Zdá se to jako děsivá noční můra, přesto je to syrová skutečnost. Děj knihy se odehrává v Bombajském slumu, necelých 200 metrů od výstavného mezinárodního letiště, zvaného honosně "Nová brána do Indie". Slum založili tamilští dělníci na místě, kde pobývali v době práce na ranveji. Byla to bažina vedle splaškového jezera, nejhorší místo k životu. Tamilové se pustili do práce, vysekali křoví obývané hady, vykopali půdu na sušších místech a zadusali ji do bláta. Do hlíny zabodli bambusové tyče a na ně natáhli prázdné pytle od cementu.
Zdrojem vody bylo splaškové jezero, kam v noci dělníci odhazovali odpad vznikající při stavbě letiště a obyvatelé tam odhazovali kdeco i třeba mršiny pošlých zvířat. Na jezeře se dařilo moskytům a ve vodě kupodivu i rybám. Rybáři je odnášeli do Marólu, kde je rozemleli na rybí tuk, zdravý výrobek tak ceněný na Západě. Jen asi 6 ze 3000 obyvatel mělo trvalou práci. Část mužů každé ráno odcházela na křižovatku na cestě k letišti v naději, že je vybere předák na příležitostnou práci, část se zabývala sbíráním odpadu z popelnic a skládek nebo letištních kontejnerů k recyklaci , někteří vyvolenci se zabývali tříděním sebraného odpadu a jeho převezením do zpracujících továrniček. Všechno práce načerno, pracovní úraz byl osobním problém postiženého. Nezletilý chlapec, kterému stroj urval ruku, přemáhal bolest a ještě se omlouval předákovi. Ženy navlékaly afrikány do věnců pro turisty nebo sešívaly kusy látky na pokrývky. Některé se živily prostitucí a kvůli mravnostnímu zákonu ji musily provozovat doma, ale taky na korbách náklaďáků a v místním ubohém bordelu. Ti nejubožejší žebrali čím dál neúspěšněji a živili se žábami, krysami a trávou rostoucí na břehu jezera.
Pracovat musí i malé děti, i když je to zakázané. Ale co dělat, když otec umírá na TBC a už není schopen práce ve špinavém a prašném prostředí? A s tím už přichází další postrach pro obyvatele – policisté. Když zjistili, že některá rodina ze slumu vydělává peníze, přicházeli každý druhý den, aby je z nich pod nějakou záminkou vyždímali. A když už došlo ke skutečnému incidentu, hráli s účastníky, byť byli pouhými pasivními svědky, vyděračské hry. Tak se chlapecký hrdina knížky Abdul dozví v cele zadržení od svého otce, že policie ve skutečnosti nevěří, že by se pokusili zavraždit sousedku. Jistě dobře vědí, co se skutečně stalo, protože vyslechli asi stovku svědků. Ale jejich zájmem nebylo vyšetření pravdy. Jejich jediným zájmem byly peníze, které mohli z tragédie vyzískat. Účelem je vězně vyděsit, aby zaplatili vším, co mají a co si můžou půjčit, aby se křivé obvinění nedostalo do záznamů. Bití je sice podle zákona o lidských právech nezákonné, ale praktické, neboť zvyšuje cenu, kterou je vězeň ochoten zaplatit. Indický systém práva je stejný trh jako trh s odpadem. Ideální živná půda pro zločin. Abdul konečně pochopil, že vina a nevina se dají stejně kupovat a prodávat jako plastové pytle.
To je taky důvod, že se lidé neodvažují pomoci zbitým a zraněným lidem. Mají strach z vyšetřování a křivého nařčení.
Běžně se stává, že některého ze sběračů odpadu na kraji silnice srazí auto a ujede. Kolemjdoucí sice cítí lítost, ale radši to přejdou. Tak se třeba stalo starému sběrači s rozdrcenou nohou, že proležel v příkopu celý den, policie přijela až za 2 hodiny po oznámení. Odvezli ho nemocnice už v posledním tažení. A doktor, aby jim usnadnil práci a urychlil doplnění kontigentu mrtvol do pitevny, uvedl jako důvod TBC. A to už jsme u zdravotní péče. Státní Cooperova nemocnice má 500 lůžek, na která je odkázáno několik miliónů chudých. Strava je nemožná, nejsou léky ani obvazový materiál. Oficiální vysvětlení sester zní: "Dnes nejsou na skladě." Podle neoficiální verze byly vykradeny z lékáren a rozprodány. Rodina pacienta tedy dostane od lékaře recept a jde nakupovat do lékárny. Nikoho nezajímá, zda na to má. Popálené pacientce muž stačil koupit sulfadiazin stříbrný pouze na dva dny. Lékař pouze znovu pacientce uvázal uvolněné špinavé obvazy a doporučil jejímu manželovi, aby jí kupoval 3 litry vody denně. Když na to už neměl peníze, prohlásil jej lékař za nezodpovědného. Pacientka po této péči zemřela na záněty a plísňovou komplikaci. Lékař zajistil beztrestnost nemocnice změnou záznamu o postižení. Pouze opravil procento popálení z 35 na 95. Muži s nemocným srdcem by měla veřejná nemocnice provést operaci zdarma. Ale chirurgové chtěli peníze do vlastní kapsy. Lékař v nemocnici Sion žádal 60 000 rupií, v Cooperově nemocnici ještě více.
