Jednoznačně nejvýznamnější je v současnosti na Blízkém východě blížící se hlasování o palestinské státnosti, a tak nelze začít ničím jiným.
Je tu třeba text Gideona Levyho v Haarecu: „Co asi americký prezident řekne svým občanům? Co řekne občanům světa? Jak zdůvodní, že jeho stát odmítá uznat stát palestinský? Jak vysvětlí svůj postoj, který je v rozporu s osvíceným – i tím méně osvíceným – světem?
A co si řekne sám sobě, až bude uléhat do postele? Že si Palestinci stát nezaslouží? Že mají šanci ho získat prostřednictvím rozhovorů s Izraelem? Že nemají stejná práva v novém světě, který jsme si mysleli, že zrovna Obama bude utvářet? Přizná alespoň sám sobě, že kvůli svému volebnímu oportunismu – ano, Obama se nyní ukazuje jako jasný oportunista – poškozuje zájmy své vlastní země, stejně jako (skutečné) zájmy Izraele, a přitom jde proti svému vlastnímu svědomí?
Je těžké rozumět dnešní Americe. Muž, který sliboval změnu, se stal patronem amerických konzervativců. Co se týče Izraele není mezi ním a celebritami z Tea Party rozdíl. Od Hillary Clintonové jsme toho moc nečekali – může si dál pokračovat ve svých vyprázdněných projevech o jednání-nejednání – ale od Obamy?
I ty, Brute? Koneckonců, po svém káhirském projevu jsi sliboval nový začátek ve vztazích s muslimským světem, sliboval jsi arabskému světu novou Ameriku. Co z toho vzešlo? Ten starý známý americký vlk, který slepě a automaticky podporuje každý izraelský rozmar, a to do takové míry, že ani není jasné, kdo že je to světovou velmocí a kdo protektorátem, a přitom se ani nepřevléká do kůže beránčí. Záhada trvá: Jak to, že údajně nová Amerika dál zpívá tu samou písničku ze své zlé minulosti? Jak to, že se Obama chová, jako kdyby nechápal, že Palestinci už nebudou další čtyři dekády žít bez občanských práv, tím spíš při pohledu na to, co vše se kolem nich odehrává v rámci arabského jara?
Záhada trvá, protože je těžké pochopit, jak se černý prezident, který věří ve spravedlnost a rovnost, může s tak nesnesitelnou lehkostí poddat izraelské pravicové vládě, předvolebním úvahám v Americe a židovské a křesťanské lobby. Je těžké pochopit, jak to, že jeho Amerika nechápe, že si podporou izraelského odmítání míru střílí smrtící kulku do vlastního srdce. Koneckonců, někde v hloubi svého srdce americký prezident ví, že palestinské požadavky jsou ospravedlněné, protože konečně vedou k nezávislosti, zatímco Izrael podporuje okupaci. Proč kvůli tomu musíme čekat na knihu jeho vzpomínek, kterou jednoho dne jistě napíše? Ví, že arabské jaro, které propuklo nedlouho po jeho káhirském projevu, se nyní se vší svou zlobou a nenávistí obrátí proti Americe, a to jen proto, že trvá na odmítnutí palestinské svobody.
Obama by přece měl vědět, že pokud mu leží na srdci budoucnost Izraele, a pokud je opravdovým přítelem Izraele, tak musí podporovat vznik palestinského státu. To je totiž jediná cesta, jak neutralizovat rozbušku, která bude odpálena v celém regionu, proti Izraeli, proti Spojeným státům. Ví také, že americký postoj proti celému světu opětovně posílí nepřátelství světa vůči americkému vůdci. A to všechno – proč? Pro pár hlasů v budoucích volbách? To nelze brát jako omluvu od někoho, kdo byl vnímán jako slibný vůdce s velmi dobrým povědomím o dějinách. Člověk, který ale prodává zájmy svého státu a svůj vlastní weltanschauung během prvního období, se ale bude stejně chovat i ve druhém.
Jak patetický je pohled na dva americké emisary, kteří zase jezdí sem a tam po regionu a rozdávají pohrůžky. Komu? Palestincům, kteří se vydali na novou diplomatickou cestu, ale nikoli Izraelcům, jejichž vláda dál trvá na destruktivním odmítání. Jak patetické je sledovat Dennise Rosse, věčného amerického vyjednavače, který pendluje mezi Ramalláhem a Jeruzalémem, aniž by měl co nabídnout, úplně stejně jako to dělá už celé dekády. To je stará, špatná Amerika, jako kdyby žádný Obama ani neexistoval.
Americký prezident má tento týden historickou příležitost vylepšit postavení své země a k tomu se zpětnou platností odůvodnit svou Nobelovu cenu za mír, a to tím, že prokáže své odhodlání nastolit mír ve velmi nebezpečném regionu, ve jménu budoucnosti světa, ve jménu skutečné starosti o osud Izraele – co ale budeme mít místo toho?
