Kdo je v (novém) Súdánu hodný, kdo zlý a kdo ošklivý?

Reklama


Červenec 12, 2011

Světové společenství má 194. stát a George Clooney (vulgo Mr. Sudan) dobrý pocit, když si na internetu čte záplavu textů (jako třeba tenhle z BBC), jak se o to spolu se svým hollywoodským kolegou Donem Cheadlem zasloužil.

 

Potíž ovšem je, že celý příběh Súdánu a jeho rozpadu, k němuž došlo 9. července vyhlášením nezávislosti Jižního Súdánu, není jednoduchým bojem čirého dobra proti černočernému zlu, jak ho popisují americké hollywoodské hvězdy a jejich hnutí Save Darfur. A vhodným příkladem budiž třeba aktuální situace v súdánském regionu Jižní Kordofán.

V západním mainstreamu je popis obvyklý: Pár týdnů před vyhlášením nezávislosti jihu země súdánská armáda — konkrétně 5. června — v Jižním Kordofánu zaútočila na núbijské bojovníky jižanské Súdánské lidové osvobozenecké armády (SPLA), kteří jsou potenciálními ozbrojenými protivníky vlády v Chartúmu, a na stoupence jejich politického křídla Súdánského lidového osvobozeneckého hnutí (SPLM), které se po odtržení jihu země nejspíš na severu promění v důležitou opoziční stranu.

Podle informací OSN i humanitárních organizací se operace Chartúmu v Jižním Kordofánu nesla ve známém duchu, tedy včetně bombardování, zabíjení politických odpůrců a odmítání vpustit k uprchlíkům humanitární pomoc. Oblast Núbijských hor byla už v 90. letech terčem genocidy, kterou vláda v Chartúmu páchala ve jménu svých finančních a kulturních imperativů. Chartúm Núbijce označoval za „nepřátele Boha", na 170 tisíc jich internoval v „mírových vesničkách", kde byli muži a ženy odděleni ostnatým drátem, mnohé ženy byly „provdány" za arabské vojáky a mluvilo se i o nasazení chemických zbraní. Nyní se proto genocida jaksi už automaticky začala skloňovat znovu: spolu s příběhem o brutálních Arabech ze severu, kteří vyvražďují bezbranné černochy z jihu, a s neprokázanými zprávami o chemických zbraních. Je to už klasická rétorika Save Darfur a dalších organizací — je sice zcela jistě míněna dobře, ve skutečnosti ale svým vlivem vyvolává na Súdán vnější politické tlaky, které situaci v zemi jen dále polarizují a nenechávají nejmenší prostor pro hledání kompromisu.

A jaká je skutečnost Jižního Kordofánu z většího nadhledu? Podle dostupných informací konflikt vyvolali bojovníci SPLA, kteří se odmítli podřídit mírové smlouvě z roku 2005 a nesložili zbraně. Smlouva dávala všem účastníkům dekády trvající súdánské občanské války možnost výběru, zda se připojí k pravidelné súdánské armádě na severu, nebo k SPLA na jihu. Núbijští bojovníci si nezvolili to, ani to, a tak by bylo divné, kdyby Chartúm na svém území strpěl povstaleckou armádu — a Jižní Kordofán je bez debat součástí severu země.

Abdel-Aziz Al Hilu, dlouholetý velitel núbijských bojovníků, si mezitím stěžoval, že byl v květnových guvernérských volbách podveden, nicméně pozorovatelé z Carterova centra hlasování označili za „pokojné a důvěryhodné". Hillu prohrál rozdílem 6500 hlasů a post guvernéra musel přepustit Ahmadu Hárúnovi, kterého do Kordofánu vyslal Chartúm a na něhož Mezinárodní trestní soud vydal zatykač za údajné válečné zločiny v Dárfúru. Při pohledu na takovou realitu je pak nejpravděpodobnější, že Hilu podváděl také, ale Hárún o trochu víc…

Pak jsou tu jako obvykle přefouknutá čísla: zatímco třeba Guardian psal o půl milionu lidí, které červnový konflikt vyhnal z jejich domovů, OSN mluví o 73 tisících. I to je samozřejmě hodně, ale…

Ale hlavně, jestli si Núbijci chtějí na někoho stěžovat, měli by se obrátit spíš k jihu, než k severu. Abdel-Aziz Al Hilu dlouhé roky válčil na jižanské straně a byl to dnes už nebožtík John Garang, legendární vůdce SPLA, který podpisem smlouvy s Chartúmem předal Jižní Kordofán severu. Jinými slovy, Chartúm ani moc nemůže za to, že Jižní Súdán obětoval núbijské sebeurčení výměnou za mír.

