká armáda, vedená Ernesto Che Guevarrou, obsadila Havanu. Politický vývoj na Kubě poměrně rychle akceleroval po vstupu Fidela Castra do vlády v květnu. Nová vláda od začátku bezvýhradně podporovala nejchudší obyvatele a jedním z prvních rozhodnutí bylo zvýšení nejnižších mezd a snížení cen léků, elektřiny a pod. Jako první přišla na řadu pozemková reforma, při níž USA přišly o 47 % kubánské půdy, kterou vlastnily.
V druhé vlně přišlo znárodňování podniků. Šlo samozřejmě o americké firmy, které ovládaly kubánský trh. A to si Američané nemohli nechat líbit. Začali organizovat tajné operace a opatření proti havanské vládě, mj. podporu kubánskému exilovému hnutí, kterému poskytly zbraně a výcvik od CIA. Spojené státy začaly vést s Kubou nevypovězenou válku. Fidel Castro byl nenáviděn vládnoucími kruhy USA od samého počátku. FBI se snažila Castra zabít už v r. 1958, ještě když byl v Sierra Madre. CIA zahájila svoji kampaň bezprostředně poté, co revoluce převzala moc. CIA se snažila získat mafii, aby pomohla s atentátem na Castra.
Všechno marné, kubánští zpravodajští agenti riskovali přes 50 let své životy, aby atentátům a dalším teroristickým akcím proti kubánskému lidu zabránili. Pět z těchto statečných, známých jako kubánská (miamská) pětice, je už 15 let drženo ve věznicích USA pod falešným obviněním. Jen tak se mohlo stát, že Castro unikl více než šestistům pokusů o jeho zabití. Ano více než 600 pokusů o atentát zorganizovaly americké tajné služby, aby zabily představitele nenáviděného státu, který se odvážil Spojeným státům postavit.
Již 17. dubna 1961 se ozbrojené síly kubánského exilu vylodily v zátoce Sviní. Kennedy si nedovolil podpořit tento útok letectvem a ozbrojenými silami USA, jak povstalci očekávali podle slibů CIA. Invaze byla velice špatně naplánována, k očekávanému povstání nedošlo a invazní jednotky samy byly směšně slabé a mizerně vyzbrojené, což vedlo k jejich rychlému rozdrcení. Nakonec museli Američané vyměnit zajaté povstalce za traktory – kus za kus. Nakonec jediné, na co se Američané zmohli, bylo obchodní embargo, které trvá dodnes. Ale i to se minulo účinkem a přineslo více škod než užitku.
Všemi těmito opatřeními však Spojené státy jen prohlubovaly vztahy Moskva – Havana, a potvrzovaly tak postavení Kuby jako předsunuté hlídky SSSR na západní polokouli. Tato kubánská role byla potvrzena, když 3. ledna 1961 došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi Havanou a Washingtonem. Spojené státy tak svou reakcí na kubánskou agrární reformu prakticky vehnaly Castra do náruče Sovětského svazu. Tou dobou Fidel Castro rozhodně nebyl komunista. Obchodní embargo hrozilo zničit stát – a tehdy se nabídl Sovětský svaz, že nahradí USA. Začal kupovat kubánský cukr, dodával na Kubu ropu. Obchodní výměna nabrala obrátky a tak se Sovětský svaz stal pro Kubu nepostradatelným. V dubnu 1961 oznámil Castro změnu politického kurzu k socialismu a veřejně se k němu přihlásil.
Přes veškeré neshody ale kubánští činitelé, především Ernesto „Che“ Guevara a Fidel Castro, několikrát naznačili možnost uvolnění vazeb se sovětským blokem a ochotu „rozmrazit“ vztahy mezi Havanou a Washingtonem. Ale Kennedyho vláda na tyto náznaky nereagovala a posunula tak Kubu opět blíže Sovětskému svazu. V roce 1962 byl vládě předložen plán zvaný Operace Northwoods, což byla psychologická operace pod falešnou vlajkou s cílem přesvědčit Američany k invazi na Kubu. Tuto operaci vytvořil americký generální štáb USA. Uvedené prostředky zahrnovaly i fingované teroristické akce na území USA proti vlastním obyvatelům, počítající až se stovkami obětí. Spouštěčem mělo být sestřelení amerického dopravního letadla, které však mělo být nahrazeno dálkově ovládaným strojem. Plán J. F. Kennedy osobně zamítl a zbavil velení předsedu sboru náčelníků štábů generála Lemnitzera.
