Kauza Duke: Stane se z popírání holocaustu adrenalinový sport?

Reklama


– Čéče, ‚voe, už’s měl špeka?
– Nebuď labuť. Trávu hulej malý děti. Ale co holocaust, už jsi popřel holocaust?
– A ty’s ho popřel? No ty krávo, ty si hustej fakt úplně nejvíc, fakt borec, voe.


Tento rozhovor dvou mládežníků je sice fiktivní, ale nejsem si tak úplně jistý, že zůstane fiktivním navždy, a že se jednoho dne nezmění v realitu. Již dnes jsme svědky toho,  jak je v důsledku státem podporované degradace vzdělání na konkurenční výhodu na trhu práce omezována výuka dějepisu a dalších předmětů, nezbytných k pochopení holocaustu, jeho zhodnocení a zasazení do kontextu, a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by tento trend měl být zvrácen.


Přidáme-li k tomu stále výraznější zaměření mládeže na „tady a teď", které bude v důsledku existenčního stresu, akcentovaného ekonomickou krizí, inflace a relativizace informací a heroizace sobectví spíše narůstat, potom není těžké si představit, jak teenageři ze sportu popírají holocaust jako výraz generačního vzdoru a odmlouvání autoritám, aniž by pořádně věděli, co to holocaust je. Stačí, že jeho popírání je zakázané.


A i když se dá předpokládat, že téma holocaustu bude mezi těmi, které se ve školních osnovách udrží nejdéle, obávám se, že pro budoucí generace bude holocaust stejně (ne)skutečný, jako kupříkladu Pán prstenů.


Nelze se tedy divit, že za takových podmínek se téma holocaustu zredukuje na jeho popírání, které bude sloužit toliko jako zasvěcovací rituál pro přijetí do party. Podobně, jako bylo dříve třeba něco ukrást, aby adept prokázal, že je ochoten pro partu riskovat, a zároveň s ní tak sdílel společný prožitek, podobně, jako je dnes nutné se opít do bezvědomí, tak bude v budoucnu možná nutné popřít holocaust, aby adept přijetí do party prokázal, že zákony party jsou pro něj víc, než zákony státu.


– Už jsi popřel? Kdy a kde? Ví o tom někdo? No to ale musí! A co benga, šli po tobě, byl jsi u výslechu?
– Nechytli mě, ale bylo to o fous, fakt že jo. Už byli u nás na škole, ale pak sebrali toho mamlase z „béčka". No to víš, kámo, když je blbej a zapomene se odlogovat… Tse!


Hele, vole, a co jsou to vlastně ty židi?


Tento vývoj není žádoucí, už jenom proto, že vede k bagatelizaci holocaustu, jeho příčin a ideologického podhoubí, bohužel je to však sám stát, který svojí hysterickou reakcí na každého, kdo se o holocaust otře, relativizuje závažnost jeho popírání a vytváří podmínky pro to, aby se z popírání holocaustu stal adrenalinový sport sui genesis.


Čerstvým příkladem takového kontraproduktivního přístupu mohou být události okolo návštěvy bývalého pohlavára Ku-klux-klanu Davida Duka v České republice. Osobně jsem o tom člověku nikdy neslyšel, a pokud ano, nevěnoval jsem mu sebemenší pozornost, a u toho by i zůstalo, nebýt toho, že již dva dny před jeho příjezdem bila média na poplach, že přijíždí „bubák".


David Duke byl krátce po svém příjezdu zatčen, vyslýchán a vyhoštěn.


Škoda, že stejně iniciativní není policie i v případě lupičů, vrahů a násilníku. Proti takovým však preventivně nezasahuje nikdy, neboť prý nemůže konat dříve, než dojde k přestoupení zákona. Ovšem Duke ani nestačil otevřít pusu, a už byl v železech, stačilo, že by přestoupit mohl.


Takže celý svět nyní ví, že Česká republika se bojí jednoho ukecaného magora a že česká policie se nijak nežinýruje pracovat na politickou objednávku, ať již českých politiků, kteří v reakci na přibývající demonstrace neonacistů chtěli ukázat rozhodnost, nebo na USA, jejichž ambasáda se vyjádřila takto: „Občané Spojených států se v zahraničí řídí zákony země, ve které se nacházejí," což nelze chápat jinak, než jako pokyn: „Dělejte si s ním, co chcete." A dost možná, že mimo diktafony novinářů byla ještě konkrétnější.


Jak mají za takových podmínek mladí lidé rozlišovat mezi popíráním holocaustu a rekreačními drogami na diskotéce? Flexibilita přístupu, kterou stát ve věci svobody slova, která je teoreticky takřka posvátná a nedotknutelná, ale prakticky velmi omezená, musí nutně vyvolat zmatek v hlavách lidí, kteří se teprve učí ve světě orientovat. Postup, který stát zvolil v případě D. Duka sice možná zabránil spáchání verbálního zločinu, ale zcela jistě přispěl k tomu, že se kolem popírání holocaustu vytváří nimbus zakázaného ovoce, jehož pojídání je „cool" a mladý rebel ho prostě musí okusit.


Nebylo by snad lepší důvody popíračů holocaustu projít a jeden po druhém je vyvrátit, či ukázat, že jednotlivě na nich sice něco je, ale jako celek nedávají smysl? Pomocí zákazů nebude popírání holocaustu učiněna přítrž, bude pouze vytvořena iluze toho, že k popírání nedochází. A ta iluze bude existovat jen tak dlouho, jak dlouho bude existovat moc, která ji vytvořila.


Řekl bych, že někdo to v křečovité snaze nešlápnout vedle chytil za špatný konec a dělá židovské obci medvědí službu. A jaké docela dobře možné, že si tu někdo pod sebou řeže větev.

* * *


Aniž bych to plánoval, zrodil se mi pod rukama miniseriál na téma antisemitismus, který začal článkem Rozhodně proti ideozločinu a pokračoval článkem K metodě (ne)kritizovatelnosti Izraele.


Samotné svobody slova se týká již starší článek Písničky, fangličky a svoboda slova.

 

Foto: zdroj

 

Ondřej Slačálek: Jak se dělá cenzura

Přejít do diskuze k článku