Kdo byl Usáma bin Ládin?

Reklama


Květen 06, 2011

V době, kdy oficiální příběh o Usámově konci dochází dalších změn – nově už jeho dopadení a zabití nemusí být nutně výsledkem mravenčí práce CIA a dalších expertů, ale zrady — nabízím širší verzi textu, který vyšel v Literárkách.


Usáma bin Ládin je nyní je oficiálně mrtvý. Na Západě se stal svého druhu ikonou, symbolem jedné éry, ale moc jsme se toho o něm přesto nedozvěděli. Oficiální místa totiž vždy zajistila, že se k nám jeho hlas dostával jen v cenzurované podobě, jako kdyby nám jeho poselství v plném znění a nevytrhaná z kontextu mohla ublížit.


To ale neznamená, že by si jeho slova cestu k posluchačům nenašla. Stávalo se tak ale obvykle mimo zorné pole oficiálního — vládního i mediálního — diskursu o válce proti teroru a bin Ládinova prohlášení pronikala jen do alternativního prostoru tvořeného převážně arabským publikem.


Usáma bin Ládin se narodil v Saúdské Arábii v roce 1957. Jeho otec byl původně negramotný dělník z jemenského údolí Hadramaut, ale díky podnikatelskému talentu si zajistil nejen kontrakty na výstavbu islámských svatyní v Mekkce a Medíně, stal se navíc i důvěrníkem saúdské královské rodiny. Když v roce 1968 nečekaně zemřel, odkázal svým 54 dětem, které měl s více než dvaceti manželkami, majetek v hodnotě jedenácti miliard dolarů. Usámova matka pocházela ze Sýrie a krátce po synově narození se s bin Ládinem rozvedla a provdala se za dalšího Jemence. Mladý Usáma navštěvoval ekonomickou fakultu na univerzitě krále Abdal Azíze v saúdské Džiddě, ale ta ho příliš nezajímala, protože větší zaujetí projevoval pro kurzy islámských studií. Zvlášť hluboce na něj zapůsobili oba tamní přednášející, Abdalláh Azzám a Muhammad Kutb. Azzám byl členem palestinské odnože Muslimského bratrstva a před příchodem do Džiddy vystudoval v 70. letech prestižní islámskou univerzitu Al Azhar v Káhiře. Kutbův starší bratr Sajjíd byl zase egyptský islámský myslitel, který se za vlády nacionalistického prezidenta Násira stal hlavním ideologem militantního islámu namířeného jak proti arabským nacionalistům, tak proti nadvládě Západu v oblasti. V roce 1966 ho prezident Násir nechal popravit. Očividně pod vlivem obou mužů bin Ládin datoval své vlastní politické procitnutí do roku 1973, kdy Američané pomohli Izraeli v jomkippurské válce porazit Egypt a Sýrii, a kdy saúdský král Fajsal vyhlásil vůči Západu dočasné ropné embargo.

 

Ubytovna jménem Al Kajda

Univerzitu opustil, aniž by získal diplom, a nastoupil do otcova stavebního impéria. Dodnes přitom není jisté, zda se krátce na to přihlásil dobrovolně, nebo byl saúdskou vládou cíleně vybrán, aby organizoval a řídil saúdské dodávky peněz a vybavení pro mudžáhidy, kteří v Afghánistánu bojovali proti promoskevskému režimu. Do pákistánského Péšavaru však v každém případě poprvé přijel v roce 1980, tedy ve svých třiadvaceti letech. Spolu s Azzámem začal vydávat islamistický bulletin a sám přitom budoval ubytovnu pro arabské rekruty mířící na džihád proti Sovětům do sousedního Afghánistánu. Ubytovna se jmenovala Sidžíl al-Kajda, neboli „Přihlašovací základna", ale později se jí už říkalo jen Základna, čili al-Kájda. V té době bin Ládin úzce spolupracoval s pákistánskou tajnou službou ISI a americkou CIA, dvěma hlavními patrony radikálních mudžáhidů. Možná mu kontakty se CIA nešly moc pod vousy – později je dokonce všechny popřel – ale z dobových údajů nevyplývá, že by prožíval nějaké zvláštní morální dilema. Naopak, s americkými a saúdskými penězi i vlastní zkušeností ze stavební firmy začal v afghánských horách budovat vojenské základny, mimo jiné i dnes už proslulý jeskynní komplex známý jako Tora Bora.


Když se Sověti v roce 1989 z Afghánistánu stáhli, americké penězovody rázem vyschly. Válkou zocelení arabští „Afghánci" najednou osiřeli, rozpadli se na mnoho znesvářených skupin, které mezi sebou začaly v Péšavaru bojovat. V provozu zůstaly jen vojenské základny, v nichž ISI v následujícím desetiletí cvičila afghánské a kašmírské džihádisty.