Ale ani Sověti nezaháleli. Pochopili možnosti, které jim skýtalo přátelství s ostrovem pár kilometrů od amerických břehů. Rozpínavá politika Spojených států a jejich snaha obklíčit a zničit Sovětský svaz je přivedla k instalaci raket s atomovými hlavicemi v Turecku a v Itálii. Jako odpověď na toto ohrožení vznikla operace Anadyr, jejíž náplní byl projekt vybudování sovětských vojenských základen na Kubě. Během jara 1962 bylo o operaci definitivně rozhodnuto a v květnu na Kubu vyrazila sovětská delegace, která měla vyjednat souhlas kubánské vlády. Byla uzavřena sovětsko – kubánská vojenská smlouva. Hned 12. července začal probíhat přesun vojenského materiálu a personálu na Kubu.
Washington o dění na Kubě dostal informace až koncem srpna. První varování, jako reakci na tyto informace, dostala Moskva 4. září 1962. Chruščov zatloukal a tvrdil, že na Kubě žádné rakety nejsou. Až v půli října se Kennedymu dostaly do rukou snímky sovětských základen na Kubě. Na snímcích američtí specialisté rozpoznali rakety SS-4 (americké označení Sandal) s doletem 2000 km. Rakety Skean měly dosah dokonce 5000 km. Kennedy diskutoval se svými poradci o možnostech obrany proti takovému ohrožení a sovětských reakcích na taková opatření. Setkal se také se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Na této schůzce Gromyko vznesl požadavek, aby Spojené státy přestaly ohrožovat Kubu. O raketách nemluvili.
Horečná jednání amerických generálních štábů nakonec vyústila rozhodnutím na uvalení námořní blokády Kuby. Blokáda začala 22. října 1962 v pravé poledne. Tentýž večer v 19 hod. vystoupil prezident Kennedy v televizi a v rozhlase. Ve svém projevu vysvětloval svým občanům situaci. Řekl jim, že Sovětský svaz musí buď stáhnout své rakety z Kuby, nebo čelit plné jaderné odvetě. Tento válečnický projev vyvolal ve Spojených státech atomovou horečku. Napomohla k tomu i poplašná cvičení obyvatelstva. Začala nákupní horečka, když lidé vzali útokem obchody s potravinami. Lidé začali na svých zahrádkách stavět protiatomové bunkry a strach před atomovým útokem dosáhl vrcholu, zvláště když státy Varšavské smlouvy začaly mobilizovat. Američané odpověděli vojenským cvičením v Západním Berlíně. Moskva protestovala proti opatřením americké vlády a označila je za ohrožení světového míru. Chruščov obvinil Američany ze spáchání aktu pirátství. Přesto se sovětské lodě zastavily a nepokračovaly v cestě.
Na území Kuby však nadále probíhala kompletace již dovezených raketových systémů. Nad Kubou byl sestřelen americký špionážní letoun Lockheed U-2, který podle mezinárodního práva porušil územní celistvost Kuby, což však nevadilo Kennedymu, aby rozhořčeně neprotestoval. V dopise pro Nikitu Chruščova Kennedy protestoval proti pokračování výstavby sovětských základen. Dále Kennedy definitivně prohlásil, že jeho snaha o mírové řešení končí a dal Sovětskému svazu jasné ultimátum, požadující stažení sovětských raket do 48 hodin. Ústupkem mělo byt zrušení blokády Kuby a dokonce ochota garantovat bezpečnost Kuby. Ani toho se Chruščov nezalekl a dál stupňoval své požadavky. Uznal existenci raket na Kubě a také prvně naznačil možnost kompromisu. Chruščov souhlasil se stažením zbraní z Kuby, ale vznesl jako základní požadavek stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Kennedy souhlasil, a tak hned druhý den začaly práce na demontáži raket. Blokáda Kuby byla definitivně odvolána 20. listopadu 1962 po splnění Kennedyho požadavků. Svět si oddechl.
Chruščov byl spokojen. Věděl, že nemohl ve skutečnosti bránit Kubu v případě amerického útoku, a nechtěl vidět konec akce v jaderné válce. Tímto souhlasem se hrozící horká válka stala opět studenou a hrozba jaderné katastrofy byla odložena na neurčito. Jediným, kdo nesouhlasil, byl Castro, který byl z jednání zcela vyloučen. Všechno mu přijel vysvětlit Anaztáz Mikojan, který mu připomněl, že v případě konfliktu by byla Kuba vymazána z mapy světa. Po ukončení krize začala dlouhá doba vyjednávání nad přesnou podobou americko-sovětské dohody. Karibská krize pomalu utichala. Americké závazky ke Kubě písemně potvrdil až Henry Kissinger v roce 1970.
