V závěsu za Brity, kteří vyslali do Benghází vojenské „poradce", aby tam v civilu „radili" rebelům, obdobný krok oznámily také Francie a Itálie, nejspíš aby o nic nepřišly.
Vlády zmíněných zemí se dušují, že jejich vojáci v Libyi nebudou bojovat, nicméně – i Evropská unie už nyní zvažuje vyslat do Libye až tisícovku vojáků v rámci „humanitární mise". Výsledkem tak nejspíš bude Libye plná ozbrojených mírumilovných humanitárně zanícených bledých tváří, které si ani jednou nevystřelí a nenavedou jedinou raketu… Američané, mimochodem, neposílají „poradce", ale peníze, konkrétně 25 milionů dolarů. (Itálie se rozhodla, že vnoří ruce do Kaddáfího účtů v italských bankách a peníze vynaloží „na pomoc libyjskému lidu". To by mě zajímalo, kde ty peníze – prý až 20 milionů eur – skončí.)
Inu, každý dělá, co umí. A navíc, co jiného dělat ve válce, která nemá žádný pevně stanovený cíl ani určenou „exit strategy". Povstalci – nebo alespoň jejich těžko definovatelná část – mezitím prohlásili, že by jim pozemní jednotky NATO „na ochranu civilistů" nevadily, takže… takže nevím. Bude se přepisovat rezoluce Rady bezpečnosti? Nebo se to nakonec sfoukne bez ní? Něco ale Západ udělat musí, protože analytici tvrdí, že rebelové nemají na to, aby se jim vojensky zadařilo, a že Kaddáfí v blízkém výhledu svou pozici v zemi naopak ještě upevní. Američtí, britští a francouzští činitelé však trvají na tom, že válka skončí až Kaddáfího pádem, a tak tu máme NATO namočené v dalším konfliktu bez konce.
Kaddáfího vláda v Tripolisu kývla OSN na vyslání humanitární mise, která by prý mohla dorazit už o víkendu a dodat pomoc například do Misuráty, a co víc, prý ji nemají doprovázet žádní humanitární vojáci. Libyjský ministr zahraničí do toho nabídl plné příměří, na které by dohlíželi zahraniční pozorovatelé, a pak půlroční přechodné období, po němž by následovaly volby pod dozorem OSN. Zní to sice dobře, ale rebelové už tomu nejspíš neuvěří a NATO si chce pořádně zaválčit, takže z toho asi nic nebude.
Dost bylo pro dnešek Libye. Bývalý Mubarakův ministr zahraničí (a šéf Ligy arabských států/tyranů) Amr Músa kandiduje na egyptského prezidenta, a tak zničehonic tvrdí, že přátelské vztahy režimu s Izraelem byly proti národním zájmům jeho země. Dohody z Camp Davidu prý už vypršely a nyní nejsou pro situaci směrodatné, tvrdí ten dobrý muž, nicméně při pohledu na jeho životní dráhu lze předpokládat, že ke změně tohoto názoru bude stačit jeden příslušný telefonát ze zahraničí, ať už z USA či ze Saúdské Arábie. (Mimochodem, Músa je v arabštině Mojžíš).To jeden z jeho protikandidátů, bývalý šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Muhammad Baradej, byl v rozhovoru pro Der Spiegel přece jen zajímavější. Zavzpomínal, že v čele MAAE byl několikrát velmi blízko k dojednání kompromisu s Íránem, ale jeho úsilí vždy zmařila politika – USA a EU před ním schovávaly důležité dokumenty. „Neměli zájem o kompromis s vládou v Teheránu, ale o změnu tamního režimu – jakýmikoli nutnými prostředky," prohlásil Baradej.
Human Richts Watch ve středu oznámila, že saúdský režim od února pozatýkal na 160 pokojných disidentů, a vyzvala k jejich okamžitému propuštění. Jasně, že naprosto marně. A vzhledem k tomu, že to nejsou Číňané, Kubánci či Bělorusové, nikdo se kvůli jejich osudu nebouří a spojenci saúdských tmářů mlčí. Ministryně zahraničí EU Catherine Ashtonová dokonce před dvěma dny prohlásila, že ji dvoudenní návštěva v Rijádu „velmi potěšila", a o politických vězních ani nemukla. A mlčí také Obamův vyslanec Tom Donilon, který byl v Rijádu 13. dubna, mlčí i ministr obrany USA Robert Gates, který byl v Rijádu 6. dubna…
To byla nějaká písnička, ne? „Všichni jsou už v Rijádu, alláhu akbár, já tam nebudu…"
