Kdo je tu šéf?

Den započal oslavou v prezidentském úřadu. Všichni členové nafouknuté vlády – 30 ministrů a 8 náměstků ministrů – se oblékli do toho nejlepšího, co doma našli, a zapózovali pro skupinové foto. Benjamin Netanjahu přečetl neinspirativní proslov plný starých klišé, která nutně uklidnila svět: vláda je odhodlána usilovat o mír, bude jednat s palestinskou samosprávou, bla bla bla.

Avigdor Lieberman odtud pospíchal na ministerstvo zahraničí k ceremoniálnímu střídání ministrů. Také pronesl proslov – a nebyly to žádné rutinní bláboly. „Si vis pacem, para bellum – když chcete mír, připravujte se na válku," prohlásil nový ministr zahraničí. Když citoval staré římské úsloví, svět nevnímal jeho první část, jen tu druhou. Pokud vychází z úst už tak nechvalně známého Liebermana, znamená jasnou hrozbu: nová vláda se vydává na cestu války, nikoli míru.

Tímto výrokem Lieberman zcela popřel Netanjahuův projev a vysloužil si ve světě palcové titulky. Naplnil totiž ta nejhorší očekávání, která byla s novou izraelskou vládou spojována. Bez souvislosti s římským úslovím Lieberman vysvětlil, proč řekl právě toto. Ústupky, prohlásil, mír nepřinesou, právě naopak. Svět respektoval a obdivoval Izrael, když zvítězil v šestidenní válce.

V této jedné větě jsou hned dva omyly. Navrácení okupovaného území není „ústupek". Když je zloděj donucen navrátit ukradenou věc, nebo když squatter opustí dům, který mu nepatří, není to „ústupek". A obdiv k Izraeli v roce 1967 vycházel z toho, že svět vnímal Izrael jako malou statečnou zemi, která se postavila mocným armádám. Dnes ale Izrael vypadá jako brutální Goliáš, zatímco okupovaní Palestinci jsou oním Davidem, který se svým prakem bojuje o život.

Svým proslovem se Liebermanovi podařilo pobouřit svět, ale ještě více ublížil Netanjahuovi. Ukázal totiž, že jeho mírové proklamace jsou jen nafouknuté bubliny.

Svět ale chce být klamán. Mluvčí Bílého domu prohlásil, že pokud se týká americké administrativy, platí to Netanjahuovo bla bla bla, a nikoli Liebermanovo jasné stanovisko. A Hillary Clintonové nebylo stydno Liebermanovi zavolat a popřát mu k nástupu do funkce.

To byla první zkouška pevnosti trojúhelníku Netanjahu-Lieberman-Barak. Lieberman prokázal, jak těma dvěmi opovrhuje. Jeho politická základna je pevná, neboť je to právě jen on, kdo může kdykoli svrhnout vládu. V parlamentu pro ni hlasovalo jen 69 poslanců. Pokud bychom k nim přidali pět hlasů poslanců za Stranu práce, kteří „byli přítomni, ale neúčastnili se hlasování", může mít vláda 74 hlasů. Jinými slovy, bez Liebermanových patnácti poslanců vláda většinu mít nemůže.

Svým proslovem chtěl zdůraznit svou politickou realitu. Netanjahuovi jasně řekl: pokud bys mně chtěl umlčet, tak na to rovnou zapomeň. Ve skutečnosti drží u Netanjahuova spánku pistoli – mohla by to dost dobře být německá Luger Parabellum, jejíž název vychází z onoho římského citátu.

Skutečná šíře Liebermanova chucpe se pak projevila o pouhou hodinu později. Z ceremonie na ministerstvu zahraničí totiž spěchal na další předávání úřadu, tentokrát na ministerstvo vnitřní bezpečnosti, dříve známé jako ministerstvo policie. Co tam měl na práci? Nic. Je velmi neobvyklé, aby ministr navštívil takovou ceremonii na jiném úřadu. Nový ministr vnitra, Jicchak Aharonovitsch, sice patří k Liebermanově straně, ale to není tak důležité. Koneckonců, obdobné ceremonie na ministerstvu pro přistěhovalce, které také patří jeho straně, se Lieberman nezúčastnil.