Škol je sice kolem letiště na stovku, některé vynikající a drahé, některé podvodné s nekvalitními učiteli. Nejhorší jsou bezplatné školy jako Marol Municipal. Je financována z peněz ústřední vlády předávaných katolickou charitou. V našem slumu učila za svoji negramotnou matku školačka ze sedmé třídy. Matku zlobilo, že dcera je poctivá a učí na plný úvazek, zatímco na jiných školách většina učitelů učí jen ve dnech, kdy přichází inspektor na kontrolu.
Všechny projekty na pomoc chudým levným úvěrem při podnikání byly zneužity státními i bankovními úředníky a místními pohlaváry. Zakládány fingované společnosti a peníze pak půjčovány podruhé na vysoké úroky.
K tomu připočtěme podněcování protipřistěhovaleckých nálad mladým ambiciózním politikem. Organizoval gangy mladých, kteří za skandování "Pryč s cizáky!" napadali slumy, rabovali malé podniky Indů ze severu, zapalovali taxíky a kradli zboží pouličním prodavačům. Není divu, že zatracovaná mládež ve slumu vynalezla levnou drogu, vyráběnou z opravného roztoku na rukopisy, kterého našli dostatek pod okny velkých kancelářských budov na dně vyhozených lahviček. Nazvali ji Eraz-ex.
O nic lépe na tom nejsou ani děti odložené do sirotčince. Jeden z nich se jmenuje "Služebnice svaté Trojice" a sestra Paulette dojímala zahraniční návštěvníky řečmi o rodičích – obětech AIDS anebo odvoláním na svou údajnou pomoc matce Tereze. To otvíralo peněženky. Při těchto příležitostech dostaly děti malý mlsek, ale vzápětí se darované jídlo a oblečení vydražovalo před vraty sirotčince.
Politika je tady velkou show před volbami s barevným osvícením a diskotékou. Místní politici se snaží vlichotit nepatrnými dary jako jeden vodovodní kohoutek a WC pro celý slum a taky třeba stožár. Kandidátka za Indický národní kongres, dcera bollywoodských hvězd Prija Duttová nechala přivézt do slumu betonové kryty na kanály, protože ty litinové se kradly. Velké Nadšení! Po pár dnech se dělníci s dodávkou vrátili a kryty odvezli. Bylo zapotřebí použít je na agitaci i v jiných slumech. Jiný kandidát, když se požadovalo politické zastoupení i z nízkých kast, neváhal zfalšovat své osobní údaje, aby získal tuto výhodu. A místní mu dávali důvěru, i když věděli o jeho úplatnosti. Protože nevyužíval všechny městské peníze nebo štědrost americké křesťanské charity jen pro sebe a kromě zmíněného pořídil i betonový plácek u splaškového jezera. A zároveň vykládal, jak zabraňuje letištní zprávě v připravované likvidaci slumu. To však jen hřešil na liknavost této společnosti a časem se to provalilo. To nastartovalo spekulace. Náhle začaly místní rodiny dostávat nabídky za prodej bídných chatrčí za mizernou cenu. A protože neměly informace, chopily se této příležitosti. Příliš pozdě se ukázal podvod, ale to už ceny pozemků vzrostly a spekulanti se obohatili na úkor těch nejubožejších, poněvadž dlouhobí obyvatelé slumu měli nárok na malilinkatý ale moderní byt v domech, které musely postavit developerské společnosti náhradou.
No co? Přibylo jen sebevražd, místo zapálení petrolejem se však začal používat modernější prostředek – jed na krysy.
A co ti na druhé straně, v tom pohádkovém světě zrcadel a mramoru? I ti doplatili na recesi. Nejbohatší muž Indie, Mukeš Ambání, také přišel o peníze, dokonce miliardy. I když zase asi ne o tolik, aby to narušilo výstavbu jeho proslulého 27patrového dimu v jižní Bombaji. Nižší patra byla určena pro auta a 600 sluhů, jichž má zapotřebí pětičlenná rodina. Ale pro chudou mládež bylo zajímavější, že na střeše bude přistávat helikoptéra.
Tuto knihu "Krásné zítřky" aneb Život, smrt a naděje v indickém slumu americké autorky Katherine Boo a nositelky Pulitzerovy ceny vřele doporučuji. Prožila 4 roky v indických slumech, natočila spoustu dokumentů a vyposlechla mnoho lidí. Vypsala jejich osudy, vše je čistá pravda, místa i jména jsou autentická. Jenom se obávám, bude-li se naše hospodářství vyvíjet stejným směrem jako dosud, mohly by to být i naše krásné zítřky. Prožila jsem ty všechny osudy s autorkou a stydím se za to, že se něco takového může dít.
BOO, Katherine. IKAR. Krásné zítřky: Život, smrt a naděje v indickém slumu. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, k.s., 2014. Ikar. ISBN 978-80-249-2327-7.