Sám Usáma se v roce 1990 vrátil do Saúdské Arábie a navrhl, že dá dohromady bojovníky z Afghánistánu, aby mohli bránit království před hrozbou Iráku, který krátce před tím okupoval Kuvajt. Saúdská královská rodina jeho návrh nejenže odmítla, ale na svou ochranu pozvala navíc do země půl milionu amerických a jiných zahraničních vojáků. Právě tyto „síly nevěřících" pak podnikly operaci Pouštní bouře.


Jejich přítomnost v zemi islámských svatyní tehdy schválili nejen přední saúdští islámští učenci, ale posvětila ji i káhirská univerzita Al Azhar. Ti, kteří měli jiný názor, skončili ve vězení a Usáma byl mezi nimi. Na rozdíl od ostatních se ale ocitl jen ve vězení domácím a v roce 1991 směl ze Saúdské Arábie odjet. Zamířil do Súdánu. Bylo mu teprve 34 let.

 

Súdánské gesto

Dalších pět let prožil Usáma na okraji súdánského hlavního města Chartúmu, v přísně střeženém areálu, a ochranu mu zajišťoval súdánský režim vedený radikálním islamistickým předákem Hasanem Turábím. Tam se Usáma setkal s mnoha dalšími stejně naladěnými muži a poznal zde i svou budoucí pravou ruku, Egypťana Ajmána Zawahrího. Zatímco v Súdánu podnikal ve stavebnictví, stihl přitom zorganizovat odjezd „Afghánců" do Somálska. Později tvrdil, že to byli právě oni, „skuteční mudžáhidové", kteří uštědřili americkým jednotkám v Somálsku tvrdou porážku a donutili je stáhnout se ze země.


Takřka s jistotou lze rovněž konstatovat, že se Usáma pokoušel zorganizovat i ilegální opozici proti královské rodině v Saúdské Arábii. Saúdové na něj za to zorganizovali několik — nezdařených — atentátů a nakonec ho v roce 1994 zbavili svého občanství. Koncem toho roku pak Usáma vydal své první veřejné prohlášení: vyšlo v Londýně a kritizoval v něm hlavního saúdského muftího za to, že schválil izraelsko-palestinské mírové dohody z norského Osla. Ze všeho  nejvíc to byl ale projev nevole, kterou radikální muslimové pociťovali při pohledu na „odpadlické" arabské vůdce spolupracující se Západem.


Na jaře 1996 se súdánská vláda rozhodla oteplit své vztahy s USA a jako gesto dobré vůle vládě Billa Clintona  nabídla Usámu bin Ládina s tím, že ho vydá k uvěznění v Saúdské Arábii. Saúdové s takovým handlem nesouhlasili, Washington neměl po ruce dost důkazů, aby ho postavil před soud sám, a tak Usáma zůstal volný. Raději se ale už v květnu 1996 se skupinou svých stoupenců vrátil do Afghánistánu a usadil se v jeskyních Tora Bora severně od Dželalabádu. V září pak fundamentalistické hnutí Talibán dobylo Kábul a na další dva roky s pákistánskou podporou nastolilo sice tmářský, ale přesto nejstabilnější režim, který Afghánistán zažil od odchodu Sovětů. Šest měsíců nato souběžné bombové útoky na americká velvyslanectví v Keni a Tanzánii zabily více než dvě stě lidí a další stovky jich zranily. Usámovo jméno začalo pomalu plnit stránky světového tisku. Za další tři roky pak aktivisté al-Kájdy unesli čtyři letadla a podnikli s nimi sebevražedné nálety na Světové obchodní středisko a Pentagon. Tehdy zemřely tři tisíce lidí, převážně Američanů.

 

Mládenec s pochybným talentem

Navzdory všem těmto faktům toho ale o Usámově osobnosti víme velmi málo, vnímáme ho jen útržkovitě a mnohé nám dál zůstává utajeno. Jisté je ale třeba to, že v mládí v něm jen málokdo viděl budoucího vůdce. Například někdejší saúdský velvyslanec ve Washingtonu princ Bandar bin Sultán na něj vzpomíná jako na „nesmělého a málomluvného mládence, který o sobě hodně pochyboval, ale pro jiné by se rozdal."