Vše se vyjasnilo následujícího dne, kdy čerstvý ministr zahraničí strávil sedm hodin v policejní výslechové místnosti, kde odpovídal na otázky týkající se úplatků, oraní špinavých peněz a podobně, a to v souvislosti s velkými sumami, které byly převedeny ze zahraničí prostřednictvím firmy jeho třiadvacetileté dcery. To vysvětluje jeho přítomnost na ceremonii na policejním ministerstvu. Byl tam vyfocen, jak stojí s náčelníky vyšetřovacích orgánů. Jen těžko to lze vnímat jinak, než jako brutální a bezostyšnou hrozbu všem, kteří ho měli druhý den vyslýchat.

Jeho přítomnost na oslavě hlásala: Já jsem uvedl do funkce ministra, který rozhoduje o vašich kariérách, o povýšení či vyhazovu. A stejné poselství zamířilo také k soudcům: já jsem uvedl do funkce nového ministra spravedlnosti a budu to já, kdo bude rozhodovat o vás.

To vše mi připomnělo recepci na egyptském velvyslanectví přesně před deseti lety. Potkal jsem tam většinu členů vlády, kterou právě zformoval Ehud Barak. Všichni byli v depresi.

Barak totiž učinil cosi, co hraničí se sadismem: jmenoval všechny ministry do resortů, které jim naprosto nevyhovovaly. Jemný a slušný profesor Šlomo Ben-Ami byl jmenován ministrem vnitřní bezpečnosti (kde krutě selhal při nepokojích v říjnu 2000, když nezabránil, aby jeho policisté pozabíjeli desítky arabských občanů). Jossi Beilin, diplomat se skvělým mozkem, přirozený kandidát na post ministra zahraničí, se stal ministrem spravedlnosti. A tak dále. V soukromých rozhovorech všichni vyjadřovali hluboké rozčarování.

Nyní Netanjahu ale Baraka trumfnul. Jmenovat Avigdora Liebermana ministrem zahraničí hraničí s čirým šílenstvím. Jmenovat Juvala Steinitze, profesora filozofie a osobního přítele Netanjahuovy manželky, muže bez jakýchkoli ekonomických znalostí, ministrem financí v době světové finanční krize, už je za hranicí absurdity. A jmenováním stranické dvojky v Likudu Silvana Šaloma na hned dvě nedůležitá ministerstva si Netanjahu vytvořil silného nepřítele. A protože vytvořil nové a nesmyslné úřady, aby pokryl touhy svých kamarádíčků, objevily se už i anekdoty („Ministr při příchozí e-mailovou poštu a ministr pro odesílanou e-mailovou poštu").

Vláda ale není vtip. A Lieberman není vtip už vůbec.

Už první den dal najevo, že to bude on a nikoli Netanjahu nebo Barak, kdo bude udávat styl nové vlády, a to díky jednak silné pozici, ale i provokativní povaze. Bude držet tuto vládu nad vodou tak dlouho, dokud mu to bude vyhovovat, a svrhne ji ve chvíli, kdy bude mít pocit, že mu nové volby zajistí moc absolutní. Jeho hrubý a násilný styl je přirozený a zároveň vykalkulovaný. Má vystrašit, oslovit nejprimitivnější typy ve společnosti, připoutat pozornost a zajistit si zájem médií. To všechno už známé z jiných zemí a jiných režimů. Není náhodou, že jako první mu gratuloval ex-fašistický ministr zahraničí Itálie.