Při vynášení soudů o Súdánu, a teď nemám na mysli jen tradičně jednostranný soud bílého muže v Haagu, by se nemělo zapomínat, že zvěrstev se dopouštěly všechny strany vleklého súdánského konfliktu. Třeba jednotky pod velením současného jihosúdánského viceprezidenta Rieka Machara v roce 1991 povraždily na 3000 svých jižních krajanů, což historie zná coby „masakr v Boru". A Kerubino Kuanyin Bol, jeden ze zakladatelů SPLA a válečník mediálně slavného viktimizovaného národa Dinků, nesl za hladomor, který v roce 1998 zabil na 60 tisíc lidí, stejnou odpovědnost jako Chartúm a další zúčastnění. Zkrátka, novoučký Jižní Súdán se bude muset hodně snažit, aby pod vedením „nových" „politiků" ve skutečnosti jen nepokračoval ve stopách Súdánu starého… Zprávy o tom, že jim vraždění civilistů po stovkách a tisících jde stejně dobře, jako těm ze severu, totiž přicházejí stále. A zatím se zdá, že nemilost dopadá hlavně na zvěstovatele těchto zpráv, nikoli na vrahy.

Bez ohledu na to, že Britové kdysi do hranic své kolonie Súdánu nahrnuli hned několik afrických etnik společně s Araby, ta země není černobílá s dělící linií podél hranice mezi nimi. A ano, Núbijci jistě mají právo na sebeurčení, tím spíš, že prezident severního Súdánu rezolutně prohlásil, že identita země bude arabská a islámská. Nicméně rozhodovat šmahem, kdo je v Súdánu hodný, kdo zlý a kdo ošklivý, ze všeho nejvíc odkazuje na jednoduché vidění světa hollywoodských filmů.

 

 

A pár odkazů:

— Francie už má války v Libyi dost, a tak vyzvala rebely, aby začali jednat s Kaddáfím o míru. Kaddáfího syn Saíf Islám prozradil, že Tripolis už je s Francií, která byla hlavním iniciátorem agrese proti Libyi, „v jednání". „My jsme vytvořili povstaleckou radu a bez naší podpory, peněz a zbraní by nemohla existovat," prohlásil prý Sarkozy v rozhovoru s libyjským vyslancem. Francie vše popírá, s Kaddáfím prý jedná jen nepřímo. (A dva libyjští diplomaté mezitím přijeli do Izraele „měnit image své země".)

— Libyjští povstalci vyrabovali a vypálili „osvobozené" město Kaválíš.

— Poté, co Asadovi stoupenci v Damašku napadli ambasády USA a Francie, ztratil Asad legitimitu, tvrdí Hillary Clintonová.

— Egyptský premiér Esam Šaráf přijal delegaci demonstrantů z Tahríru, která ho vyzvala k odvolání ministrů mezinárodní spolupráce, místního rozvoje, zahraničních věcí a „všech ostatních, kteří nesplnili požadavky revoluce". Premiér slíbil, že vládu překope. Z ministerstva vnitra byly vyhozeny stovky důstojníků. V Alexandrii „tahrírský" protest pokračuje pátým dnem, v Ismailíi a Luxoru byli demonstranti napadeni neznámými útočníky. — Maskovaní muži znovu vyhodili do vzduchu plynovod vedoucí do Izraele, tentokrát při explozi byli i zranění – rodina hlídače.

— Izraelský prezident Šimon Peres poděkoval Řecku za zablokování humanitární flotily Stay Human. Izrael mezitím o víkendu deportoval 39 propalestinských aktivistů z flytilly, dalších 81 je stále ve vězení. Rodina americké aktivistky Rachel Corrieové, která zahynula v Rafahu při obraně palestinského domu před demolicí, viní izraelský soud, že zadržuje klíčové důkazy. A podle izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana Turecko trváním na omluvě za zabití devíti aktivistů při loňské humanitární flotile zabouchlo dveře normalizaci vzájemných vztahů. Knesset schválil zákon, který bude trestat Izraelce za podporu nebo organizování bojkotu židovských osad, z hlediska mezinárodního práva ilegálních.

— Libanonský prezident Michel Sulejmán varoval Izrael, aby nepřekresloval hranice v pobřežních vodách mezi oběma zeměmi, v nichž se na libanonské straně našly významné zásoby zemního plynu, „a neporušoval tak mezinárodní právo, jak je jeho zvykem." Izrael chce otázku hranice projednat v OSN, byť libanonský postoj podpořily i Spojené státy.

— Nový americký ministr obrany Leon Panetta vojákům v Iráku vysvětlil, že důvodem okupace bylo 11. září, a jeho mluvčí ho musel rychle opravit a zamluvit frázemi, neboť tento argument už v USA hezkých pár let nikdo nepoužívá coby bezpředmětný. Takže proč že se to ten Irák okupuje?

— Obamův zástupce jednal v Saúdské Arábii s jemenským diktátorem Sálihem a pak i v Jemenu se zastupujícím prezidentem Hádím o „rychlém předání moci".

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku