Odkaz na závist tazatele je nejčastější a nejefektivnější argument v situaci, kdy se někdo ptá po původu majetku druhého. "Zajímá tě, jak ten či onen přišel k penězům? Mluví z tebe závist!", je každá taková otázka okamžitě odpálkována a zdiskreditována, jako kdyby neexistovaly jiné než čestné a zákonné způsoby, jak zbohatnout. Nejméně jednou týdně vyjde v novinách článek, či alespoň sloupek, který tento stereotyp v myslích čtenářů zpevňuje. A pak najednou jsou hlavním tématem na první stránce Lidových noviny odměny a výsluhy prominentních policistů s explicitní otázkou, jak k nim přišli a zda si je zaslouží, a o závisti ani slovo.
Samozřejmě že otázka Proč a zač dostala hrstka vysokých policejních úředníků statisícové odměny a na jejich základně následně desetitisícové renty (sic!) je zcela na místě, tím spíše, že se jedná např. o vedoucího útvaru vyšetřujícího nejzávažnější korupci (nebylo to náhodou za to, že „neviděl“, „neslyšel“ a „nevěděl“?); nehledě na to, jak „motivačně“ asi takové odměny působí na řadové policisty, na jejichž platy se peněz údajně nedostává.
Potud v pořádku.
Proč ale není stejná otázka přípustná u kohokoliv dalšího, u politiků a jejich sponzorů, tunelářů, pletichářů či podnikatelů šidících stát na daních a zaměstnance na mzdách? Buď připustíme, že příjem musí být tím zaslouženější, čím je vyšší (vlastnictví, známosti ani exkluzivní informace ovšem žádná zásluha nejsou), a potom se musíme ptát po zásluhách u každého, nebo takovou otázku zcela vyloučíme u všech, včetně policistů, politiků, zlodějů a podvodníků. Ale ptát se jedněch a kolem druhých chodit po špičkách, to v dlouhodobém horizontu poškodí společnost víc, než občasná kapka závisti.
Převzato z blogu Tribun