V týdnu byla citována i dřívější Liebermanova slova. Jednou navrhl bombardovat mohutnou egyptskou Asuánskou přehradu, což by zcela jistě zabilo mnoho milionů Egypťanů. Jindy zase dal Palestinclm ultimátum: v osm ráno vybombardujeme vaše obchodní střediska, v poledne benzinky a ve dvě odpoledne banky a tak dále. Navrhl utopit tisíce palestinských vězňů a nabídl autobusy, které by dopravily ke břehu. Nebo chtěl deportovat 90 procent z 1,2 milionu arabských občanů Izraele. A nedávno poradil egyptskému prezidentovi Husnímu Mubarakovi, jednomu z nejpevnějších stoupenců izraelského vedení, aby „šel do pr…"

Jeho předvolební kampaň vycházela z návrhu zrušit občanství všem Arabům, kteří neodpřísáhnou věrnost Izraeli. Byl to i jeho slogan, který také připomíná programy jiných stran z dějin. A k tomu všemu neskrývá otevřené nepřátelství vůči izraelským „elitám" a všemu, co nějak souvisí se zakladateli státu Izrael.

Někteří zastávají názor, že Lieberman ve skutečnosti není ničím novým a že jen spolu s ním na povrch vyvěrají proudy, které v Izraeli existovaly vždy, doposud se ale skrývaly pod nánosy svatouškovského pokrytectví.

Jaké je jeho řešení historického izraelsko-arabského konfliktu? Dříve mluvil o režimu kantonů pro Palestince. Budou žít v několika enklávách na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, mezi nimiž nebude spojení a která budou pod izraelskou kontrolou. Žádný palestinský stát a už vůbec žádný arabský východní Jeruzalém. Dokonce navrhl, aby se k těmto kantonům přidaly oblasti Izraele hustě obydlené Palestinci, přičemž by je ale zbavil izraelského občanství. Neliší se tak už moc od idejí Ariela Šarona či Netanjahua, kteří tvrdili, že si „Palestinci budou vládnout sami" – ovšem bez státu, bez měny, bez kontroly pohraničních přechodů, bez přístavů či letišť.

Na ceremonii na ministerstvu zahraničí Lieberman prohlásil, že dohody z Annapolisu, které prosadil George Bush, už neplatí a že ve hře už je jen „cestovní mapa". Mluvčí ministerstva přispěchal a vysvětlil, že cestovní mapa počítá se „dvěma státy". Jen zapomněl dodat, že Izrael sice přistoupil na Bushovu „cestovní mapu", ale se čtrnácti změnami, které ji prakticky zbavily jakéhokoli smyslu. Patří k nim například požadavek, aby Palestinci „zničili teroristickou infrastrukturu" (Co to je? A kdo ji definuje?) dřív, než Izrael vůbec učiní nějaký první krok, včetně zastavení stavby dalších sídlišť na okupovaných územích.

Připomíná to starou anekdotu, podle níž bohatý Žid diktuje svou poslední vůli, v níž rozděluje svůj majetek příbuzným a známým, a končí ji slovy: „V případě mé smrti je tato poslední vůle neplatná."

Co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, rozdíly mezi Olmertem a Livniovou na straně jedné a Netanjahuem a Liebermanem na straně druhé spočívají spíš jen v taktice než ve strategii. Strategií všech zmíněných je zabránit vzniku normálního, svobodného a životaschopného palestinského státu. Tzipi Livniová dávala přednost taktice nekonečného vyjednávání vyšperkovaného tezemi o míru a principu „dvou států". Nikoli náhodou si z ní Netanjahu utahoval: Na mír s Palestinci jsi měla několik let. Tak proč jsi ho nedosáhla?

Celá ta debata není o míru, ale o „mírovém procesu".

Tzipi Livniová se mezitím uvelebila ve své nové funkci šéfky opozice. Její první projevy byly rázné a směřovaly k jádru problémů. Brzy už zjistíme, zda tuto pozici dokáže naplnit i něčím smysluplným. Jestli jí řeči o míru přimějí stát se skutečnou alternativou Liebermanovi a liebermanii.

Autor je bývalý poslanec izraelského Knessetu a spoluzakladatel mírového hnutí Guš šalom

Převzato z Literárních novin

Foto: zdroj