Kradlo se a krade. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo a fotra věšeli! Žijeme dneska, užívejme a neremcejme! Nikdo nám nic nedá. Na lidi je spolehnutí asi jako na hladové lvy! Nemáš? Vezmi si? Kde? Hádej dvakrát, bloude!
Všude dobře, doma nejlépe, říkávají cestovatelé po zeměkouli, matičce Zemi naši drahé, milované, barbary sužované! Mnoho lidí řekne, že Bůh líbal Itálii nejednou – a pravda, vysoko v horách v božských městečkách, kde čekáte, jak na vás vyskočí násilník s luparou, pocítíte, jako by se vás dotýkala Jeho laskavá i přísná ruka!
Prakticky: silnice upravené i do nejzazších míst. Naše drahé tankodromy a rolety v nás vzbuzují pocity zmaru – kilometr silnice drahý skoro jako pilotní bitevník, Jezdit se po tom šmejdu nedá, hrkání, postrkování, nadávání – prachy v trapu, nejeden šikula poslechl hodného strejdu, taťulku prezidenta, odborníka na fšechno, který veřejně říkal: každý se musí o sebe především postarat sám.
A semafor zmaru blikl. Banky tunelovaly samy sebe, podniky se prodávaly za babku, kdo měl známosti a silný žaludek, mohl se stát milionářem – podnikání snadno a rychle odstartováno!
Celý článek v Britských listech