George Bushe. George Bushe pro chudé.“
S Gideonem Levym kupodivu souhlasí i šéfka aktuální izraelské opozice Tzipi Livniová, podle níž „stupidní izraelská diplomacie tlačí Spojené státy do kouta“. Francouzský ministr zahraničí Alan Juppe zase před pondělním jednáním s palestinským prezidentem Abbásem konstatoval, že status quo mezi Izraelem a Palestinci není ani přijatelný, ani udržitelný, a „hrozí vypuknutím násilí“.
Ano, jistě, vím, že názor lidu v demokracii dnešních dnů vůbec nic neznamená, ale i tak nepřehlédnu průzkum veřejného mínění BBC, podle něhož 45 procent Američanů je pro palestinskou státnost, 36 procent proti, zbytek neví. Průzkum se prováděl celkem v 19 zemích a výsledek je 49 procent PRO, zatímco 21 procent PROTI. Ve Francii, Británii a Německu (Berlín bude hlasovat PROTI) se přitom PRO palestinskou státnost vyslovil nadpoloviční počet dotázaných.
Podle ThinkProgress je politické rozložení sil v Radě bezpečnosti OSN následující: PRO palestinskou nezávislost budou hlasovat Čína, Indie, Rusko, Jihoafrická republika a Libanon, nerozhodnutí jsou Bosna a Hercegovina, Brazílie (nejspíš bude hlasovat PRO), Kolumbie, Francie (podporuje prý jen určité posílení palestinského členství v OSN), Gabon, Nigérie, Portugalsko (nejspíš bude hlasovat PRO), Británie (taktéž). PROTI budou hlasovat USA a Německo.
Abdalláh Abdalláh, čerstvě jmenovaný velvyslanec palestinské samosprávy v Libanonu, se odvážně pustil do vysvětlování otázky, kolem níž jinak všichni chodí po špičkách: Prohlásil, že palestinští uprchlíci se občany případného palestinského státu nestanou. „Jsou to Palestinci, je to jejich národnost, ale… nejsou to automaticky i občané.“ Tento přístup se netýká jen uprchlíků v zemích jako je Libanon, Egypt, Sýrie a Jordánsko (a 132 zemí, v nichž podle Abdalláha Palestinci všude žijí). Bude se totiž týkat „i palestinských uprchlíků, kteří žijí v (uprchlických) táborech na území (palestinského) státu, neboť ti budou nadále uprchlíky. Nebudou považováni za občany.“ No potěš!
A z jiného soudku, syrského. Opozice po nekonečných diskusích utvořila další sdružení, Národní radu, která by měla být podle mnoha komentářů konečně tím pravým sjednocujícím činitelem, navíc otevřeným pro proudy, které si proti Asadovi zatím válčí samy za sebe. Zároveň s tím přicházejí informace, podle nichž „hnutí svobodných důstojníků“ přepadlo armádní konvoj, zabilo přes 30 vojáků, dalších 20 jich zranilo a ukořistilo zbraně, což je jen potvrzením, že se dlouho „pokojná“ opozice vyzbrojuje už i podle západních médií a že v Sýrii zuří občanská válka.
Spojené státy zvažují, že zavedou přímou „horkou“ linku s Teheránem, která by se používala v konfliktních situacích.
Turecko má vizi nového uspořádání Blízkého východu. Poté, co podle ministra zahraničí Ahmeta Davutoglua Izrael zavinil kolaps vzájemných vztahů a syrský Bašár Asad Turkům lhal, když sliboval konec represí vůči opozici, bude nová mocenská osa v regionu spočívat na alianci Turecka a Egypta, dvou nejlidnatějších a vojensky nejsilnějších zemí oblasti. „To chceme,“ prohlásil Davutoglu, strůjce turecké zahraniční politiky. „Nebude to osa proti žádné jiné zemi – ani proti Izraeli, ani proti Íránu nebo někomu jinému – ale bude to osa demokracie, skutečné demokracie. Bude to osa demokracie dvou největších národů v regionu, od severu k jihu, od Černého moře až po Nilské údolí v Súdánu.“ Uf, uf!
Jemenskou metropoli San´á a okolí po dvou měsících relativního klidu znovu pohltila občanská válka. Dva dny ostřelování města z děl a raket si vyžádalo na 50 obětí, zatímco demonstranti s podporou armádních přeběhlíků vzali útokem vojenskou základnu v San´á a obsadili ji. Ministerstvo vnitra stále věrné prezidentovi Sálihovi (toho času stále v Saúdské Arábii) obhajuje palbu odstřelovačů do davu s tím, že zabíjejí jen ty, kdo „aspirují na převzetí moci“, a o demonstrantech mluví jako o „zlodějích a banditech“. USA mezitím jménem režimu intenzivně bombardují jih země, ale stíhají přitom vyzývat „všechny strany ke zdrženlivosti“ a deklarovat svou podporu Sálihovu nástupci generálovi Hádímu, protože to „odpovídá touhám jemenského lidu po míru a bezpečí“.
Převzato z Literárek