Je ale možné, že měl vždy v sobě něco ze zarputilosti svého otce. Muhammad bin Ládin se z ničeho vypracoval k pohádkovému bohatství ve stínu Saúdů, kteří krátce předtím neuvěřitelně zbohatli na prodeji ropy, a proto musel být jeho život plný riskantních kroků a rozhodnutí. Usáma projevil schopnost riskovat stejně jako jeho otec, ale v jiné sféře. Vystoupil z davu poslušných muslimů, ze světa ovládaného Západem, a spolu se svými souvěrci zasvětil život nikoli hromadění majetku, ale džihádu. K tomu musel zcela určitě zdědit otcův pragmatismus a schopnost praktického uvažování. Už ve svých dvaceti se projevil jako schopný manažer mamutích staveb a své organizační schopnosti ještě zdokonalil při převádění saúdských peněz do Afghánistánu. Vytvoření mezinárodní sítě zapálených souvěrců a následný logisticky detailně připravený útok na New York a Washington lze z tohoto pohledu vnímat jako vrcholný projev jeho talentu.


Tyto schopnosti by mu ale ani v kombinaci se štědrými financemi, které měl k dispozici, v muslimském světě přesto nedokázaly zajistit postavení, jakého se mu následně dostalo. K tomu mu totiž pomohly další jeho vlastnosti. Usáma nebyl žádný originální myslitel a většinu idejí čerpal z prací svých učitelů, především však Abdalláha Azzáma. Nebyl ani výjimečný znalec koránu; podle expertů neuměl hledat v textech svaté knihy jemné významové rozdíly a různé výklady, dokonale však ovládal klasické texty a islámskou tradici. Snadno přebíral z koránu verše, které pak pasoval na každodenní realitu tak, že oslovoval davy i těch nepříliš pravověrných. Co ale jeho slovům opravdu dodávalo na síle, je fakt, že byl skvělý diskutér a polemik.


Pro miliony muslimů, včetně těch, kteří terorismu vůbec nefandí, byl Usáma hrdinou. Jeho gloriola přitom nespočívala jen v tom, že se mu tak dlouho dařilo unikat americkému pronásledování, ale především v tom, že prokázal bezúhonnost, hrdost, odříkání a odvahu, tedy vlastnosti, které představitelům vesměs neschopných a zkorumpovaných arabských režimů v drtivé většině vždy chyběly. Na rozdíl od nich Usáma prokázal, že je s to odolat pokušení bohatství, že je připraven trestat mocné za jejich hříchy a že se neskloní před velmocemi.

 

Usámovy chyby

Usáma se vždy zcela bez rozpaků, spíš s hrdostí přiznával, že se podílí na teroru, vždy přitom neopomněl dodat, že jeho terorismus je jen odpovědí na mnohem větší státní terorismus páchaný západními zeměmi už bezpočet let.


Definice terorismu je velmi široká: není tajemstvím, že mnozí politici, které dnes oslavujeme coby demokraty, nesou odpovědnost za masové vraždění nevinných – jako se to týká třeba Begina a Šarona v Izraeli, Bushe v USA a Blaira v Británii nebo třeba aktuálních šéfů vlád v Kosovu. Usáma to „jen" inovoval – organizoval teroristické akce tisíce kilometrů daleko od zemí, které chtěl osvobodit. Zdůrazňoval ale, že je to vždy jen odveta za bezpočet agresivních aktů, které Západ spáchal na muslimském světě, tisíce kilometrů od svých křesťanských domovů. Islámská komunita je totiž cílem útoku už více než dvě stě let. Na počátku stáli Francouzi a jejich invaze do Egypta koncem 18. století a obsazení zemí Maghrebu ve století devatenáctém. Následně Egypt zachvátila Británie, Italové okupovali Libyi, po první světové válce si Francie s Británií rozparcelovaly Blízký východ, pak Západ podporoval židovskou kolonizaci Palestiny, a i původně nezávislí vládci Arabského poloostrova nakonec museli ustoupit a předat kontrolu celého regionu Američanům.


Objektivně řečeno, Usáma vyhlásil válku tomu, čemu se dnes říká americké impérium. Je přitom důležité, že on sám takový slovník nepoužíval — termín „impérium" se neobjevil snad v žádném z jeho poselství. Své nepřátele totiž definoval jinak a džihád byl podle něj veden nikoli proti impériu, ale „globálnímu bezvěrství". Co si ale představoval pod tímto pojmem, proti němuž by byl ochotný položit i svůj život?


Je vcelku jasné, že sebedůvěru, s níž nastoupil boj „proti všem", získal v dobách, kdy sledoval vítězství mudžáhidů nad Rudou armádou v Afghánistánu a urychlený odsun amerických jednotek ze Somálska v roce 1993. Když mohou bojovníci ve víře přemoci jednu supervelmoc a pak i druhou, proč by to nemohlo pokračovat dál? Jeho sen měl ale dvě logické chyby. Stejně jako třeba ruští revolucionáři v roce 1917 nebo ti kubánští v roce 1959, i on předpokládal, že když dokázali zvítězit v jedné zemi, stačí použit stejnou taktiku i jinde a úspěch je zaručený. Afghánistán se ale od všech ostatních zemí regionu výrazně odlišuje: je ekonomicky i kulturně méně vyspělý, etnicky roztříštěnější, geograficky takřka nepřístupný a má silnou tradici válčení v horách a odporu proti všem agresorům. A k tomu to ještě navíc chtělo masivní podporu z USA, Pákistánu a Saúdské Arábie, aby byli Sověti poraženi…


Právě Usámova neochota uznat význam zahraniční pomoci mudžáhidům vedla k tomu, že od počátku chybně přeceňoval možnosti hnutí Taliban vládnout v Afghánistánu bez jakékoli podpory zvenku, natož ustát následný americký vpád. A co se týče Somálska, vylodění amerických jednotek bylo tehdy spíše mediální záležitostí, než skutečnou vojenskou operací, a Pentagon při ní neukázal svou skutečnou sílu. Proto se zdá, že se Usáma jak z Afghánistánu, tak Somálska vlastně nepoučil a jen se uzavřel do svých nereálných snů.


Jeho druhá chyba byla jasně patrná přímo v jeho poselstvích – chyběla v nich totiž jakákoli zmínka o sociální sféře. Morálně v nich odsuzoval dopady činnosti nepřátel, ale některé z nich – jako třeba nezaměstnanost, korupce, inflace – mají sociální rozměr. Jejich řešení ale Usáma svým posluchačům nenabízel, o sociálním programu ani nemukl. Už jen tento faktor odlišuje myšlenkový rozměr al-Kájdy nejen od ostatních hnutí, kterým jsme říkali teroristické – počínaje Frakcí Rudé armády a Rudými brigádami konče, ale i od prvních generací islámských radikálů, v jejichž čele stál obrazoborec Sajjíd Kutb.


Usáma ale sociálno nahrazoval záplavou víry, aniž by přitom ovšem nějak konkretizoval, jak by mělo jeho konečné vítězství vypadat. Větší důraz totiž kladl na slávu mučednictví, než na vavříny vítězství, přičemž odměna má prý přijít až potom. Touto filozofií sice dokázal oslovit dostatečný počet náležitě oddaných stoupenců, ale nezískal si tím široké masy, jimž byly jeho náboženské diktáty a propojování koránu se současností – k naplnění žaludku — přece jen málo. Přitom ale nedokázal nadhodit ani horizont svého boje. Místo toho jen výmluvně často opakoval, že džihád bude pokračovat dokud „se nesetkáme s Bohem a nedostaneme od něho požehnání."


Navzdory těmto chybám ale Usáma svůj ideový potenciál až do své smrti nevyčerpal a lze soudit, že v jeho stopách vyrazí kdosi další. Důvody jsou prosté. Od okamžiku, kdy Usáma zahájil svůj boj, Západ nejenže ani v nejmenším nezměnil svou politiku vůči Blízkému východu, ale ještě navíc prakticky zdevastoval Irák, třetí nejposvátnější místo muslimů, a nyní vede válku proti Libyi, další arabské zemi, při současné podpoře „zrádcovských" režimů typu toho saúdského. To vše bude morální rozměr odplaty, který Usáma nastolil, udržovat při životě dál.

 

Na místě zastřelit!

Michael Scheuer, který vedl speciální tým CIA zaměřený na dopadení bin Ládina, už v roce 2006 prohlásil, že pokud Usáma nezemře sám někde v úkrytu a bude dopaden živý, bez pochyby bude hned na místě zastřelen, jako kdysi Che Guevara. Jeho věznitelé si totiž na základě zkušeností s jeho souputníky a spolupracovníky uvědomují, že by bylo zbytečné z něho zkoušet mučením dostávat informace, a snaha postavit ho před soud by naopak vedla k ostudě, protože by došla řada i na jejich vlastní viny a zločiny.


Nyní prý Usáma konečně dopaden byl a opravdu byl zastřelen na místě. Jeho tělo bylo z Pákistánu rychle převezeno do Afghánistánu a následně pohřbeno do moře. Zatímco tato bombastická událost, kterou Barack Obama oznámil 1. května, podle očekávání vyvolává řadu otazníků, jejichž zodpovězení nás teprve čeká, zdá se, že sám Usáma se představou svého neodvratného konce nikdy příliš netrápil. Část jeho poselství nazvaného „Modlitba za svátek obětování" by totiž mohla rovnou posloužit jako jeho epitaf:


„Nechte mě být mučedníkem,

který dlí ve vysokohorském průsmyku

se skupinou rytířů,

kteří v jednotě vůči Bohu

vystupují, aby čelili armádám."


Převzato z Literárek

 


Přejít do diskuze k článku